V čem jste dobří? Silné stránky vidí hlavně druzí
Silné stránky jsou schopnosti a vlastnosti, díky kterým děláte některé věci dobře a s lehkostí. Sami je často nevidíte, protože co vám jde lehce, považujete za normální. Nejspolehlivěji je zjistíte od druhých: požádejte několik lidí, aby vám popsali konkrétní chvíli, kdy jste podle nich byli ve svém živlu.
V čem jste dobří?
Zamyslete se. Co vás napadá?
Možná víte hned. Možná hledáte v paměti. Možná si vzpomínáte, co vám řekli druzí nebo co vám od malička říkali doma. A možná váháte, jestli to vůbec vyslovit, protože nechcete působit pyšně.
Na otázku „V čem jste dobří?“ odpovídá většina lidí rozpačitě. A když už odpoví, tak hodně obecně. Nejde o skromnost. Je to vlastnost toho, jak se díváme sami na sebe. Co nám jde lehce, nám přijde normální.
Často píšu o tom, jak se člověk poznává přes to těžké. Přes chyby, přes iluze, které ztrácí, přes hřích nebo stín. Tenhle text to bere z druhé strany: v čem jste dobří, proč to sami často nevíte a proč vám to musí říct druzí. Na konci najdete jednu nabídku na dnešek. Zabere pět minut a možná někomu udělá fajn den.
Co na tobě mám rád
Zoe, moje tříletá dcera, měla v říjnu svátek. Říkal jsem jí, co na ní mám rád, v čem je dobrá a že umí dělat srandu.
Pak jsem poprosil Iziho, jejího bráchu, ať jí to řekne taky. Izi jí řekl, že si s ním občas umí dobře hrát.
Občas. Žádné přehánění. Upřímný brácha.
Potom jsem poprosil Zoe, ať řekne Izimu, co má ráda na něm a v čem je dobrý. Zoe řekla, že Izi dobře staví z lega, a pár dalších věcí.
Všimněte si. Tříletá holčička neřekla „jsi hodný“ ani „jsi šikovný“. Řekla přesně, co Izi umí. Někdy to děti umí líp než my.
Bylo to pár vět, ale moc pěkná chvíle.
Přijde mi, že si málo říkáme konkrétní pochvaly za to, co je na nás fajn. A přitom říkat a slyšet od druhých konkrétní ocenění je strašně důležité.
Proč své silné stránky nevidíte?
Vraťme se k té první otázce. Co nám jde lehce, přijde nám normální. Když umíte uklidnit hádku, vystihnout podstatu dlouhé porady nebo si všimnout, že je někomu smutno, nepřijde vám to jako talent. Přijde vám to jako běžný den.
Silná stránka se často schovává právě v tom, co neberete jako výkon.
Ježíš v Kázání na hoře říká: „Proč vidíš třísku v oku svého bratra, ale trám ve svém oku nepozoruješ?“ (Mt 7,3). Vidět chybovat druhého je snadné, vidět sám sebe je mnohem těžší. Jenže s tím dobrým je to podobné. Ani to u sebe nevidíme. Jen nám o tom nikdo neříká.
Vidět, v čem jsem dobrý, výjimečný nebo obdarovaný, je stejně důležité jako vidět své chyby. A je jedno, jestli jsem to dostal do vínku, nebo si to odmakal.
Druzí vás vidí přesněji, než čekáte
Část sebepoznání je individuální záležitost. Poznáváme se na poutích o samotě, při meditaci vipassana, v tichu nebo během půstu, kdy se mysl přestane chytat vnějšího světa. Ale hodně o sobě se učíme ve vztazích s druhými.
Není to nová myšlenka. Ve spisu Magna Moralia, tradičně připisovaném Aristotelovi nebo jeho škole, stojí přirovnání: když chceme vidět svou tvář, podíváme se do zrcadla. Když chceme poznat sami sebe, podíváme se na přítele, protože přítel je „druhé já“. Pro Aristotela sebepoznání není samotářská disciplína. Potřebuje vztah.
Potvrzuje to i dnešní psychologie. Simine Vazireová v roce 2010 popsala takzvanou asymetrii v sebepoznání. U vnitřních stavů, jako je úzkost, jsme nejlepšími znalci sami sebe. U vlastností, které jsou vidět navenek a nesou hodnocení, jako je inteligence, tvořivost nebo šikovnost, nás ale přesněji odhadují druzí. Na těch nám totiž záleží, a proto je vidíme zkresleně. A silné stránky jsou vidět právě navenek. V tom, co děláme.
Je to stejná slepá skvrna, o které píšu v textu Sebepoznání: proč se vidíme líp, než jací jsme. Jen obrácená. Nepřeceňujeme se jen v tom, co nám nejde. Často zároveň podceňujeme to, co nám jde.
Proto jsou blízké vztahy tak cenné a občas tak složité. Rodiče vám bolestivě připomínají vlastnosti, které máte od dětství. Partner vidí vaše slabé stránky úplně zjevně. A kamarádi se po pár pivech nebojí říct, jací jste. Naslouchejte jim. Ne všem, ale naslouchejte.
Co slýchám já?
Řeknu vám, co slýchám já. Kromě negativní zpětné vazby, které bylo dost, se opakuje jedna věc: že se se mnou lidem dobře pracovalo, protože tam byl lidský přístup a setkání. Nevymyslel jsem si to, slyšel jsem to v mnoha drobných rozhovorech. Nikdy jsem nebyl nejlepší stratég ani analytik. Ale docela mi šlo navazovat vztahy s lidmi, se kterými jsem pracoval, a dát tomu vztahu hloubku. Myslím, že i proto, že jsem se jim snažil naslouchat a zajímal mě jejich vnitřní svět. Přirozeně mě to baví a nedělám to s žádným záměrem.
Co slýcháte vy?
Hlas z dětství: co jsou introjekty?
Když jste na začátku přemýšleli, v čem jste dobří, možná vám naskočilo i to, v čem dobří nejste. Co vám nějaký vnitřní hlas vyhrkne jako první. Tomu hlasu se v gestalt terapii říká introjekt.
Introjekt je názor, přesvědčení nebo vzorec, který jsme o sobě v dětství nekriticky převzali z vnějšího světa. Od rodičů, od učitelů, ze společnosti. „Ty jsi nešika.“ „Na matiku nemáš.“ „Hlavně nebuď vidět.“ „Ty jsi ta rozumná.“
Fritz Perls, zakladatel gestalt terapie, je přirovnával k soustu spolknutému vcelku, bez rozkousání. Dítě nemá jak posoudit, jestli je věta pravdivá. Prostě ji přijme jako fakt o sobě. V dospělosti pak podle ní jedná dál, i když už dávno neplatí. Nebo neplatila nikdy. Z introjektů se skládají vzorce chování, které si neseme celý život.
Introjekt nemusí být negativní, aby škodil. I věta „ty jsi naše chytrá holčička“ může z člověka udělat někoho, kdo se bojí chyby, protože by přestal být chytrý. A když dítěti říkáte, že je nejkrásnější nebo nejchytřejší, i když to tak není, narazí mezi ostatními dětmi. Ty mu řeknou, jaké je.
Introjekt se nedá jen tak vymazat. Dá se ale postavit vedle něj něco skutečného. Když vám pět lidí nezávisle řekne, že se s vámi dobře přemýšlí nahlas, je to protiváha k větě „ty jsi pomalý“. Taková protiváha přichází zvenku. Od lidí, kteří vás vidí dnes, ne před třiceti lety.
A totéž můžete dávat druhým. Nevíte, jakou větu si v sobě nosí váš kolega, kamarádka nebo partner. Vaše konkrétní ocenění může být první nová věta, kterou o sobě po letech uslyší.
Malé cvičení: Dokončete větu „Ty jsi…“ tak, jak ji slýcháte v hlavě. Vedle ní napište, co vám o sobě konkrétně řekli lidé, kteří vás znají dnes. Které z těch vět víc věříte? Která je pravdivější?
Jak zjistit své silné stránky?
Nejspolehlivější cesta, jak se dozvědět, v čem jste dobří, je zeptat se druhých. Psychologické testy mají svou hodnotu, ale ukazují, jak se vidíte sami. Zpětná vazba od lidí ukáže, jak se projevujete.
1. Zeptejte se pěti lidí
Na Michiganské univerzitě vzniklo cvičení Reflected Best Self, volně přeloženo „odraz nejlepšího já“. Princip je jednoduchý: místo hodnocení sbíráte příběhy.
Vyberte pět až deset lidí z různých oblastí života: z rodiny, z přátel, z práce, i někoho, s kým jste pracovali dřív.
Napište jim. Třeba takhle: „Ahoj, dělám jedno cvičení na sebepoznání. Napíšeš mi jednu konkrétní situaci, kdy jsem byl podle tebe nejvíc ve svém živlu nebo kdy se mi něco povedlo? A v čem jsem podle tebe dobrý? Stačí pár vět, moc mi to pomůže.“
Až odpovědi přijdou, nehodnoťte je a nevyvracejte. Jen čtěte.
Hledejte, co se opakuje. Ne slova, ale vzorce: kdy, s kým a v čem jste byli nejlepší.
Napište si z toho krátký portrét, který začíná slovy „Jsem nejlepší, když…“
Odpovědi vás nejspíš překvapí. Lidé si pamatují věci, na které jste dávno zapomněli, protože vám přišly samozřejmé.
2. Čtyři otázky pro vás
Co mi jde lehce, ale druhým to přijde těžké? Tam bývá přirozený talent.
S čím za mnou lidé chodí? Pro radu, pomoc, názor. Víc o nalezení životního poslání píšu v textu Jak najít své životní poslání.
Kdy se mi zastaví čas? Při jaké činnosti zapomenete na hodinky?
Co obdivuji na druhých? U téhle otázky se vyplatí zastavit déle.
Zlatý stín: co obdivujete na druhých
Carl Gustav Jung mluvil o stínu jako o tom, co v sobě nechceme vidět. Méně se ví, že do stínu nepatří jen to temné. Odsunout můžete i to, co je na vás cenné, ale nesměli jste to žít. Jungiáni tomu říkají zlatý stín. Stín bývá často to, co vás na druhých rozčiluje, a nepřiznáte si, že je to i vaše vlastnost. Zlatý stín je naopak to, co na druhých obdivujete a u sebe si to nepřipustíte. Vzpomeňte si teď na někoho, koho obdivujete. Co přesně na něm obdivujete? Možná je to i ve vás. Jen jste si to zatím nedovolili.
Co se ukáže na putování
Uvědomuji si, že tohle dělám i s klienty na terapeutických poutích. Během dne se přirozeně stane, že z vyprávění rozeznám, v čem je člověk dobrý, a pokusím se to pojmenovat. Klient to často nevidí, nebo to ví, ale jen napůl. Někdo umí dávat dohromady vztahy. Jiný se dokáže vzdát něčeho dnes kvůli lepšímu zítřku. Další je výborný analytik a dělá skvělá praktická rozhodnutí. To všechno se v příběhu ukáže. Nehledám to. Často se to ukáže samo.
Šest hodin prostoru pro vaše témata
Chcete se lépe poznat? Pojďte si udělat audit života. Zvu vás k individuálnímu rozhovoru o věcech, které jsou pro vás teď důležité. Terapeutické putování je jeden den chůze. Beze spěchu, bez hodnocení, jen vy a já.
Příklady silných stránek
Silné stránky nejsou jen „komunikativnost“ a „spolehlivost“ ze životopisu. Často jsou nenápadnější. Pro inspiraci:
Ve vztazích: umíte naslouchat, uklidnit napjatou situaci, dát lidem pocit bezpečí, propojit lidi, kteří k sobě patří, říct nepříjemnou věc laskavě.
V myšlení: vidíte podstatu, umíte zjednodušit složité, máte nápady, zakousnete se do tématu do hloubky, máte přehled.
V jednání: dotahujete věci, umíte organizovat, rozhodujete se rychle a prakticky, zvládáte krize, umíte něco postavit rukama.
Uvnitř: vytrvalost, odvaha, schopnost odložit odměnu, citlivost na druhé, humor, poctivost k sobě.
Žádný seznam vám ale neřekne, které z nich jsou vaše. To vám řeknou lidé kolem.
Jak mluvit o silných stránkách na pohovoru?
Otázku „Jaké jsou vaše silné stránky?“ jste možná slyšeli na pohovoru. Většina lidí odpoví obecně: jsem komunikativní, spolehlivý a pracovitý. Takovou odpověď slyší personalista desetkrát denně. Funguje stejný princip jako u pochvaly: konkrétnost. Vyberte jednu nebo dvě silné stránky, které vám opakovaně potvrdili druzí, a doložte je situací. Třeba: „Kolegové za mnou chodí, když se porada zamotá. Minulý měsíc jsem tři varianty projektu shrnul do jedné tabulky a tým se během deseti minut rozhodl.“ Popisu se dá věřit, protože se dá ověřit.
Proč nestačí říct „jsi šikovný“
Teď to otočme. Pokud vaše silné stránky vidí hlavně druzí, platí to i naopak: silné stránky druhých vidíte vy. A je dobré jim je říkat konkrétně.
U dětí to platí obzvlášť. Neříkám, že je špatné je chválit. Říkám, že je lepší chválit je konkrétně než obecně. Výzkum Claudie Muellerové a Carol Dweckové z roku 1998 ukázal, že děti chválené za inteligenci se pak vyhýbaly náročným úkolům, zatímco děti chválené za úsilí je vyhledávaly. Když vás chválí za to, jací jste, máte strach, že to ztratíte. Když vás chválí za to, co jste udělali, můžete se z toho něco naučit.
Ocenění konkrétního činu umožňuje konkrétní sebepoznání.
„Zoinko, moc se mi líbilo, že jsi za mnou přišla, že mi chceš pomoct připravit snídani. A líbilo se mi, jak jsi vymyslela, že tam dáme jablka, sušené datle a skořici.“ Místo: „Zoinko, ty jsi šikovná.“
„Izi, tohle auto z lega jsi postavil skvěle. Líbí se mi i to, jak jsi tam zapojil ta světla.“
Obecná pochvala hodnotí, konkrétní ocenění popisuje. Dává zrcadlo. Pomáhá poznat, kdo jsme, jaké máme dary a v čem jsme dobří.
Konkrétní ocenění v práci
Je to téma nejen pro rodiče, ale i pro manažery. Vlastně pro každého, kdo s někým žije nebo pracuje. Když řeknu „jsi skvělý řečník“, je to verdikt. Když řeknu „když jsi na poradě shrnul ty tři varianty do jedné věty, najednou jsme věděli, o čem se rozhodujeme“, je to popis. Popisu se dá věřit, protože ho můžete ověřit. A člověk se z něj o sobě něco užitečného dozví.
Pro spoustu lidí je v práci motivující smysl. Když vidíte, že někdo sleduje, co děláte, a dokáže to správně ocenit, dává vám to smysl. Že to, co děláte, není zbytečné. Že na tom někomu záleží.
Velkou část života jsem pracoval v týmech a často je vedl. Vždycky mi přišlo fajn chválit dobré stránky lidí a konkrétní věci, které se jim povedly. Nemyslel jsem to jako lichotky. Bavilo mě pozorovat, jak se lidé posouvají a jak se jim daří. Tak jsem se to snažil říct. Říkat, co je špatně, je snadné. Ale často to nepomáhá.
Pochvala, lichotka, nebo manipulace?
U pochval pozor na manipulaci. Nemělo by to být „líbí se mi, že jsi to udělal tak, jak chci já“. Odprezentuj to na meetingu přesně podle mě a já tě pochválím. To není pochvala, to je odměna za poslušnost. Stejně jako to není pochvala, když dítě nutíte do sportu, který milujete vy, a chválíte ho, že se mu věnuje. Chválíte tím vlastně sebe a svou potřebu.
Skutečné ocenění umí vidět to, co druhý udělal jinak než já. Kolega může vymyslet prezentaci pro klienta líp než já a držet vztah s klientem líp než já, i když si myslím, že vím, jak se to má dělat. Ocenit tohle je těžší. Ale právě tohle je ocenění.
Konkrétní ocenění | Lichotka | Manipulace | |
Co dělá | popisuje, co druhý udělal | přehání a zobecňuje | odměňuje, když druhý udělá, co chci |
Příklad | „Jak jsi shrnul tři varianty do jedné věty, pomohlo nám to rozhodnout.“ | „Ty jsi prostě génius.“ | „Konečně jsi to udělal, jak říkám.“ |
Komu slouží | tomu, kdo ho slyší | tomu, kdo lichotí | tomu, kdo chválí |
Co zůstane | člověk o sobě ví víc | příjemný pocit, který vyprchá | tlak zalíbit se |
Co o chvále věděli staří myslitelé
Antičtí myslitelé to věděli dávno. Aristotelés v Etice Nikomachově píše, že chvála patří ctnosti a činům, které z ní vycházejí. Nechválíme člověka za to, jaký je sám o sobě, ale za to, co dělá. Chválíme druhé za jejich ovoce.
Plútarchos napsal celý spis o tom, jak rozeznat lichotníka od přítele. Lichotník chválí všechno, a proto jeho chvála nemá žádnou cenu. Jako svůdník, který v klubu každé říká, jak je krásná. Přítel chválí střídmě a konkrétně: ocení dobrý čin, když se stane, a nebojí se říct ani to nepříjemné. Přítele podle Plútarcha poznáte tak, že vás jeho chvála posouvá k lepšímu. Lichotka vás jen uspává.
Mimochodem, Izi se svým „občas“ by u Plútarcha prošel jako přítel.
Konkrétní ocenění má tedy v životě hodnotu. Možná docela velkou.
Pavel a nejméně čtená kapitola Nového zákona
Křesťanské texty jsou plné konkrétního uznání, i když si toho málokdo všimne. Apoštol Pavel na konci dopisu Římanům nezdraví obecně „všechny bratry a sestry“. Jmenuje skoro tři desítky lidí a u mnoha z nich říká, za co jsou mu drazí. Foibé pomáhala mnohým i jemu. Priska a Akvila za něj nasadili vlastní život. Marie pro ně mnoho vykonala. Persis se mnoho napracovala (Ř 16). Je to jedna z nejméně čtených kapitol Nového zákona, a přitom je to dlouhý seznam konkrétních ocenění.
Buddha: správná řeč a radost z dobra druhých
V osmidílné stezce je správná řeč jednou z podmínek osvobození. Podle Abhaja sutty Buddha mluví jen to, co je pravdivé a prospěšné, a ve vhodnou chvíli.
Lichotka správnou řečí není, protože není pravdivá. Pravdivé a laskavé ocenění ano. Buddhismus zná i čtyři „božské příbytky“ mysli. Jedním z nich je muditá, radost z dobra druhých. Ne závist, ne srovnávání, ale čistá radost z toho, že se druhému daří. Když někomu řeknete, v čem je dobrý, praktikujete muditá nahlas.
V textu o milosrdenství jsem tomu říkal jednoduše: stůjte u cesty a tleskejte. Svět je plný kritiků.
Odkud se vzala slova chvála a ocenění
Čeština má pro uznání dvě slova a každé vypráví jiný příběh.
Chvála je slovo všeslovanské a jeho starší původ jazykovědci neznají. Ve staré češtině patřila hlavně Bohu: chvála Bohu, chvalozpěv, žalmy chval. V jihoslovanských jazycích se z téhož slova stalo poděkování. Srb, Chorvat nebo Slovinec řekne hvala, když děkuje.
Ocenění vychází ze slova cena, příbuzného s litevským kaina (cena) a řeckým poiné (odplata). Ocenit původně znamenalo stanovit hodnotu, jako to dělá odhadce. Stejnou cestu ušlo anglické appreciate z latinského pretium, cena. A „vážit si“ má kořen ve váze.
Chvála tedy míří nahoru. Vzdávám úctu něčemu hodnotnému, co v druhém vidím. Ocenění je přesnost. Vážím, jakou má něco hodnotu, a pojmenuji ji přesně, ne od oka.
Proč si pochvaly neříkáme?
Rádi slyšíme, v čem jsme dobří. A přesto to druhým skoro neříkáme. Proč?
Xuan Zhaová a Nicholas Epley z Chicagské univerzity to zkoumali v sérii experimentů publikovaných v roce 2021. Lidé měli napsat kompliment někomu blízkému a odhadnout, jak se bude cítit. Soustavně podcenili, jakou mu udělají radost, a přecenili, jak trapné to pro něj bude. Právě tenhle chybný odhad je od ocenění odrazoval. Příjemci se ve skutečnosti cítili výrazně lépe, než pisatelé čekali.
Ta trapnost je tedy hlavně v naší hlavě. Apoštol Pavel se jí nebál.
Jak přijmout pochvalu?
A teď z druhé strany. Co dělat, když pochvalu dostanete vy? Většina z nás ji odbude. „Ale to nic.“ „To by zvládl každý.“ „No, mohlo to být lepší.“ Pochvala přiletí a my ji hned odpálíme zpátky. Když vám někdo řekne, v čem jste dobří, zkuste nic nezlehčovat a nic hned nevracet. Stačí říct děkuji. A nechat to v sobě chvíli být.
Uznání není závislost na uznání
Ještě jedna důležitá věc. Uznání není totéž co závislost na uznání.
Pokud na tom, co o mně řeknou druzí, stojí celá moje hodnota, jsem na nich závislý. Když pochvala přijde, letím nahoru. Když nepřijde, padám. Psychologie tomu říká podmíněná sebehodnota.
Carl Rogers, který proslavil pojem bezpodmínečné přijetí v terapeutickém vztahu, mluvil o podmínkách hodnoty. Dítě se naučí, že je milované, jen když něco splní. A jako dospělý to pak dokazuje pořád dokola.
V Markově evangeliu zazní při Ježíšově křtu věta: „Ty jsi ten Syn můj milý, v tobě jsem se zalíbil“ (Mk 1,11). Stojí za to všimnout si, kdy zazní. Ježíš ještě nikoho neuzdravil, nekázal, nic nevykonal. Přijetí přichází před výkonem.
Konkrétní ocenění vám pomůže vidět, v čem jste dobří. Vaše hodnota na něm ale stát nemusí. Ta tu je dřív. Zrcadlo je nástroj sebepoznání, ne měřítko vaší ceny.
Proč pomáhá skupina?
Jedno z míst, kde se lidé o svých silných stránkách dozvídají nejvíc, je skupina. Terapeutická, seberozvojová, komunitní, oborová. Skupiny jsou dnes v terapii trochu na ústupu, ale z mé zkušenosti mají velkou sílu.
Irvin Yalom, jeden z nejvlivnějších autorů skupinové psychoterapie (právě louskám jeho téměř sedmisetstránkovou bibli o skupinové terapii), popsal mezi léčivými faktory skupiny interpersonální učení. Skupina je podle něj zmenšený obraz světa. Chováte se v ní podobně jako jinde v životě, ale ostatní vám to můžou zrcadlit bezpečně a upřímně. Mnoho lidí ve skupině poprvé slyší, jak skutečně působí. A často je víc překvapí to dobré než to špatné. Někdo umí uklidnit situaci. Jiný pozná, co je důležité. Další má přehled. Další se zakope do tématu hodně hluboko. A další je vysoce citlivý.
Sám jsem prošel několika skupinami. Ta, kterou zažívám teď v psychoterapeutickém výcviku v INSTEPu, je pro mě asi nejzajímavější. A zvažuji, že bych výhledově v roce 2027 otevřel vlastní seberozvojovou skupinu. Pro deset až dvanáct lidí, na půl roku, s cílem poznávat se právě skrze druhé. Nejraději bych ji poskládal z lidí, kteří už na cestě sebepoznání chvíli jsou.
Zajímala by vás taková skupina? Napište mi.
Nabídka na dnešek: řekněte to třem lidem
Řekněte dnes třem lidem, co konkrétního na nich máte rádi nebo v čem jsou dobří. Pomůže jednoduchá věta: „Všiml jsem si, že… a pomohlo mi to…“
Třeba: „Všiml jsem si, že vždycky víš, kdy se zeptat a kdy mlčet. Minulý týden mi to pomohlo víc, než jsem ti řekl.“
Říkejte jen to, co si opravdu myslíte. Nic za to nečekejte. A když druhý nebude vědět, co říct, vydržte to ticho. Nemusí nic říkat. Nechte to v něm dojít.
Tak v čem jste dobří? Možná to teď víte o kousek víc. A jestli ne, zeptejte se.
Časté otázky (FAQ)
Jak zjistit své silné stránky?
Nejspolehlivěji od druhých. Požádejte pět až deset lidí, aby vám popsali konkrétní situaci, kdy jste byli podle nich ve svém živlu, a hledejte, co se opakuje. Doplňte to otázkami pro sebe: co mi jde lehce, s čím za mnou lidé chodí a kdy se mi zastaví čas.
Proč své silné stránky nevidím?
Protože co vám jde lehce, považujete za normální. Výzkumy navíc ukazují, že vlastnosti viditelné navenek, jako tvořivost nebo šikovnost, odhadují přesněji druzí než my sami.
Jaké jsou příklady silných stránek?
Například naslouchání, schopnost uklidnit napjatou situaci, vidět podstatu, dotahovat věci, vytrvalost, odvaha, humor nebo citlivost na druhé. Které jsou vaše, nejlépe pojmenují lidé, kteří vás znají.
Co říct o silných stránkách na pohovoru?
Vyberte jednu nebo dvě, které vám opakovaně potvrdili druzí, a doložte je konkrétní situací. Popis se dá ověřit, obecné „jsem komunikativní“ ne.
Co je introjekt?
Pojem z gestalt terapie. Přesvědčení o sobě, které jsme v dětství převzali od druhých bez rozmyslu, třeba „ty jsi nešika“. V dospělosti podle něj jednáme dál, i když dávno neplatí.
Co je zlatý stín?
Jungiánský pojem pro cenné vlastnosti, které jsme v sobě potlačili. Často je poznáte podle toho, co na druhých obdivujete.
Jak přijmout pochvalu?
Nezlehčovat ji a hned ji nevracet. Stačí říct děkuji a nechat ji chvíli působit.
Jak pochválit konkrétně?
Popište, co druhý udělal a co to způsobilo: „Všiml jsem si, že… a pomohlo mi to…“
Domluvte si se mnou individuální setkání 🌿
Procházíte životní změnou? Chcete prozkoumat aktuální témata ve svém životě? Zvu vás k hlubšímu individuálnímu rozhovoru. Společné jednodenní Terapeutické putování vytváří nehodnotící prostředí pro témata, která jsou pro vás právě teď důležitá.
Pokračujte na své cestě
Poslechněte si podcast: Ponořte se do podobných témat v audio podobě na Spotify.
Přečtěte si Karlaze: Tři knižní průvodci, kteří přinášejí nadčasovou moudrost původních filosofických a duchovních textů.
Kompletní průvodce smyslem života: Hlavní rozcestník pro desítky životních témat, která dohromady tvoří mapu k sobě samému.
PhDr. Tomáš Gavlas
Jsem průvodce, terapeut ve výcviku a autor knih Karlaz. Zajímá mě lidská duše a její cesta k naplněnému životu. Terapeuticky doprovázím druhé na jejich osobních cestách. Další inspiraci a rozhovory sdílím ve svém podcastu. Více o mně najdeš na stránce Těší mě.
Komentáře