Jak být vděčný i když je cesta těžká (#28)
- Tomáš Gavlas
- před 1 dnem
- Minut čtení: 6
Žijeme na vrcholu blahobytu. Bezprostředně nás netrápí válka, jídla je nadbytek, slouží nám nejlepší nástroje. Dosáhli jsme toho, o čem naši předkové, zmítaní nemocemi a beznadějí, mohli jen snít. Přesto, když se rozhlédneme, kolik z nás je skutečně spokojených?
Poutník Karlaz tuto ironii popisuje Eliášovi:
„Přesto jsem ve svém mládí nepoznal vděčnost. Pil jsem a hodoval s těmi nejbohatšími. Ani oni ale nebyli spokojeni s tím, co měli, a stále se mračili. Byli jsme až příliš zabráni do našeho snažení. Čmuchali jsme jak krysy, abychom pro sebe získali více.“
Vypráví příběh boháče, který po padesáti letech v blahobytu o vše přišel a v bídě proklínal stvořitele za nespravedlnost. Karlaz si uvědomil: „Stačí pouhý den bolesti a utrpení, aby člověk zapomněl na padesát let potěšení a radosti.“
To je lidská přirozenost. Ale vděčnost, jak se dozvídáme, není pocit, který přichází sám od sebe. Je to aktivní volba. Je to disciplína. A je to jediný lék na chronický pocit nedostatku.
Poslechněte si tuto sérii jako podcast.
Máte dostatek, nebo jen málo vděčnosti?
Vděčnost promění to, co máme, v dostatek. Zastavme se na chvíli u této myšlenky. Máte dostatek?
Nebo chcete víc? Víc peněz, vyšší plat, lepší auto s novým faceliftem? Možná chcete bydlet jinde – na farmě nebo u moře, kde budete konečně šťastnější? Chcete jiného, lepšího a chápavějšího partnera? Dokonalejší tělo? Zajímavější práci? Chcete, aby se k vám lidé chovali jinak? Aby vaše děti nebo rodiče byli jiní?
Chcete, aby věci byly jinak, než jaké jsou, protože si myslíte, že si zasloužíte víc?
Nevím jak vy, ale já občas ano. A možná v tom je ten problém. Možná už dávno mám dostatek, jen jsem nevděčný.
Nevděčnost jako pýcha (a minutí cíle)
Prožitek vděčnosti je jádrem všech velkých náboženství a filozofií. A není divu. Vědí proč. Když mi nestačí to, co jsem dostal, a myslím si, že mám nárok na víc, probouzí se ve mně pýcha.
Pocit, že jsem lepší než druzí a zasloužím si víc než oni. A jak víme z článku o hříchu, pýcha (Superbia) je matkou všech hříchů. Proč? Protože nevděčnost a pýcha vedou k Hamartii – „minutí cíle“. Začneme se honit za iluzemi, které "nutně" ve svém životě potřebujeme a mezitím promarníme skutečný život. Prožijeme ho jako tragédii, ne jako naplnění.
Vděčnost jako univerzální ideál
Cvičení vděčnosti není nějaký moderní psychologický trik. Je to tisíce let starý ideál, který najdeme ve všech kulturách:
V Bibli je Žalm 107 jednou velkou meditací vděčnosti: „Chválu vzdejte Hospodinu, protože je dobrý... dosyta dal najíst lačným, hladovým dal plno dobrých věcí.“ Naopak Sírachovec varuje: „Hlupák namísto vděčnosti uráží.“ A Ezechiáš? „...za prokázané dobrodiní nebyl vděčný a zpychl.“ Spojení nevděčnosti a pýchy je přímé.
Americké Díkuvzdání nebylo původně o krocanech, ale o vzdávání díků Bohu za hojnost a sklizeň. Bylo to poděkování.
V Judaismu existuje krásná ranní modlitba Šacharit, kde věřící každé ráno děkuje Bohu za to, že ho probudil do dalšího dne jako svobodného člověka. Jen si to představte – vděčnost za samotný fakt, že jste se probudili.
V Islámu je Ramadán vrcholem vděčnosti, kdy se věřící postí, modlí a je štědrý. Korán (Sútra 55) se neustále táže: „Které z dobrodiní Pána svého můžete popírat?“
Buddha řekl, že člověk, který postrádá integritu, je ten, kdo je „nevděčný a neděkující“ (ungrateful and unthankful), a že toto chování je projevem hrubosti, zatímco vděčnost je znakem lidí kultivovaných.
Dokonce i v našich životech je to jedna z prvních věcí, kterou učíme děti. Když můj syn Izaiáš dostane sušenku a odchází, okamžitě volám: „A co se říká?“ Učíme je děkovat, protože intuitivně víme, že vděčnost je důležitý lidský ideál.
Ráj je na zemi, jen ho nevidíte
Karlaz nalezl jediného skutečně vděčného člověka u Galilejského jezera. Byl to starý mrzák, který stál na skále, zatímco dav pod ním čekal na zjevení a odhalení ráje. Mrzák se jim vysmál:
„Ráj je na zemi, jen ho díky hrubosti své mysli nevidíte. Vždyť se rozhlédněte.”
Aby jim to dokázal, nabral hrst prachu a nechal si ho sypat na palec druhé ruky.
„Říkám vám, že kolik zrnek prachu je na celé zemi, tolik bytostí bylo a bude zrozeno... Těch pár zrníček, co zůstalo na mém nehtu, to jste vy, lidé. Tak vzácní jste. Proto jste byli obdarování tělem z masa a svobodou, která překračuje tento svět. Vyjevil jsem vám ráj!“
Tato metafora, inspirovaná Buddhovou sútrou, je velmi významná. Být člověkem je v kontextu vesmíru tak vzácný dar, že je to jako vyhrát hlavní cenu v loterii. Jsme obdarováni vědomím, možností se rozhodovat, cítit, milovat a konat. To je ten nejcennější dar ze všech. Pokud nejsme vděční za toto – za samotný fakt, že jsme – jak můžeme být vděční za cokoliv menšího?
Pokud nejsem vděčný za svůj život, tak jak teď je, pravděpodobně nebudu vděčný ani za cokoliv jiného. Tím neříkám, že bychom neměli usilovat o růst a naplnění našich životních záměrů. Ale mohli bychom zkoušet být vděční za každou etapu, kterou procházíme. Za každý den. I za ty, kdy jsme nevyspalí, nešťastní, úzkostní, nebo prožíváme temnou noc duše.
Jak být vděčný?
Karlaz později našel onoho mrzáka v opuštěné hrobce. Zeptal se ho, jak může být šťastný, když je zbídačený a žije v hrobce, zatímco boháči ve městech se mračí. Poustevník odpověděl:
„Kdyby se boháči častěji dívali na to, co už mají, byli by také šťastní... Já se každý den soustředím, abych si to připomínal. Jsem vděčný za všechny věci, které ke mně přicházejí. Za myšlenky, za vůně, za barvy, za světlo, za tmu. Ve všem vidím dar, a proto jsem šťastný.”
Problém je, že zapomínáme. A zapomínáme, protože jsme nepozorní. Cesta k vděčnosti nás tedy nevyhnutelně vrací k předchozím kapitolám: k práci s myšlenkami, k rozpoznání emocí, k meditaci. Vděčnost je aktem pozornosti zaměřené na to, co už jsme dostali.
Mladý Karlaz se poustevníka zeptal: „Ale v mém životě jsou věci, které mě trápí. Jak mohu být vděčný, když se trápím?“
Odpověď je klíčovým paradoxem:
„To je ono! Právě když jsou věci těžké, učí se člověk vděčnosti úplně nejlépe. Ten, kdo je vděčný, jen když dostává, co chce, pouze obchoduje s vlastními touhami.”
Být vděčný, když se daří, je snadné. To není vděčnost, to je obchod. Skutečná vděčnost, ta, která má transformační sílu, se pěstuje právě ve chvílích, kdy je nám těžko. Je to vědomé úsilí si v těžkosti nebo nemoci připomenout, co všechno dobrého v našem životě bylo a je.
Vděčnost je práce, ne houba
Poustevník to shrnuje jasně: „Houba dokáže vyrůst přes noc... Vděčnost taková není. Pokud ji budeš chtít vypěstovat, bude tě to stát mnoho let práce, ochraňování a pozornosti.“
Někdy nás zasáhnou velké, spontánní pocity vděčnosti. Sám jsem to zažil. Když jsem před lety jel ve své starém autě na chatu a najednou mě zaplavila vlna uvědomění, kolik tisíc lidí muselo pracovat na motorech, silnicích a pravidlech, abych já mohl prožít tenhle moment v klidu a lehkosti. Přišel jsem si jako král. Prožíval jsem něco, o čem si stovky generací mohli nechat jen zdát.
Občas jsem zažil podobné pocity, když jsem jedl okurku a přišla mi jako něco úplně výjimečného. Jako nebeská mana. Pozoroval jsem její tvar, její strukturu. Viděl jsem, jak rostla ze semínka, pnula se po záhonu, rostla ze slunce a vody, přežila útoky brouků, a pak si ji můžu sníst k buřtu u ohně.
Hodně silný pocit vděčnosti zažívám vždycky na konci dlouhé pouti. Myslím, že jsem pokaždé brečel, byl jsem dojatý a i trochu překvapený, že mi bylo umožněno dojít do cíle. A vlastně na pouti, v chůzi a pozorování přírody, tyhle momenty vděčnosti zažívám dost často.
No a samozřejmě jsem zažil obrovský pocit vděčnosti, když se narodil Izaiáš a Zoe a já se nimi úplně čerstvými vítalna porodním sále, tisknul je k sobě a koukal jim do těch malinkatých tmavých očiček. V obou případech mě to vzalo, když jsem si představoval, co všechno se muselo stát, aby na svět přišla živá bytost a já ji tu teď na její životní cestě mohu chvíli provázet.
To jsou velké dary. Ale skutečná práce je v té každodenní, „nudné“ vděčnosti. V té židovské ranní modlitbě. V připomínání si, že máme dar přemýšlet, vidět barvy, cítit, jíst okurku a jezdit starým autem. Že jsme obdarování a neměli bychom na to zapomínat.
Jak říká Karlaz na závěr:
„Objev v sobě dům plný pokladů. Buď vděčný, protože jsi byl vyvolen, a pokud nebudeš šťastný s vlastním vyvolením, jak si můžeš myslet, že tě šťastným udělá cokoliv jiného?“
Držím vám palce, ať se vám daří být vděčnými. Nezapomínejte, že jste byli obdarování životem – a nic cennějšího tu už nedostanete.
Pokračujte na své cestě
Trénink vděčnosti je tréninkem pozornosti. Pokud chcete tuto dovednost dále rozvíjet:
Kompletní průvodce smyslem života: Rozcestník pro desítky životních témat, desítky zpracovaných článků, které dohromady tvoří mapu k sobě samému. Prozkoumejte je zdarma a najděte nadčasovou inspiraci pro svou životní Cestu.
Poslechněte si podcast: Ponořte se hlouběji do tohoto tématu a poslechněte si celou dvacátou osmou epizodu podcastu Karlaz: Cesta člověka.
Přečtěte si Karlaze: Kniha Karlaz je plná podobných zamyšlení, která vám pomohou navigovat klíčovými životními rozhodnutími. Je to průvodce, který vám pomůže najít odvahu a moudrost pro vaši cestu Objednejte si ji a získejte svého osobního průvodce na cestu.
Vydejte se na pouť: Pouť je jedním z nejintenzivnějších cvičení vděčnosti. Učí vás radovat se z obyčejné vody, kusu chleba nebo střechy nad hlavou. Doprovázená pouť je příležitostí, jak tento pohled znovu objevit. Zjistěte více a rezervujte si svůj termín.
PhDr. Tomáš Gavlas je kulturolog, spisovatel a poutník, který přes 15 let zkoumá cesty, jež vedou k naplněnému životu. Jeho myšlenky a příběhy oslovili desítky tisíc lidí prostřednictvím knih Karlaz a populárního podcastu. Více o Tomášovi najdete v sekci "Těší mě".
Komentáře