Umění naslouchat a aktivní naslouchání
Aktualizováno: 21. 8.
Vždycky jsem tušil, že umění naslouchat je v životě klíčové. Pamatuji si, když jsem začínal podnikat. Všiml jsem si, že na obchodních schůzkách často vůbec není nutné mluvit, prezentovat složitě své know-how nebo nápady. Stačilo nechat mluvit druhého.
Lidi totiž mnohem víc zajímá, když mohou mluvit oni a je jim nasloucháno, než když mluví někdo druhý. Je to naše základní potřeba. Být vyslyšen. Mají ji i malé děti, které nám skáčou do řeči, jen aby „řekly to svoje“.
Jeden z největších trestů pro člověka není to, že na něj křičíte. Největší trest je, že na něj nereagujete. Že ho ignorujete. Že ho „ghostnete“. Že neslyšíte jeho obavy a jeho bolest.
Síla naslouchání
Moje přesvědčení o síle naslouchání se prohloubilo díky terapeutickým poutím. Když s někým vyrážím na pouť, většinou se neznáme. Potkáme se na nádraží, nebo na parkovišti a čeká nás třeba šest hodin v lese.
Uvědomil jsem si, že aby pouť fungovala, musí se potkat čtyři věci:
Záměr: Člověk musí chtít jít a věnovat čas svému příběhu. Odhodlat se mluvit o svých těžkostech a prohrách vyžaduje velkou vnitřní sílu. Zároveň ale platí rovnice, že kolik do toho dáš, tolik dostaneš nazpátek.
Příroda: Zelená barva a lesní prostředí (Japonci tomu říkají shinrin-yoku, lesní koupel) nás přirozeně harmonizují.
Chůze: Rytmický pohyb, který oživuje mysl. Málokdy se cítíme po procházce hůř než před ní.
Naslouchání.
To čtvrté je tmelem všeho. Lidé na poutě málokdy chodí pro radu. Většina lidí se dokáže rozhodnout. To hlavní, co potřebují, je aktivní naslouchání.
Proč musíme mluvit nahlas?
Tohle je možná nejdůležitější myšlenka dnešního textu: My lidé přemýšlíme ve slovech.
Existuje teorie (Sapir-Whorfova), která říká, že vnímáme realitu podle toho, jaký máme jazyk. Inuité mají víc pojmů třeba pro bílou, protože rozlišují více druhů bílé, to znamená že v jejich světě, v jejich realitě je víc bílé, než třeba v té naší. Abychom si zorganizovali život, musíme si nejdříve zorganizovat myšlenky. A mozek funguje úplně jinak, když si něco říkáte jen „v duchu“, a jinak, když to formulujete nahlas před svědkem.
Podobně jako když začnete přemýšlet o křesťanském rámci života nebo buddhistickém, musíte do svého slovníku začlenit nová slova a chápat jejich význam, abyste o tom mohli přemýšlet. Najednou byste měli chápat, co je hřích, co je pokoj, co je požehnání, co je modlitba, co jsou andělé. A nemyslím úplně povrchně, ale trošku hlouběji – znát nějaký etymologický základ, třeba i to, jak bylo slovo vyobrazováno v umění. V buddhismu byste měli zase znát pojmy jako karma, samádhi, nirvána, arahant nebo paňňá (panya), abyste chápali rozměr buddhistického světa.
Přemýšlíme ve slovech.
A proč je to tak důležité? Protože abychom si zorganizovali naši životní cestu v těžkém nebo nepřehledném období, nebo v období, kdy nás čeká nějaké velké rozhodnutí, musíme si nejprve zorganizovat myšlenky. Potřebujeme mluvit nahlas a být plnohodnotně vnímáni. Potřebujeme přemýšlet ve slovech.
Já nejsem neurolog, ale mozek funguje jinak, když si něco říkáte v duchu, když přemýšlíte v duchu, ve srovnání s tím, když to formulujete nahlas a vaše mluvení má svědka. Mluvíte k někomu, on vás vnímá a vaše mluvení se pokouší dále rozvíjet.
Proto se na doprovázených poutích plně soustředím na naslouchání. Věřím, že velká část léčivého efektu nepochází z mých reakcí, ale z toho, že klient slyší sám sebe mluvit. Že může přemýšlet nahlas a je přijímán takový, jaký je.
Často ke mně přichází člověk, který má v životě „zamotané klubko“ témat – vztahy, práce, smysl života, úzkosti ... Po několika hodinách mluvení sice klubko není úplně rozmotané, ale člověk najednou drží konec provázku.
Ví, čím začít.
Má vnitřní plán.
Ne díky mým radám, ale díky tomu, že intenzivně přemýšlel nahlas a bylo mu nasloucháno.
Chceš prozkoumat, k čemu potřebuješ prostor?
Terapeutické putování je jeden den chůze.
Beze spěchu, bez hodnocení, jen ty a já.
Nebezpečí rychlých rad
Když nasloucháme, často máme tendenci hned radit. „Měl bys odejít z práce,“ nebo „Musíš se rozvést.“ S tím bychom měli být velmi opatrní.
Můj kamarád, bývalý policejní vyjednavač Karel Pošíval, mi říkal, že v krizových situacích často hodiny a hodiny jen naslouchal, než navrhl nějakou hypotézu. I my bychom měli být spíše detektivy.
Moje hypotéza, kterou druhému nabízím, by měla přicházet opatrně. Neměl bych do druhého projektovat své hodnoty („Já bych v tom vztahu nezůstal“). Měl bych mít na paměti jeho největší dobro, nikoliv svůj názor.
Terapie jako péče o duši
Tohle umění není vyhrazeno jen profesionálům. Inspirovala mě kniha Thomase Moora Terapie duše. Moore krásně popisuje, že terapie (z řeckého therapeuein – sloužit, pečovat) může být laickou službou, kterou si poskytujeme navzájem.
Stejně jako pečujeme o koně (hřebelcujeme ho, krmíme), můžeme pečovat o duši druhého – prostou účastí a pozorností. Kromě Moora doporučuji k tomuto tématu i knihu Ericha Fromma Umění naslouchat.
Umění naslouchat? (Pár tipů z lesa)
Pokud chcete někomu ve svém okolí dát tento dar, zde je pár postřehů, co mi funguje:
Vytvořte pocit bezpečí: Člověk se vám svěří jen tehdy, když ví, že ho nebudete soudit. Pokud hned vyrukujete s kritikou nebo radou, uzavře se.
Dejte najevo, že vnímáte: Kývejte, mručte, udržujte oční kontakt. Občas zopakujte, co druhý řekl, nebo parafrázujte, jak tomu rozumíte („Takže tě trápí, že...“).
Ptejte se na pocity: „Dokážeš si představit, že...?“, „Čeho se v té situaci bojíš?“
Nebojte se ticha: Proč ticho v rozhovoru funguje a kdy je naopak potřeba do něj vstoupit, rozebírám v samostatném textu. Často právě v tichu, kdy druhý cítí vaši přítomnost, se dostane ve svých úvahách nejhlouběji.
Mějte druhého rádi: V naslouchání je cosi krásného. Bez lásky k bližnímu a přijetí to je jen výslech.
V Bibli, v Žalmu 116, se píše:
„Miluji Hospodina, protože vyslýchá můj hlas v mých modlitbách. Své ucho ke mně naklání, ať k němu volám kdykoli.“
Bůh se k nám naklání, aby nás slyšel. A my můžeme dělat to samé pro druhé.
Moje výzva pro vás je dvojí: Až vám bude těžko, najděte někoho, komu se můžete v důvěře „vymluvit“ – ne pro radu, ale pro utřídění myšlenek. A zároveň si uvědomte, že máte tu „božskou“ schopnost naslouchat.
Nabídněte ji někomu. Lidská štědrost není jen o penězích na charitu.
Je to i o tom, že věnujete svůj čas a ucho někomu, kdo to potřebuje.
Nejčastější otázky o naslouchání
Co je aktivní naslouchání?
Způsob naslouchání, kdy druhému dáváte najevo, že ho skutečně vnímáte. Tedy třeba očním kontaktem, přikyvováním, parafrázováním toho, co řekl. Nejde ale jen o techniku. Podstatou je záměr porozumět, ne připravovat si vlastní odpověď.
Jak se naučit naslouchat?
Nejrychleji tím, že přestanete radit. Většina lidí nepřichází pro radu, ale proto, aby si mohli utřídit myšlenky nahlas. Pomáhá vytvořit pocit bezpečí, ptát se na pocity místo na fakta a nebát se ticha, které v rozhovoru nastane.
Jaké jsou nejčastější chyby při naslouchání?
Skákání do řeči, rychlé rady, srovnávání s vlastní zkušeností („to já když…") a snaha problém hned vyřešit. Společné mají to, že přesouvají pozornost od mluvčího k posluchači.
Proč je tak těžké naslouchat bez radění?
Protože rada je pro nás úleva. Když někdo mluví o něčem těžkém, cítíme vlastní nepohodlí. Rada ho rychle ukončí. Většinou tedy neradíme kvůli druhému, ale kvůli sobě.
Proč potřebujeme mluvit nahlas?
Protože přemýšlíme ve slovech. Mozek pracuje jinak, když si něco říkáte v duchu, a jinak, když to formulujete nahlas před někým, kdo vás vnímá. Teprve vyslovením se z neurčitého pocitu stane myšlenka, se kterou se dá pracovat.
Musím být terapeut, abych mohl dobře naslouchat?
Ne. Naslouchání je běžná lidská dovednost, kterou si můžeme poskytovat navzájem. Slovo terapie pochází z řeckého therapeuein, tedy sloužit či pečovat a péče o duši druhého nemusí být vyhrazená profesionálům.
Pojď kus cesty se mnou 🌿
Stojíš před důležitým rozhodnutím? Procházíš obdobím velkých změn? Společné Jednodenní Terapeutické putování vytváří nehodnotící prostředí pro témata, která jsou pro vás právě teď důležitá.
Pokračujte na své cestě
Poslechni si podcast: Ponoř se do podobných témat v audio podobě na Spotify.
Přečti si Karlaze: Tři knižní průvodci, kteří přinášejí nadčasovou moudrost původních filosofických a duchovních textů.
Kompletní průvodce smyslem života: Hlavní rozcestník pro desítky životních témat, která dohromady tvoří mapu k sobě samému.
PhDr. Tomáš Gavlas
Jsem průvodce, terapeut ve výcviku a autor knih Karlaz. Zajímá mě lidská duše a její cesta k naplněnému životu. Terapeuticky doprovázím druhé na jejich osobních cestách. Další inspiraci a rozhovory sdílím ve svém podcastu. Více o mně najdete na stránce Těší mě.
Komentáře