Jak být vděčný i když je cesta těžká
Aktualizováno: 2. 10.
Co je vděčnost?
Vděčnost není pocit, který přijde sám, ale pozornost, kterou lze trénovat. Nejlépe funguje, když je konkrétní, nepravidelná a poctivá, třeba jednou týdně pár vět v deníku. A neznamená, že musíte popírat, co bolí. Můžete být vděční a zároveň smutní a naštvaní. Vděčnost, která se snaží bolest zakrýt, nepomáhá. Vděčnost, která stojí vedle bolesti, ano. „Buď vděčný, jiní jsou na tom hůř.“ Kolikrát jste to slyšeli ve chvíli, kdy vám bylo opravdu zle? A kolikrát jste se pak cítili ještě hůř, protože kromě smutku přišla i vina, že vděční nejste? Tenhle text je pro vás. Ne o tom, jak se donutit k vděčnosti. Ale o tom, jak ji najít, když je cesta těžká, a jak ji nepoužít jako další bič na sebe.
Ve srovnání s lidskou historií nyní žijeme na vrcholu blahobytu. Bezprostředně nás (snad?) netrápí válka, jídla je nadbytek, slouží nám nejlepší nástroje. Jsme nejvzdělanější v historii, máme nejvyšší šanci se dožít vysokého věku. Dosáhli jsme toho, o čem naši předkové, zmítaní nemocemi a beznadějí, mohli jen snít. Přesto, když se rozhlédneme, kolik z nás je skutečně spokojených?
Poutník Karlaz tuto ironii popisuje Eliášovi:
„Přesto jsem ve svém mládí nepoznal vděčnost. Pil jsem a hodoval s těmi nejbohatšími. Ani oni ale nebyli spokojeni s tím, co měli, a stále se mračili. Byli jsme až příliš zabráni do našeho snažení. Čmuchali jsme jak krysy, abychom pro sebe získali více.“
Vypráví příběh boháče, který po padesáti letech v blahobytu o vše přišel a v bídě proklínal stvořitele za nespravedlnost. Karlaz si uvědomil: „Stačí pouhý den bolesti a utrpení, aby člověk zapomněl na padesát let potěšení a radosti.“
Psychologie tomu říká hédonická adaptace. V jedné z nejslavnějších studií tohoto tématu se psychologové ptali výherců v loterii a lidí, kteří po úrazu ochrnuli, jak jsou spokojení se životem. Výherci byli po roce překvapivě o málo šťastnější než kontrolní skupina a z obyčejných radostí měli dokonce menší potěšení (Brickman, Coates & Janoff-Bulman, 1978, Journal of Personality and Social Psychology). Na dobré si zvykáme neuvěřitelně rychle. To, co bylo včera zázrak, je dnes samozřejmost. Právě proto vděčnost nepřichází sama. Musíme se k ní vracet.
A to je lidská přirozenost. Ale vděčnost, jak se dozvídáme, není pocit, který přichází sám od sebe. Je to aktivní volba. Je to disciplína. A je to jediný lék na chronický pocit nedostatku.
Máte dostatek, nebo jen málo vděčnosti?
Vděčnost promění to, co máme, v dostatek. Zastavme se na chvíli u této myšlenky. Máte dostatek?
Nebo chcete víc? Víc peněz, vyšší plat, lepší auto s novým faceliftem? Možná chcete bydlet jinde, na farmě nebo u moře, kde budete konečně šťastnější? Chcete jiného, lepšího a chápavějšího partnera? Dokonalejší tělo? Zajímavější práci? Chcete, aby se k vám lidé chovali jinak? Aby vaše děti nebo rodiče byli jiní?
Chcete, aby věci byly jinak, než jaké jsou, protože si myslíte, že si zasloužíte víc?
Nevím jak vy, ale já občas ano. A možná v tom je ten problém. Možná už dávno mám dostatek, jen jsem nevděčný. O tom, odkud se chronická nespokojenost bere a co s ní říká křesťanství a buddhismus, píšu v textu Nespokojenost v životě.
Nevděčnost jako pýcha (a minutí cíle)
Prožitek vděčnosti je jádrem všech velkých náboženství a filozofií. A není divu. Vědí proč. Když mi nestačí to, co jsem dostal, a myslím si, že mám nárok na víc, probouzí se ve mně pýcha.
Pocit, že jsem lepší než druzí a zasloužím si víc než oni. A jak víme z textu o hříchu, pýcha (Superbia) je matkou všech hříchů. Proč? Protože nevděčnost a pýcha vedou k Hamartii. K „minutí cíle“. Začneme se honit za iluzemi, které "nutně" ve svém životě potřebujeme a mezitím promarníme skutečný život. Prožijeme ho jako tragédii, ne jako naplnění.
Vděčnost jako univerzální ideál
Cvičení vděčnosti není nějaký moderní psychologický trik. Je to tisíce let starý ideál, který najdeme ve všech kulturách:
V Bibli je Žalm 107 jednou velkou meditací vděčnosti: „Chválu vzdejte Hospodinu, protože je dobrý... dosyta dal najíst lačným, hladovým dal plno dobrých věcí.“ Naopak Sírachovec varuje: „Hlupák namísto vděčnosti uráží.“ A Ezechiáš? „...za prokázané dobrodiní nebyl vděčný a zpychl.“ Spojení nevděčnosti a pýchy je přímé.
Americké Díkuvzdání nebylo původně o krocanech, ale o vzdávání díků Bohu za hojnost a sklizeň. Bylo to poděkování.
V Judaismu existuje krásná ranní modlitba Mode ani, kde věřící každé ráno děkuje Bohu za to, že ho probudil do dalšího dne jako svobodného člověka. Jen si to představte, vděčnost za samotný fakt, že jste se probudili.
V Islámu je Ramadán vrcholem vděčnosti, kdy se věřící postí, modlí a je štědrý. Korán (Súra 55) se neustále táže: „Které z dobrodiní Pána svého můžete popírat?“
Buddha mluvil o vlastnosti, které se v páli říká kataňňutá. Doslova to znamená „vědět, co pro mě bylo uděláno“. Vděčnost podle něj patří ke znakům dobrého člověka, zatímco nevděčnost, neschopnost vidět, co jsme dostali, považoval za projev hrubosti.
Dokonce i v našich životech je to jedna z prvních věcí, kterou učíme děti. Když můj syn Izaiáš dostane sušenku a odchází, okamžitě volám: „A co se říká?“ Učíme je děkovat, protože intuitivně víme, že vděčnost je důležitý lidský ideál.
Ráj je na zemi, jen ho nevidíte
Pountík Karlaz nalezl jediného skutečně vděčného člověka u Galilejského jezera. Byl to starý mrzák, který stál na skále, zatímco dav pod ním čekal na zjevení a odhalení ráje. Mrzák se jim vysmál:
„Ráj je na zemi, jen ho díky hrubosti své mysli nevidíte. Vždyť se rozhlédněte.”
Aby jim to dokázal, nabral hrst prachu a nechal si ho sypat na palec druhé ruky.
„Říkám vám, že kolik zrnek prachu je na celé zemi, tolik bytostí bylo a bude zrozeno... Těch pár zrníček, co zůstalo na mém nehtu, to jste vy, lidé. Tak vzácní jste. Proto jste byli obdarování tělem z masa a svobodou, která překračuje tento svět. Vyjevil jsem vám ráj!“
Tato metafora, inspirovaná Buddhovou sútrou, je velmi významná. Být člověkem je v kontextu vesmíru tak vzácný dar, že je to jako vyhrát hlavní cenu v loterii. Jsme obdarováni vědomím, možností se rozhodovat, cítit, milovat a konat. To je ten nejcennější dar ze všech. Pokud nejsme vděční za toto – za samotný fakt, že jsme: jak můžeme být vděční za cokoliv menšího?
Pokud nejsem vděčný za svůj život, tak jak teď je, pravděpodobně nebudu vděčný ani za cokoliv jiného. Tím neříkám, že bychom neměli usilovat o růst a naplnění našich životních záměrů. Ale mohli bychom zkoušet být vděční za každou etapu, kterou procházíme. Za každý den. I za ty, kdy jsme nevyspalí, nešťastní, úzkostní, nebo prožíváme temnou noc duše.
Jak být vděčný?
Karlaz později našel onoho mrzáka v opuštěné hrobce. Zeptal se ho, jak může být šťastný, když je zbídačený a žije v hrobce, zatímco boháči ve městech se mračí. Poustevník odpověděl:
„Kdyby se boháči častěji dívali na to, co už mají, byli by také šťastní... Já se každý den soustředím, abych si to připomínal. Jsem vděčný za všechny věci, které ke mně přicházejí. Za myšlenky, za vůně, za barvy, za světlo, za tmu. Ve všem vidím dar, a proto jsem šťastný.”
Problém je, že zapomínáme. A zapomínáme, protože jsme nepozorní. Cesta k vděčnosti nás tedy nevyhnutelně vrací k předchozím kapitolám: k práci s myšlenkami, k rozpoznání emocí, k meditaci. Vděčnost je aktem pozornosti zaměřené na to, co už jsme dostali.
Mladý Karlaz se poustevníka zeptal: „Ale v mém životě jsou věci, které mě trápí. Jak mohu být vděčný, když se trápím?“
Odpověď je klíčovým paradoxem:
„To je ono! Právě když jsou věci těžké, učí se člověk vděčnosti úplně nejlépe. Ten, kdo je vděčný, jen když dostává, co chce, pouze obchoduje s vlastními touhami.”
Být vděčný, když se daří, je snadné. To není vděčnost, to je obchod. Skutečná vděčnost, ta, která má transformační sílu, se pěstuje právě ve chvílích, kdy je nám těžko. Je to vědomé úsilí si v těžkosti nebo nemoci připomenout, co všechno dobrého v našem životě bylo a je.
Když se z vděčnosti stane bič
Tady musím dodat něco, co v Karlazově textu chybí a co vidím v rozhovorech s klienty. Karlazův poustevník mluví o vděčnosti, kterou si člověk v těžkosti najde sám. To je něco úplně jiného než vděčnost, kterou po nás chce okolí. „Buď rád, že máš práci...“ „Jiní nemají ani na jídlo...“ „Aspoň že to dítě bylo zdravé...“ Takové věty obvykle nepomáhají tomu, kdo trpí. Pomáhají tomu, kdo je říká, protože mu ulevují od nepohodlí z cizí bolesti.
Psychologie pro to má pojem toxická pozitivita: tlak být v každé situaci pozitivní a vděčný, který nedovolí prožít smutek, zlost nebo strach. A v duchovním světě se používá výraz duchovní obcházení (spiritual bypassing), který v osmdesátých letech zavedl psycholog John Welwood. Popsal jím, jak lidé používají duchovní praxe a ideály k tomu, aby nemuseli čelit realitě. „Všechno je, jak má být.“ „Jsem vděčný za tuhle zkušenost.“ Řečeno příliš brzo je to jen jiný způsob, jak utéct.
Vděčnost, která bolest přikryje, nefunguje. Bolest zůstane pod pokličkou a k ní se přidá stud, že necítíme, co bychom měli.
V gestalt terapii se hodně pracuje se spojkou „a zároveň“. Místo „jsem smutný, ale měl bych být vděčný“ zkusit „jsem smutný a zároveň jsem vděčný za lidi, kteří tu se mnou jsou“. Obojí je pravda. Obojí může stát vedle sebe. Tahle malá změna ve větě dělá velký rozdíl: ani jedno nemusí zmizet, aby tu mohlo být to druhé.
Tak pro mě zní Karlazova věta, že vděčnosti se člověk nejlépe učí v těžkostech. Ne místo smutku. Vedle něj.
Nosíte v sobě něco, co je těžké vyslovit?
Procházíte obdobím, kdy je těžké cítit vnitřní klid? Co je pro vás důležité, ale těžko se o tom mluví? Pojďte to společně prozkoumat do bezpečného prostředí společného rozhovoru. Terapeutické putování je jeden den chůze. Beze spěchu, bez hodnocení, jen vy a já.
Vděčnost je práce, ne houba
Poustevník z Karlazova příběhu to shrnuje jasně: „Houba dokáže vyrůst přes noc... Vděčnost taková není. Pokud ji budeš chtít vypěstovat, bude tě to stát mnoho let práce, ochraňování a pozornosti.“
Někdy nás zasáhnou velké, spontánní pocity vděčnosti. Sám jsem to zažil. Když jsem před lety jel ve své starém autě na chatu a najednou mě zaplavila vlna uvědomění, kolik tisíc lidí muselo pracovat na motorech, silnicích a pravidlech, abych já mohl prožít tenhle moment v klidu a lehkosti. Přišel jsem si jako král. Prožíval jsem něco, o čem si stovky generací mohly nechat jen zdát.
Občas jsem zažil podobné pocity, když jsem jedl okurku a přišla mi jako něco úplně výjimečného. Jako nebeská mana. Pozoroval jsem její tvar, její strukturu. Viděl jsem, jak rostla ze semínka, pnula se po záhonu, rostla ze slunce a vody, přežila útoky brouků, a pak si ji můžu sníst k buřtu u ohně.
Hodně silný pocit vděčnosti zažívám vždycky na konci dlouhé pouti. Myslím, že jsem pokaždé brečel, byl jsem dojatý a i trochu překvapený, že mi bylo umožněno dojít do cíle. A vlastně na pouti, v chůzi a pozorování přírody, tyhle momenty vděčnosti zažívám dost často.
No a samozřejmě jsem zažil obrovský pocit vděčnosti, když se narodil Izaiáš a Zoe a já se nimi úplně čerstvými vítal na porodním sále, tisknul je k sobě a koukal jim do těch malinkatých tmavých očiček. V obou případech mě to vzalo, když jsem si představoval, co všechno se muselo stát, aby skrze ženské tělo na svět přišla živá bytost a já ji tu teď na její životní cestě mohu chvíli provázet.
To jsou velké dary. Ale skutečná práce je v té každodenní, „nudné“ vděčnosti. V té židovské ranní modlitbě. V připomínání si, že máme dar přemýšlet, vidět barvy, cítit, jíst okurku a jezdit starým autem. Že jsme obdarování a neměli bychom na to zapomínat.
Karlaz k tomu dodává:
„Objev v sobě dům plný pokladů. Buď vděčný, protože jsi byl vyvolen, a pokud nebudeš šťastný s vlastním vyvolením, jak si můžeš myslet, že tě šťastným udělá cokoliv jiného?“
Co o vděčnosti říká výzkum
Nejznámější studii k tématu udělali psychologové Robert Emmons a Michael McCullough. Rozdělili lidi do tří skupin. První si každý týden zapisovala pět věcí, za které je vděčná. Druhá pět věcí, které ji obtěžovaly. Třetí prostě pět událostí týdne. Po deseti týdnech byli lidé ze „vděčné“ skupiny optimističtější, spokojenější se životem, měli méně tělesných obtíží a víc cvičili (Emmons & McCullough, 2003, Journal of Personality and Social Psychology).
Je fér říct i druhou stranu. Když výzkumníci později dali dohromady desítky podobných studií, ukázalo se, že efekt cvičení vděčnosti je skutečný, ale spíš malý, a proti jiným smysluplným cvičením už skoro mizí (Davis et al., 2016, Journal of Counseling Psychology). Vděčnost není zázrak ani lék na depresi. Je to jedna z malých, levných věcí, které dohromady tvoří dobrý život.
To mi přijde uklidňující. Nemusíte z vděčnosti dělat projekt. Stačí se k ní vracet.
Jak být vděčný v praxi: deník vděčnosti a další cesty
Deník vděčnosti, ale jinak. Klasická rada zní tři věci každý večer. Jenže když se z toho stane povinnost, rychle to zevšední a mozek začne odříkávat stále stejné položky. Víc funguje:
psát méně často, klidně jednou za týden, jako v původní studii,
psát konkrétně: ne „rodina“, ale „že mi Zoe ráno přinesla kytku ze zahrádky“,
psát o lidech, ne o věcech,
nepsat, když to nejde. Deník vděčnosti, který vás večer obviňuje, že nemáte co napsat, je horší než žádný.
Dopis vděčnosti. Napište dopis konkrétnímu člověku, kterému jste nikdy pořádně nepoděkovali, a pokud to jde, přečtěte mu ho osobně. V pokusu Martina Seligmana to bylo cvičení s nejsilnějším okamžitým efektem ze všech, které zkoušeli, i když po několika týdnech vyprchal (Seligman et al., 2005, American Psychologist). Ten člověk si ho ale bude pamatovat mnohem déle.
Ranní věta. Inspirace z Mode ani. Ještě v posteli, než sáhnete po telefonu, jedna věta díků za to, že jste se probudili. Deset vteřin.
Vděčnost v chůzi. Vyjděte ven bez sluchátek a na dvacet minut si všímejte jen toho, co vidíte, slyšíte a cítíte. Barvy, zvuky, vůně, vítr. Na poutích mě vděčnost přepadá právě proto, že mě tam obklopuje krása světa.
Vděčnost za těžké, ale až v pravý čas. Někdy se po letech ukáže, že nás něco těžkého něčemu naučilo. Na to ale nejde spěchat. Otázka „co mi to dalo?“ patří na konec cesty, ne doprostřed bolesti.
Kdy vděčnost nestačí
Když trvá smutek, prázdnota nebo bezmoc týdny a nic už netěší, nemusí jít o nevděčnost, ale o depresi. Tam cvičení vděčnosti nepomůže a často jen přidá vinu. Pomůže lékař, psycholog nebo psychoterapeut.
Linka první psychické pomoci: 116 123 (nonstop, zdarma)
Nejčastější otázky o vděčnosti (FAQ)
Jak být vděčný?
Vděčnost je pozornost zaměřená na to, co už máme. Pomáhá si ji pravidelně, ale ne mechanicky připomínat: konkrétními zápisy do deníku, dopisem vděčnosti nebo pozorností při chůzi.
Jak být vděčný, když je mi zle?
Nenutit se k ní místo smutku, ale najít ji vedle něj. Pomáhá spojka „a zároveň“: jsem smutný a zároveň vděčný za toho, kdo je se mnou.
Funguje deník vděčnosti?
Podle výzkumů ano, ale efekt je spíš mírný. Nejlépe funguje, když se píše konkrétně, o lidech a spíš jednou týdně než každý večer ze setrvačnosti.
Co je toxická pozitivita?
Tlak být za každé situace pozitivní a vděčný, který nedovolí prožít smutek, zlost nebo strach. Emoce tím nezmizí, jen se k nim přidá stud.
Proč nejsem vděčný, i když mám všechno?
Kvůli hédonické adaptaci. Na dobré si rychle zvykneme a přestaneme ho vnímat. Proto se vděčnost musí aktivně pěstovat.
Pomůže vděčnost při depresi?
Samotná ne. Při depresi může cvičení vděčnosti přidat vinu. Patří k odborníkovi a vděčnost může přijít až časem.
Na co teď myslíte?🌿
Cítíte úzkost, napětí, vděčnost? Chcete si promluvit o důležitých tématech v bezpečném prostředí? Společné jednodenní Terapeutické putování vytváří nehodnotící prostředí pro témata, která jsou pro vás právě teď důležitá.
Pokračujte na své cestě
Poslechněte si podcast: Ponořte se do podobných témat v audio podobě na Spotify.
Přečtěte si Karlaze: Tři knižní průvodci, kteří přinášejí nadčasovou moudrost původních filosofických a duchovních textů.
Kompletní průvodce smyslem života: Hlavní rozcestník pro desítky životních témat, která dohromady tvoří mapu k sobě samému.
PhDr. Tomáš Gavlas
Jsem průvodce, terapeut ve výcviku a autor knih Karlaz. Zajímá mě lidská duše a její cesta k naplněnému životu. Terapeuticky doprovázím druhé na jejich osobních cestách. Další inspiraci a rozhovory sdílím ve svém podcastu. Více o mně najdete na stránce Těší mě.
Komentáře