Pozdravení pokoje: Proč je podání ruky nejsilnějším momentem mše?
- před 1 dnem
- Minut čtení: 4
Jedna věc mě hodně zaujala, když občas zajdu na na bohoslužbu – ať už k evangelíkům, nebo ke katolíkům. Je to ten moment, kdy se liturgie „zlomí“, lidi v kostele si najednou začnou podávat ruce a u toho si přejí: „Pokoj tobě“ nebo „Pokoj vám“.
Přiznám se, že na začátku jsem z toho byl trošku rozpačitý. Přišlo mi to jako vyrušení. Člověk je ponořený do sebe, možná v nějaké meditativní kontemplaci, snaží se napojit ... a najednou prásk. Musíte se otočit, usmát a interagovat.
Ale postupem času se tohle „vyrušení“ stalo jednou z mých nejoblíbenějších částí bohoslužby.
Když se cizinec stane bližním
Je to velmi pozitivní gesto. Řekl bych, že možná jeden z nejsilnějších okamžiků celého setkání. Představte si to: všichni ti lidé, kteří tam přišli, si nesou své životní batohy. Ať se jim děje cokoliv, ať mají v hlavě jakékoliv myšlenky nebo starosti, v tenhle krátký moment se musí zastavit.
Otočí se na člověka vedle sebe. Podají si ruku. A skoro vždycky se u toho usmějí. A trochu se rozzáří.
Jako kdyby se na chvíli zastavil čas. Všichni ti lidé, kteří se sešli v kostele, protože věří v něco, co je přesahuje, si v tu chvíli navzájem vymění energii. Z davu jednotlivců, kteří koukají jeden druhému na záda, se najednou stane společenství tváří.
Šalom není jen „ahoj“
Když jsem byl v Izraeli, lidé se tam zdraví tradičním „Šalom“. Doslovně to znamená pokoj. V té zemi se tímhle slovem zdraví už tisíce let. Ale není to jen naše „čau“. Pojem Šalom má mnohem hlubší význam – je to mix slov mír, harmonie, celistvost, úplnost, prosperita a klid.
Když někomu přejete Šalom, nepřejete mu jen to, aby na něj nikdo nestřílel. Přejete mu, aby byl vnitřně celý. Aby mu nic nechybělo. Aby byl „safe“ – v bezpečí.
A víte, co je na tom fascinující? Hádejte, co znamená arabský pozdrav Salam alaykum? Znamená „Pokoj s tebou“.
Kořen obou slov – hebrejského Šalom i arabského Salam – vychází ze stejného prastarého semitského základu S-L-M (Š-L-M). Je to paradox, že? Dva národy, které jsou v neustálém konfliktu, používají pro své nejposvátnější přání prakticky stejné slovo. Oba touží po tom samém. Po celistvosti.
Proč „Dobrý den“ nestačí
My dnes používáme moderní „Dobrý den“ nebo vodácké „Ahoj“. Pozdrav „Dobrý den“ se u nás masivně rozšířil až v první polovině 20. století, kdy začal vytlačovat ty staré, náboženské pozdravy.
O to víc zpětně oceňuji třeba legendárního meteorologa Jána Zákopčaníka a jeho „Slunce v duši“. To má mnohem blíže k podstatě pozdravení pokoje. Klidně bych to za „Dobrý den“ vyměnil.
Od polibku k podání ruky
Křesťanství na tuhle hebrejskou tradici navazuje. V Novém zákoně se dokonce mluví o „svatém polibku“. Dřív to bylo hodně kontaktní – lidé se v rané církvi skutečně líbali na znamení smíření, dřív než přinesli dary na oltář.
Dneska je to střízlivější. Liturgické předpisy z roku 1969 říkají, že způsob si mají určit jednotlivé národy podle svých zvyklostí. U nás vyhrálo podání ruky.
Tady musím říct jednu věc – subjektivně mi přijde pozdravení pokoje u evangelíků o kousek vřelejší než u katolíků. U katolíků je to často jen rychlé potřesení s těmi nejbližšími, a kněz dokonce nesmí opustit prostor u oltáře (presbytář), aby nerušil obřad. U evangelíků farář často přijde mezi lidi, chodí se prostorem, máte čas podat ruku více lidem.
Vidět sebe v druhém
Proč je to pro mě tak silné? Protože je to chvíle, kdy si můžeme připomenout Ježíšovo maximum: „Miluj svého bližního jako sám sebe.“
Ten druhý člověk vedle mě v lavici – ať je to kdokoliv, ať volil kohokoliv, ať má na účtu miliony nebo dluhy – najednou není cizinec. Na tu malou chvíli je to někdo blízký. Někdo, v kom vidím sebe. Jednou, po pozdravu pokoje v kostele u Martina ve Zdi v Praze, mi to došlo naplno. Co je ten druhý člověk? Je to manifestující se vědomí, které chce být šťastné a nechce trpět.
Všichni máme stejný modus operandi. Chceme být šťastní. Jen se o to občas pokoušíme dost hloupými a nedokonalými způsoby. Jsme manipulativní, sobečtí, překrucujeme pravdu, podléháme úzkostem... Ale v jádru? Všichni jsme lidé. Všichni jsme v něčem traumatizovaní, v něčem fyzicky nedostateční, v něčem slabí. Skoro mi přijde, jako kdybychom tu všichni byli ve vyhnanství. Ztracení poutníci, kteří hledají správnou Cestu.
Pozdravení pokoje
Všichni jsme na tom stejně. Každý z nás má rodiče, skrze které přišel na svět. Každý z nás má tělo, které jednou zestárne. Na každého působí stejná gravitace. A všichni jednou zemřeme a necháme tu všechno za sebou.
A do toho všeho nám často uniká smysl. Nevíme, jak se to stalo, že se hmota složila do těla, které teď obývám. Co jsou myšlenky? Co bude pak? Když jdu do hloubky, zjišťuju, že skoro nic nevím. V něco věřím, ale nevím.
A pak stojím v tom kostele a vidím, že všichni kolem jsou vrženi do stejné hry. Někdo je na začátku cesty, někdo uprostřed, někdo se blíží ke konci. A v tomhle všem si na chvilku podáme ruce. Dotkneme se. Je to fyzické. Není to jen gesto, je to ukotvení. Podání ruky vyplavuje oxytocin, zklidňuje nás.
Pokoj tobě.
To není jen pozdrav. Je to přání síly na tu nejistou cestu.
Je to vzkaz: „Vidím tě. Jsem tu s tebou. Nejsi v tom sám.“ Pokoj je stav našeho bytí – odraz moudrosti, zkušenosti, odevzdání se. Je to obtížně dosažitelný stav, zvlášť ve světě, kterému je přirozený konflikt (ten vnější i ten náš vnitřní).
Takže dneska bych i já rád popřál vám – v tenhle moment, kdy čtete tyto řádky, ať se ve vás děje cokoliv:
Pokoj tobě.
Pokračujte na své cestě
Poslechněte si podcast: Ponořte se do tohoto tématu v audio podobě v epizodě podcastu Pozdrav pokoje?
Přečtěte si Karlaze: Karlaz: Cesta člověka, Karlaz: Posel je zprávou a Karlaz: Srdce poutníka jsou tři knižní průvodci, kteří vám pomohou najít odvahu a moudrost pro vaši cestu
Vydejte se na pouť: Stojíte před důležitým rozhodnutím? Procházíte obdobím velkých změn? Načerpejte inspiraci a klid během putování přírodou
Kompletní průvodce smyslem života: Desítky životních témat, desítky zpracovaných článků, které dohromady tvoří mapu k sobě samému. Prozkoumejte zdarma Kompletního průvodce smyslem života, kde najdete nadčasovou inspiraci pro svou životní Cestu.
PhDr. Tomáš Gavlas je kulturolog, spisovatel a poutník, který přes 15 let zkoumá cesty, jež vedou k naplněnému životu. Jeho myšlenky a příběhy oslovili desítky tisíc lidí prostřednictvím knih Karlaz a populárního podcastu. Více o Tomášovi najdete v sekci "Těší mě".
Komentáře