Umění naslouchat
- Tomáš Gavlas
- před 2 dny
- Minut čtení: 5
Poslední dobou jsem o dovednosti naslouchání hodně přemýšlel. Hned na začátek musím říct: nejsem vzdělaný psychiatr ani certifikovaný terapeut. Berte mé řádky jako takové „myšlenkové hřiště“, na kterém sdílím to, na co jsem přišel během let podnikání a především během doprovázených poutí.
Vždycky jsem tušil, že umění naslouchat je v životě klíčové. Pamatuji si, když jsem začínal podnikat. Všiml jsem si, že na obchodních schůzkách často vůbec není nutné mluvit, prezentovat složitě své know-how nebo nápady. Stačilo nechat mluvit klienta. Často si pak zakázku prodal sám.
Lidi totiž mnohem víc zajímá, když mohou mluvit oni a je jim nasloucháno, než když mluví někdo druhý. Je to naše základní potřeba – být vyslyšen. Mají ji i malé děti, které nám skáčou do řeči, jen aby „řekly to svoje“.
Jeden z největších trestů pro člověka není to, že na něj křičíte. Největší trest je, že na něj nereagujete. Že ho ignorujete. Že ho „ghostnete“. Že neslyšíte jeho obavy a jeho bolest.
Čtyři pilíře doprovázené poutě
Moje přesvědčení o síle naslouchání se prohloubilo díky doprovázeným poutím. Když s někým vyrážím na pouť, většinou se neznáme. Potkáme se na nádraží, nebo na parkovišti a čeká nás třeba šest hodin v lese.
Uvědomil jsem si, že aby pouť fungovala, musí se potkat čtyři věci:
Záměr: Člověk musí chtít jít a věnovat ten čas svému příběhu. Odhodlat se mluvit o svých těžkostech a prohrách vyžaduje velkou vnitřní sílu. Zároveň ale platí rovnice, že kolik do toho dáš, tolik dostaneš nazpátek.
Příroda: Zelená barva a lesní prostředí (Japonci tomu říkají shinrin-yoku, lesní koupel) nás přirozeně harmonizují.
Chůze: Rytmický pohyb, který oživuje mysl. Málokdy se cítíme po procházce hůř než před ní.
Naslouchání.
To čtvrté je tmelem všeho. Lidé na poutě málokdy chodí pro radu. Většina lidí se dokáže rozhodnout. To hlavní, co potřebují, je aktivní naslouchání.
Proč musíme mluvit nahlas?
Tohle je možná nejdůležitější myšlenka dnešního textu: My lidé přemýšlíme ve slovech.
Existuje teorie (Sapir-Whorfova), která říká, že vnímáme realitu podle toho, jaký máme jazyk. Inuité mají víc pojmů třeba pro bílou, protože rozlišují více druhů bílé, to znamená že v jejich světě, v jejich realitě je víc bílé, než třeba v té naší. Abychom si zorganizovali život, musíme si nejdříve zorganizovat myšlenky. A mozek funguje úplně jinak, když si něco říkáte jen „v duchu“, a jinak, když to formulujete nahlas před svědkem.
Podobně jako když začnete přemýšlet o křesťanském rámci života nebo buddhistickém, musíte do svého slovníku začlenit nová slova a chápat jejich význam, abyste o tom mohli přemýšlet. Najednou byste měli chápat, co je hřích, co je pokoj, co je požehnání, co je modlitba, co jsou andělé. A nemyslím úplně povrchně, ale trošku hlouběji – znát nějaký etymologický základ, třeba i to, jak bylo slovo vyobrazováno v umění. V buddhismu byste měli zase znát pojmy jako karma, samádhi, nirvána, arahant nebo paňňá (panya), abyste chápali rozměr buddhistického světa.
Přemýšlíme ve slovech.
A proč je to tak důležité? Protože abychom si zorganizovali naši životní cestu v těžkém nebo nepřehledném období, nebo v období, kdy nás čeká nějaké velké rozhodnutí, musíme si nejprve zorganizovat myšlenky. Potřebujeme mluvit nahlas a být plnohodnotně vnímáni. Potřebujeme přemýšlet ve slovech.
Já nejsem neurolog, ale mozek prostě funguje jinak, když si něco říkáte v duchu, když přemýšlíte v duchu, ve srovnání s tím, když to formulujete nahlas a vaše mluvení má svědka. Mluvíte k někomu, on vás vnímá a vaše mluvení se pokouší dále rozvíjet.
Proto se na doprovázených poutích plně soustředím na naslouchání. Věřím, že velká část léčivého efektu nepochází z mých reakcí, ale z toho, že klient slyší sám sebe mluvit. Že může přemýšlet nahlas a je přijímán takový, jaký je.
Často ke mně přichází člověk, který má v životě „zamotané klubko“ témat – vztahy, práce, smysl života, úzkosti ... Po několika hodinách mluvení sice klubko není úplně rozmotané, ale člověk najednou drží konec provázku.
Ví, čím začít.
Má vnitřní plán.
Ne díky mým radám, ale díky tomu, že intenzivně přemýšlel nahlas a bylo mu nasloucháno.
Nebezpečí rychlých rad
Když nasloucháme, často máme tendenci hned radit. „Měl bys odejít z práce,“ nebo „Musíš se rozvést.“ S tím bychom měli být velmi opatrní.
Můj kamarád, bývalý policejní vyjednavač Karel Pošíval, mi říkal, že v krizových situacích často hodiny a hodiny jen naslouchal, než navrhl nějakou hypotézu. I my bychom měli být spíše detektivy.
Moje hypotéza, kterou druhému nabízím, by měla přicházet opatrně. Neměl bych do druhého projektovat své hodnoty („Já bych v tom vztahu nezůstal“). Měl bych mít na paměti jeho největší dobro, nikoliv svůj názor.
Terapie jako péče o duši
Tohle umění není vyhrazeno jen profesionálům. Inspirovala mě kniha Thomase Moora Terapie duše. Moore krásně popisuje, že terapie (z řeckého therapeuein – sloužit, pečovat) může být laickou službou, kterou si poskytujeme navzájem.
Stejně jako pečujeme o koně (hřebelcujeme ho, krmíme), můžeme pečovat o duši druhého – prostou účastí a pozorností. Kromě Moora doporučuji k tomuto tématu i knihu Ericha Fromma Umění naslouchat.
Umění naslouchat? (Pár tipů z lesa)
Pokud chcete někomu ve svém okolí dát tento dar, zde je pár postřehů, co mi funguje:
Vytvořte pocit bezpečí: Člověk se vám svěří jen tehdy, když ví, že ho nebudete soudit. Pokud hned vyrukujete s kritikou nebo radou, uzavře se.
Dejte najevo, že vnímáte: Kývejte, mručte, udržujte oční kontakt. Občas zopakujte, co druhý řekl, nebo parafrázujte, jak tomu rozumíte („Takže tě trápí, že...“).
Ptejte se na pocity: „Dokážeš si představit, že...?“, „Čeho se v té situaci bojíš?“
Nebojte se ticha: I když nastane ticho, nechte ho tam. Často právě v tom tichu, kdy druhý cítí vaši přítomnost, se dostane ve svých úvahách nejhlouběji.
Mějte druhého rádi: V naslouchání je cosi krásného. Bez lásky k bližnímu a přijetí to je jen výslech.
V Bibli, v Žalmu 116, se píše:
„Miluji Hospodina, protože vyslýchá můj hlas v mých modlitbách. Své ucho ke mně naklání, ať k němu volám kdykoli.“
Bůh se k nám naklání, aby nás slyšel. A my můžeme dělat to samé pro druhé.
Moje výzva pro vás je dvojí: Až vám bude těžko, najděte někoho, komu se můžete v důvěře „vymluvit“ – ne pro radu, ale pro utřídění myšlenek. A zároveň si uvědomte, že máte tu „božskou“ schopnost naslouchat.
Nabídněte ji někomu. Lidská štědrost není jen o penězích na charitu.
Je to i o tom, že věnujete svůj čas a ucho někomu, kdo to potřebuje.
Pokračujte na své cestě
Poslechněte si podcast: Ponořte se do tohoto tématu v audio podobě v epizodě podcastu O naslouchání
Přečtěte si Karlaze: Karlaz: Cesta člověka, Karlaz: Posel je zprávou a Karlaz: Srdce poutníka jsou tři knižní průvodci, kteří vám pomohou najít odvahu a moudrost pro vaši cestu
Vydejte se na pouť: Stojíte před důležitým rozhodnutím? Procházíte obdobím velkých změn? Načerpejte inspiraci a klid během putování přírodou
Kompletní průvodce smyslem života: Desítky životních témat, desítky zpracovaných článků, které dohromady tvoří mapu k sobě samému. Prozkoumejte zdarma Kompletního průvodce smyslem života, kde najdete nadčasovou inspiraci pro svou životní Cestu.
PhDr. Tomáš Gavlas je kulturolog, spisovatel a poutník, který přes 15 let zkoumá cesty, jež vedou k naplněnému životu. Jeho myšlenky a příběhy oslovili desítky tisíc lidí prostřednictvím knih Karlaz a populárního podcastu. Více o Tomášovi najdete v sekci "Těší mě".
Komentáře