Karlaz. Stálo to za to? Od YouTuberů do pouště a k vydání trilogie

29. 7.
Minut čtení: 6

V roce 2018 (bylo mi 30) jsem předal podíl v agentuře Get Boost, festivalu Utubering, napsal na LinkedIn tenhle článek a vymezil si čas na dokončení své první knihy Karlaz: Cesta člověka. Záměr napsat knihu byl silný a část textu jsem měl připravenou. Už několik let předtím jsem hledal odpovědi na otázky, jak žít smysluplně a jak se správně rozhodovat. Zajímalo mě to. Cesta vedla od odborných studií přes self-help literaturu, poutě, studium křesťanských mystiků, světců, učení sv. Ignáce z Loyoly, sv. Jana od Kříže, sv. Antonína, Bibli, théravádový buddhismus až po pobyty v klášterech jihovýchodní Asie...

Měl jsem přes sedm set stran poznámek

Odjel jsem na chatu k řece, do samoty, držel jsem týdenní půst a poznámky roztřídil do dvaceti osmi kategorií, které mi přišly jako univerzální lidská témata: čas, bolest, láska, smrt, peníze, životní poslání…

To byl základ první knihy.

Začal jsem psát vlastním hlasem v první osobě, ale nechtěl jsem působit nabubřele. Věděl jsem, že mnoho věcí, o kterých píšu, mě dalece přesahuje. Proto vznikl Karlaz, moudrý starý muž, nositel této moudrosti.

Jeho obraz najdete na deskách knih.

Ve stejném roce, kdy jsem opustil své podnikání, se mi narodil syn Izaiáš. A když mu byl rok, odjel jsem na ostrov Patmos dokončit první knihu.

Toulal jsem se pustými částmi ostrova, dýchal slaný mořský vzduch a přemýšlel, jestli knihu vůbec vydat. Nebyl jsem si vůbec jistý, jestli je dobrá. Odpověď nepřišla. Místo ní ke mně na jednom hřebeni přišla silná myšlenka, že Karlaz nemá být jedna kniha, nýbrž trilogie. Společně s ní přišla i jasná inspirace na témata dalších dvou dílů.

Je to jen myšlenka, říkal jsem si. Do večera bude pryč.

Jenže ona neodešla.

Zůstala.

Ke konci mého pobytu na Patmosu jsem navštívil mši v jeskyni svatého Jana. V místě, kde vznikla záhadná kniha Zjevení, poslední text Bible. Jeskyně byla zalitá kouřem z kadidelnice a ke mně tam konečně dolehl pocit vnitřního klidu. Uvědomil jsem si, že kniha není dokonalá podle ideálu, který o ní nosím v hlavě, ale je nejlepší možná, jakou jsem ji tehdy se svými schopnostmi dokázal napsat.

V roce 2019 vyšel Karlaz: Cesta člověka

Následoval křest, rozhovory v médiích, podcasty, audiokniha s Lenny Trčková , překlad do angličtiny s Vít Bohal a vydání na Amazonu – vše vlastní produkcí. Vnímal jsem to jako úspěch. Pak však přišel covid. Založil jsem vlastní podcast, nahrál desítky dílů. Začal jsem poskytovat doprovázené poutě, naslouchat druhým a trávit s nimi dny na cestách.

Myšlenka na dalšího Karlaze ve mně zůstávala, a tak jsem začal psát. Nebylo to lehké období. V osobním životě se objevilo pár těžkostí a vynořila se i palčivá otázka peněz. Žil jsem z úspor. Podcasty a Karlaz mě neuživily. Nechtěl jsem to dělat pro peníze – připadalo mi, že bych tím celou tvorbu znečistil. Vždyť všichni ti světci a proroci, které jsem obdivoval, se zasnoubili s chudobou a dávali zadarmo. Jenže já nejsem mnich. Mám malé děti a chci, aby žily bez finančích starostí a měli možnost poznávat svět. S kamarádem Eduard Petiska jsme tehdy založili agenturu Sciencecom a začali dělat smysluplnou práci, pomáhat českým univerzitám s propagací vědy v zahraničí.

Psaní druhé knihy šlo pomalu

Občas jsem si kladl otázku, jestli má vůbec smysl dál psát. Proč to vlastně dělám? Koho to zajímá? Proč zanášet svět další knihou, když si každý může rovnou přečíst Bibli nebo Buddhovy sbírky Nikája?

Jednou na podzim jsem na chatě u řeky hrabal listí a vážně jsem přemýšlel, že psaní nechám. A v tu chvíli se na mě zpod hnědého listí usmál krásný květ sedmikrásky. V listopadu. Něčím se mě to hluboce dotklo. Cítil jsem, že v Karlazovi je něco podstatného. Něco, co mi umožňuje se ve světě, plném pomíjivých zpráv, nekončících osobních dramatech, nemocích, mudorvání vyžilých investičních rádců a debatách o elektrických autech, dotknout něčeho neviditelného, trvalého a ve své podstatě dokonalého.

A tak jsem zahodil hrábě a šel zase psát.

Byl to boj

Nikdy jsem nic pořádně nenapsal. Jen hodně e-mailů. Sloh ve škole mě nebavil. Z češtiny jsem měl čtyřky. Formát knihy ale byl mému záměru nejbližší. Válčil jsem proto s jazykem českým i sám se sebou. Bojoval na úrovni slov, vět a odstavců. Přemýšlel jsem, jak mluvit správně o neviditelných věcech, víře, Bohu, jak přenést na papír duchovní moudrost našich předků, která se nemění, aniž bych zněl nabubřele nebo sklouzl do kategorie ezo-blábolů.

Chtěl jsem, aby byli Ignác z Loyoly, Carl Gustav Jung a další, kteří mě inspirovali, pyšní. Nebo alespoň aby neprotáčeli oči, kdyby si Karlaze přečetli.

V roce 2022 jsem se vydal do Negevské pouště a přešel ji pěšky až do Jeruzaléma. V poušti nejsou kavárny ani pohovky a dveře, za které se můžete schovat. Je tam jen syrovost, kamení a nekonečná válka nebe se zemí. V poušti je člověk nahý. Malý a bezvýznamný. Byla to Cesta světla, nejkrásnější pouť, kterou jsem absolvoval. A právě v Negevu jsem získal další pomyslné posvěcení.

Vyšel Karlaz: Posel je zprávou

Druhá kniha je jiná než ta první. Je uceleným příběhem o pouti, hlavní hrdinkou je žena. Kniha je smutná, přesto plná naděje. Naučila mě, že některé věci jsou v životě nevyhnutelné. A když je něco nevyhnutelné, dává smysl umět se tomu odevzdat.

Utekl další rok. Byl jsem vyčerpaný, osobní těžkosti trvaly, přišlo období, kdy jsem byl dlouho nemocný. Přibylo i práce. Zahájil jsem novou spolupráci a začal jsem pomáhat firmě, která má v názvu slovo „svatý“, budovat ve východní Evropě digitální ekosystém - Saint-Gobain Česká republika.

A když všeho přibývá, ubývá volného prostoru a času. Pokud jsem chtěl napsat poslední knihu, něco muselo jít stranou. Přestal jsem nahrávat podcast, omezil poutě, ale stejně na psaní nezůstávalo tolik času. Zároveň jsem odmítal ukrajovat čas, který jsem trávil se svým synem Izaiášem.

Psal jsem tehdy, kdy jsem mohl – v pět ráno, v kavárnách, na telefonu v tramvaji, na chatě u řeky. Věděl jsem, o čem má třetí kniha být a že má mít silné vyvrcholení. To jsem si pamatoval z ostrova Patmos. Těžká část byla dostat tuhle představu z hlavy na papír, respektive do Google dokumentu.

Potřetí jsem procházel procesem psaní, editování a mazání.

Narodila se Zoe, moje dcera a druhé milované dítě. Život začal být ještě pestřejší, vrátily se do něj plenky a dudlíky.

A bylo toho víc. Vždycky je toho víc.

Poslední rok je záhadou. Jsem přesvědčený, že jsem třetího Karlaze zvládl dokončit jen díky Boží pomoci. A samozřejmě také díky pomoci mnoha laskavých lidí.

Jsem vděčný, kolik lidí mi na Cestě ke třem Karlazům pomohlo. Děkuji.

V prosinci jsem odjel na Sicílii, abych vystoupal na legendární „Jabal al-Nār“. Etnu, horu neustálého ohně. Říká se, že ve svém nitru ukrývá dech pekla a v jejích hlubinách sídlí démoni. S místním vulkanologem jsme vyrazili na výpravu po kráterech, a to až do tří tisíc metrů. Nikde nikdo, jen sníh, láva a ledový vítr. Došli jsme k místu, kde stála takzvaná Torre del Filosofo. Cítil jsem, že jsem dostal požehnání vydat i poslední knihu a pod dýmící sopkou jsem text Karlaz: Srdce poutníka dokončil.

Nyní je text po zpětné vazbě jedenácti laskavých prvočtenářů a pečlivé editaci redaktorky Karla Tchawou Tchuisseu hotov.

Je mi 38

Od první myšlenky napsat knihu uběhlo deset let.

Mám však pevný záměr.

Srdce poutníka brzy vytisknu a dokončím, co mělo být uděláno. S radostí budu dál doprovázet a třeba se vrátím k podcastu.

To bylo dlouhé. Stálo to teda za to?

Jednoznačně. Možná to tak v textu nevyznívá, ale nechtěl jsem malovat realitu na růžovo. Karlaz možná není bestseller hlavního proudu, nezískal jsem žádné významné ocenění, přesto alespoň mně a pár dalším lidem výrazně ovlivnil život. Karlaze si přečetly tisíce lidí, desetitisíce si přehrály podcast a stovce z vás jsem posloužil jako průvodce na společných poutích.