Co je víra? A proč to není to, co si myslíte
Uchopení víry
Víra není jistota ani názor, že něco existuje. Hebrejské slovo pro víru, emunah, znamená věrnost a pevnost. Věřit tedy neznamená mít důkaz, ale zůstat věrný něčemu, co mě přesahuje, a jednat podle toho. Pochybnost přitom není opakem víry. Je její běžnou součástí.
„Věříte v Boha?“ To je jedna z nejtěžších otázek, jakou můžete dostat. V jednom slavném rozhovoru ji dostal i psycholog Carl Gustav Jung. Jeho odpověď byla geniální: „Já už nepotřebuji věřit, já vím.“
Když se na to zeptáte mě, nevím, jak odpovědět. Nemohu říct, že vím. Ale nemohu ani s čistým svědomím říct, že věřím. Kdybych řekl, že věřím, byl bych pokrytec. Člověk, který skutečně věří, by měl svou víru doložit skutky. Jako křesťan by měl následovat Krista a milovat bližního. Jako buddhista by měl dodržovat pětici přikázání, nelhat a abstinovat. Jako stoik by měl přijímat rány osudu bez stížností.
Moje chování za těmito ideály pokulhává. Přeji si věřit, ale nedokážu to plně. Žiju jako kdybych věřil jen napůl. A přesto, pokud bych si měl vsadit na to, jestli Bůh (nebo „Ten, který stojí nad cestou“, jak říká Karlaz) existuje, vsadil bych si stejně jako Blaise Pascal, že ano.
Protože Bůh existuje minimálně jako univerzální lidská představa, jako Imago Dei, otisk Boha v naší duši, který sdílíme napříč kulturami, ať už mu říkáme Jahve, Alláh, Brahma nebo Ahura Mazda.
Věřím, ale nikam nepatřím
Jsme prý jeden z nejateističtějších národů na světě. Ta statistika ale klame. Při posledním sčítání se skoro polovina lidí nepřihlásila k žádné víře, další velká část otázku raději nevyplnila, a přitom mezi věřícími je zhruba stejně velká skupina těch, kdo se k žádné církvi nehlásí, jako těch, kdo do ní patří.
Znám hodně lidí, kteří řeknou: „No, něco nad námi asi je.“ A pak se zarazí, protože nevědí, jak dál. Nemají jazyk. Kostel jim přijde cizí, ezoterika hloupá a věda na tuhle otázku neodpovídá. Když se řekne víra, většina lidí si představí souhlas s nějakým tvrzením. Že Bůh je, že Ježíš vstal z mrtvých, že se duše převtěluje. Jako bychom měli v hlavě přepínač: buď tomu věřím, nebo ne.
Jenže původní slova mluví o něčem jiném.
Hebrejské emunah se překládá jako víra, ale kořen toho slova znamená pevnost, spolehlivost, věrnost. Ze stejného kořene je slovo, které dodnes říkáme na konci modlitby: amen. Tedy „je to pevné, na tom stojím“. Víra tady není názor, ale postoj.
Řecké pistis z Nového zákona znamená důvěru a věrnost, něco jako věrnost mezi dvěma lidmi, kteří na sebe spoléhají.
Latinské credo, „věřím“, se odvozuje od spojení, které znamená zhruba „dávám srdce“.
Ani jedno z těch slov neznamená „mám o tom důkaz“. Všechna znamenají „stojím při tom“. Proto je otázka „věříš v Boha?“ tak zvláštně těžká. Ptá se na jistotu, ale to pravé slovo se ptá na věrnost.
Co je víra a v co vlastně věříme?
Poutník Karlaz říká, že každý v něco věří. Víra je názor a přesvědčení, že je ten názor správný. Někdo věří sám v sebe, někdo ve vědu, někdo v peníze, někdo v horoskopy.
„Jedni říkají, že věří sami v sebe a v rozum, ale těch se ptám: „Z koho jste vy a z koho je ten váš rozum?” Těm, kteří mi říkají, že věří ve vědu, odpovídám: „On v ní také věří. Proto vám ji svěřil, aby byla nástrojem, který vám pomáhá ho poznat.” Další věří v peníze, rody, státy, moc... Těch se ale táži: „Kdo vám to všechno dal? Sami víte, že nic z toho není věčné.”“
Podle Karlaze lidé věří ve věci, které znají, protože se bojí věřit v něco, co neznají. Zvykli si na hmatatelný svět a opomíjejí zázrak, kterým je existence samotná.
„Žádají si zázraky. Chtějí vidět vstát jednoho chromého, ale to, že každý den se na nohy staví tisíce chlapců a děvčat, opomíjejí. Jako by snad každá věc na zemi nebyla zázrakem... Podívej se blíže a spatříš, jak zázračný je celý svět. A teď se zamysli. Kdo zbudoval tebe?... To, že žiješ, přece není jen pouhá náhoda.“
Slunce, Měsíc a šarlatáni
Karlaz se zdráhá Boha, Toho, který stojí nad cestou, popisovat. Jakákoliv konkrétní představa by byla jen redukcí. Je to jako v knize Čuang-c', kde se mistr ptá, kde je Tao, a odpovědí je: v mravenci, v trávě, v cihle, dokonce i v hnoji a výkalech. Nic není tak nízké, aby v tom nebylo.
Nebo jak řekl Jung: „Dnešní člověk nedokáže vidět Boha, protože se nedívá dostatečně nízko.“
Bůh je pro nás nepochopitelný. Karlaz proto používá podobenství inspirované G. K. Chestertonem: Bůh (Pravda) je jako Slunce. Svítí tak jasně, že nás oslepuje a nemůžeme se do něj podívat. Proroci a velcí mistři (Buddha, Kristus) jsou jako Měsíc. Sami nezáří, ale jsou nám blíž a odrážejí sluneční světlo v podobě, kterou jsme schopni snést.
Proto nás Karlaz vede ke studiu původních textů těchto mistrů. Kde začít, píšu v textu Duchovní knihy: co číst, když hledáte oporu. Jsou to „odlesky pravdy“, které nám přinášejí indicie, jak žít smysluplný život. Varuje nás ale před těmi, kdo si myslí, že klíč našli:
„Dávej si proto pozor na ty, kteří o něm mluví jménem. Mnozí mluvkové kážou lži... Jsou to šarlatáni a špatní vykladači, kteří prodávají lidem zkratky. Říkají, že našli klíč, ale ve skutečnosti jen milují chrámovou slávu. Uvěřili, že jsou osvobozeni, ale přitom jen vyměnili řetězy ze železa za řetězy ze zlata.“
Pochybnost není opakem víry
Tohle je to, co lidem v kostelích i mimo ně podle mě nejvíc chybí. Představa, že správný věřící nepochybuje, je zbožné přání. Nic takového neexistuje. Matka Tereza po sobě zanechala dopisy svým zpovědníkům, které vyšly až po její smrti. Píše v nich o desetiletích vnitřní prázdnoty. O tom, že se modlí a nikdo neodpovídá. O tom, že cítí, jako by Bůh nebyl. A přitom ty roky každý den sloužila umírajícím v Kalkatě.
Její víra nebyla v tom, že by měla jistotu. Byla v tom, že zůstala věrná, i když jistotu neměla. To je přesně ten rozdíl mezi vědět a emunah. Pochybnost je tedy normální součást cesty a mystikové pro ni měli vlastní pojem. Jan od Kříže tomu říkal temná noc duše, období, kdy vyschne všechno, co dřív fungovalo. Píšu o tom v samostatném textu.
Co pochybnostem pomáhá:
Nesnažit se je přeargumentovat. Víra se nedá vyhrát v debatě, ani sám se sebou. Není to argumentační spor.
Nepřestat dělat to, co má smysl. Praxe drží člověka dřív, než se vrátí prožitek.
Říct to někomu nahlas. Pochybnost, kterou člověk tají, protože se za ni stydí, roste.
Přestat čekat na důkaz. Důkaz není to, co se v téhle oblasti dává. O tom mluví i sám Ježíš. „Přišli farizeové a začali s ním disputovat; požadovali na něm znamení z nebe, aby ho podrobili zkoušce. V duchu si vzdychl a řekl: ‚Proč toto pokolení vyžaduje znamení? Amen, pravím vám, tomuto pokolení nebude dáno žádné znamení.‘“ (Evangelium podle Marka 8,11–12), nebo „Řekl mu: ‚Jestliže neposlouchají Mojžíše a Proroky, nepřesvědčí je, ani kdyby kdo vstoupil z mrtvých.‘“ (Evangelium podle Lukáše 16,31)
Když víru ztratíte
Setkávám se i s druhou situací. Člověk vyrostl ve víře, celý život v ní byl, a pak se něco stalo. Někdy zklamání z lidí v církvi. Někdy smrt dítěte nebo rodiče. Někdy postupné vystřízlivění, kdy staré odpovědi přestanou stačit. Ztráta víry je skutečná ztráta a patří k ní skutečný smutek. Neodešel jen názor. Odešel svět a rámec, ve kterém dávaly věci smysl, společenství, do kterého člověk patřil, a často i část vlastní identity. Lidé kolem to většinou nechápou, což přidává samotu.
Přidává se i vina. „Co když to je moje chyba? Co když mě Bůh opustil, protože jsem selhal?“ Tahle vina bývá naučená z dětství, hlavně tam, kde se víra předávala přes strach. O tom, jak se takové hlasy usadí v člověku, píšu v textu Vzorce chování.
Neříkám lidem, že mají věřit. Ani že nemají. Ale stojí za to nezůstat v tom sám, protože tohle je jedno z nejosamělejších témat vůbec. Málokdo o něm mluví nahlas.
Jaký je váš vztah k víře?
Nejsem duchovní, ale mnoho z mých klientů jsou věřící. Jaký je váš vztah k Bohu? Jaká byla vaše cesta k duchovním tématům. Rád vás podpořím na vaší cestě. Pojďte to společně prozkoumat do bezpečného prostředí společného rozhovoru. Terapeutické putování je jeden den chůze. Beze spěchu, bez hodnocení, jen vy a já.
Dá se věřit a zároveň myslet?
Častá námitka zní, že víra a rozum se vylučují. Přitom velká část lidí, kteří vědu skutečně dělali, to tak neviděla. Genetiku založil augustiniánský mnich Gregor Mendel. Teorii velkého třesku navrhl katolický kněz Georges Lemaître. Věda popisuje, jak věci fungují. Neodpovídá na otázku, proč vůbec něco je a jak mám žít. Z pohledu čistého rozumu může víra vypadat naivně. Proč naivita nemusí být slabost, ale forma odvahy, píšu v textu Naivita: kdy je dar a kdy zraňuje.
A pak je tu praktická rovina, kterou psychologie měří. Harvardští výzkumníci sledovali desítky tisíc zdravotních sester více než patnáct let. Ženy, které chodily na bohoslužby alespoň jednou týdně, měly v tomto období výrazně nižší úmrtnost než ty, které nechodily vůbec (Li, Stampfer, Williams & VanderWeele, 2016, JAMA Internal Medicine). Podobné souvislosti se opakovaně ukazují i u deprese a u zvládání těžkých životních období.
Opatrně s výkladem. Nejde o důkaz Boží existence a velkou část toho efektu nesou nejspíš doprovodné jevy. Pravidelnost, společenství, smysl, někdo, kdo si všimne, že jsem nepřišel. Ale právě to je zajímavé. Víra, kterou člověk jen tiše nosí v hlavě, funguje jinak než víra, kterou někde s někým žije. Věřit „jen tak pro zdraví“ ale nejde. To je jako mít někoho rád kvůli výhodám. Karlaz by řekl, že to je zase jen vyjednávání.
Víra jako čin, ne jako myšlenka
Karlaz nepřináší náboženství ani rituály. Jeho cílem, podobně jako u Ignáce z Loyoly, je přivést člověka k cestě víry, ale hned poté ustoupit, aby nestál mezi ním a tím, co ho má vést. Co je tedy ta skutečná, Karlazova víra?
„Víra, o které mluvím, není manipulací ani vyjednáváním. Neučím tě říkat: „Dej mi to a to!”... Ti, kteří přicházejí s vlastním záměrem, touží, aby věci byly, jak chtějí oni... Nepřicházejí naslouchat, ale pak nemohou být ani vedeni.“
Skutečná víra není v myšlenkách nebo modlitbách za výhru. Je ve skutcích. Jak připomíná pátá kniha Nového zákona: Skutky apoštolů. Ne Mluvení apoštolů. Víra není v zapalování svíček nebo chození do kostela, to jsou jen prostředky, které nás mají k cíli vést, ale nejsou cílem samotným. Skutečná víra je v naslouchání svému vnitřnímu volání a v podřízení se pravdě, kterou v sobě objevíme.
„Skutečným chrámem tvé víry má být sám život. Žádá od tebe úsilí, které povede k nejvyššímu naplnění tvého životního poslání. Chce, abys rostl a daroval se světu...“
Víra je věrnost vlastnímu účelu
Nakonec Karlaz dochází k definici, která přesahuje všechna dogmata a vrací nás k naší vlastní cestě. Víra není pasivní čekání, ale aktivní, trpělivá práce.
„Víra, o které mluvím, je věrnost vlastnímu účelu, ať je jakýkoliv. Věrný se nevzpouzí, že by byl raději něčím jiným, než je. Přijímá dary, které v sobě objeví. Přijímá svou cestu a kráčí po ní ve větru, v dešti, v horku i v mrazu... Nechává se vést podle zákonitostí, které jsou rozumu skryty. Jedná a kráčí podle nejniternějšího vedení a každým krokem dotváří podobu své duše.“
Víra je trpělivost. Je to přijetí. Je to zkouška. Je to odvaha jednat v souladu se svým nejhlubším poznáním, i když tomu ostatní nerozumí. A to je možná důvod, proč je tak těžké říct „věřím", možná je to ten nejtěžší úkol ze všech. Všimněte si, že pountík Karlaz došel ke stejnému slovu jako staří Hebrejci. Věrnost. Emunah. Po třech tisících letech je to pořád ta samá odpověď.
Jak začít, když nevíte, jestli věříte
Nemám návod na obrácení a nechci ho mít. Ale pár kroků, které dávají smysl i člověku, který si není ničím jistý:
Začněte praxí, ne přesvědčením. Deset minut ticha denně. Chůze bez telefonu. Věta poděkování večer. Přesvědčení přichází až po zkušenosti, ne naopak.
Čtěte původní texty, ne výklady. Evangelia, žalmy, Buddhovy promluvy, stoiky. Bez prostředníka, který vám řekne, co si o tom máte myslet. Mám o důležitosti četby původních duchovních textů i samotný článek.
Dělejte jeden skutek, který vás nic nevynese. Podle Karlaze i podle evangelií se víra pozná tady, ne v hlavě.
Vydržte nevědět. Nejistota není selhání. Je to poctivý výchozí bod.
Najděte si někoho na rozhovor. Ideálně někoho, kdo vás nebude přesvědčovat ani zesměšňovat.
Nejčastější otázky o víře (FAQ)
Co je víra?
Důvěra a věrnost něčemu, co člověka přesahuje, projevená jednáním. Hebrejské emunah i řecké pistis znamenají spíš pevnost a věrnost než jistotu nebo souhlas s tvrzením.
Jaký je rozdíl mezi vírou a náboženstvím?
Víra je osobní vztah a postoj. Náboženství je společná forma: texty, rituály, společenství, pravidla. Forma může víru nést, ale také ji může zdusit.
Můžu věřit bez církve?
Ano, a v Česku tak žije velká část věřících lidí. Zároveň výzkumy ukazují, že část pozitivních účinků víry na zdraví a psychiku souvisí právě se společenstvím, tedy s tím, že v tom člověk není sám.
Je pochybnost hřích?
Není. Pochybnost patří k víře a mnozí světci jí prošli, včetně Matky Terezy. Opakem víry není pochybnost, ale lhostejnost. O hříchu si můžete přečíst samostatný text zde.
Co dělat, když jsem ztratil víru?
Dopřát si, že je to skutečná ztráta, a truchlit. Nenutit se zpátky. Nezůstat v tom sám a nezaměňovat zklamání z lidí za odpověď na otázku, jestli Bůh je.
Jde víra dohromady s vědou?
Ano. Věda popisuje, jak svět funguje. Víra se ptá po smyslu a po tom, jak žít. Genetiku zakládal mnich, teorii velkého třesku navrhl kněz.
Co byste teď potřebovali?🌿
Pátete se po smyslu života a přemýšlíte, čemu vlastně věříte? Chcete si promluvit o důležitých tématech v bezpečném prostředí? Společné jednodenní Terapeutické putování vytváří nehodnotící prostředí pro témata, která jsou pro vás právě teď důležitá.
Pokračujte na své cestě
Poslechněte si podcast: Ponořte se do podobných témat v audio podobě na Spotify.
Přečtěte si Karlaze: Tři knižní průvodci, kteří přinášejí nadčasovou moudrost původních filosofických a duchovních textů.
Kompletní průvodce smyslem života: Hlavní rozcestník pro desítky životních témat, která dohromady tvoří mapu k sobě samému.
PhDr. Tomáš Gavlas
Jsem průvodce, terapeut ve výcviku a autor knih Karlaz. Zajímá mě lidská duše a její cesta k naplněnému životu. Terapeuticky doprovázím druhé na jejich osobních cestách. Další inspiraci a rozhovory sdílím ve svém podcastu. Více o mně najdete na stránce Těší mě.
Komentáře