Vědomá komunikace: Jak nelhat, neslibovat a nežvanit?
Většina problémů v komunikaci nevzniká tím, že bychom neuměli mluvit. Vzniká tím, že mluvíme moc a dřív, než víme, co vlastně chceme říct.
Mluvíme každý den, někdy bez přemýšlení a vědomí toho, jakou moc držíme v rukou. Dar řeči je jako ostrý meč, který nosíme v ústech. Můžeme jím bránit pravdu, pojmenovávat svět, ale můžeme jím také nevědomky zraňovat sebe i druhé.
V textu prozkoumáme tři základní principy, které nám pomohou ovládnout svá slova a proměnit je z nebezpečné zbraně v nástroj pro hlubší a pravdivější život. Naučíme se, proč je klíčové nelhat, neslibovat a nežvanit.
Vědomá komunikace: Proč je třeba hlídat bránu svých rtů?
Můžeme přirovnat člověka, který nevládne svým slovům, k dítěti, jež dostalo do rukou ostrý meč. Bezmyšlenkovitě jím šermuje a zraňuje své okolí. Slova mohou zanechat jizvy, které jsou hlubší a hojí se déle než ty fyzické.
„Součástí tvé přípravy proto není jen uspořádat si věci ve světě, ale také naučit se správně mluvit. Mnozí takové umění opomíjejí, ale já ti říkám, že kdo neovládne svá slova, ten nemůže vládnout ani směru své cesty.“
Moudrost pouštních otců, jako byl svatý Antonín, nás učí, že neustálé mluvení je jako otevřené dveře od lázní. Často jím vnitřní teplo a klid. Čím více mluvíme, tím více ze sebe vypouštíme zbytečných, lehkovážných a často i hloupých slov.
Mlčeti zlato: Moudrost ticha v hlučném světě
Proč mniši v klášterech po celém světě, od křesťanských trapistů, jako byl Thomas Merton, až po buddhistické mnichy v Barmě praktikují mlčení? Protože v tichu získáváme kontrolu nad svými negativními myšlenkami. Uvědomíme si, co z toho, co se nám honí hlavou, má skutečnou hodnotu a stojí za to sdílet.
Latinské přísloví říká: „Kdybys byl mlčel, zůstal bys filozofem.“ Ticho nám dává prostor naslouchat nejen sobě, ale i druhým. Učí nás trpělivosti a porozumění. Místo abychom na druhé útočili, snažíme se pochopit, proč říkají to, co říkají. O tom, co v rozhovoru dělá ticho, píšu v samostatném textu. Karlaz radí:
„Pokud odhalíš, že se někdo mýlí, neútoč na něj, jak jsi to dělal doposud, ale jen označ mylnou myšlenku, kterou chová a která by mohla ublížit jemu nebo druhým.“
Tři pilíře vědomé komunikace
Jak tedy tento meč používat moudře? Nabízím tři praktické pilíře vědomé komunikace.
1. Nelžete (ani sobě): Nebezpečí lži a síla upřímnosti
Lež je podle poutníka Karlaze nákaza nebezpečnější než chřipka nebo svrab. A lhářem není jen ten, kdo říká nepravdu, ale i ten, kdo záměrně zakrývá pravdu pro vlastní výhodu. Často se snažíme prezentovat jen tu nejlepší verzi sebe sama. Na rande, na pohovoru. Je to jako ukazovat jen prsty a skrývat celou dlaň s jejími vrcholy i prohlubněmi.
Ale čas stejně ukáže, kým jsme.
Není lepší ukázat se celí, s našimi silnými i slabými stránkami? Jen tak si můžeme najít skutečné spojence, kteří budou milovat nás, a ne jen náš dokonalý, ale falešný obraz.
Lež poškozuje nejen druhé, ale především naši vlastní duši. Filozof Sokrates věřil, že jeho úkolem je pomáhat „rodit pravdu“. Řídil se vnitřním hlasem, svým Daimonion (svědomím), který mu vždy pomohl rozlišit, co je pravdivé. Když byl nespravedlivě odsouzen k smrti, jeho svědomí mu řeklo, že útěk by byl lží, popřením všeho, co učil. Věřil, že lež poskvrňuje duši na její cestě věčností. Proto přijal svůj trest a zemřel za pravdu.
2. Neslibujte lehkovážně: Tíha nesplněných slibů
Každý slib je forma morálního dluhu. A my nikdy nevíme, zda ho budeme schopni splatit. Svět je nejistý a neustále se proměňuje. Karlaz proto radí střídmost ve slibech.
„Střídmost ve věci slibů sotva ukazuje na lidskou slabost, spíše je znakem pokory a poznání, že nejlepším prostředkem, jak své sliby dodržet, je vůbec žádné nedávat.“
Tato myšlenka rezonuje s Ježíšovým Kázáním na hoře, kde říká: „Nepřísahej... Vaše slovo buď `ano, ano - ne, ne´; co je nad to, je ze zlého.“ Místo velkých slibů a přísah usilujme o přímou, jasnou a srozumitelnou řeč. Pokud něco chceme, řekněme, že to chceme. Pokud něco nechceme, řekněme, že to nechceme.
3. Nežvaňte (a naslouchejte): Umění trpělivého dialogu
Vyhýbejte se zbytečnému klevetění, pomluvám a dohadům o tom, co je krásné a co ošklivé. Z většiny takových řečí přichází jen spor a nepřátelství. Místo toho se učte naslouchat. Nechte druhého domluvit. Přemýšlejte, proč říká to, co říká. I když s ním nesouhlasíte, uznejte, že vidíte jeho pohled. Teprve pak nabídněte ten svůj. To je vědomá komunikace. Podrobněji se tomu věnuju v textu o umění naslouchat.
Lže opravdu každý? Co říká výzkum
„Vždyť lže každý" je věta, kterou jsem slyšel mnohokrát. Dlouho to vypadalo, že je pravdivá. Bella DePaulová v roce 1996 sledovala, kolik lží lidé za den řeknou, a vyšlo jí, že v průměru jedna až dvě. To číslo pak obletělo svět. Jenže o čtrnáct let později Kim Serota s kolegy zopakovali měření na reprezentativním vzorku téměř tisíce Američanů a všimli si něčeho, co v tom průměru zapadlo.
Šedesát procent lidí za posledních čtyřiadvacet hodin nezalhalo ani jednou. Nejčastější počet lží za den je nula. A zároveň pět procent lidí řeklo polovinu všech lží (Serota, Levine & Boster, 2010, Human Communication Research). Rozdělení je tak nerovnoměrné, že průměr nepopisuje skoro nikoho. Když přepočítali i původní DePaulové data, vyšel jim tam ten samý vzorec. Potvrdilo se to pak i v Británii a v Nizozemsku. Z toho plyne něco, co mi přijde podstatné. Lhaní není lidská přirozenost. Je to návyk, který má většina lidí slabý a menšina silný.
Jak správně komunikovat s druhými?
Výše zmíněné tři pilíře jsou jasné v principu. Hůř se používají v momentě, kdy se rozjede hovor a slova jdou napřed před přemýšlením
Pár věcí, které v tom pomáhají.
Nechte dvě vteřiny mezi otázkou a odpovědí. Lépe tři, ale alespoň jednu. Většina vět, kterých člověk lituje, padne rychleji než za vteřinu. Stežné svaly, temno před očima. Ta pauza v tu chvíli není primárně zdvořilost, je to brzda.
Když nevíte, řekněte, že nevíte. Zní to banálně, ale je to nejčastější drobná lež, jakou říkáme. Předstíráme jistotu, protože nevědět je vnímáno jako slabost.
Neslibujte v momentě, kdy vás o to někdo žádá. „Rozmyslím si to a ozvu se / Ozvu se ti do dvou dnů" je legitimní odpověď a zabrání většině slibů, které pak neplníte. Sliby dané pod tlakem jsou skoro vždycky ty, kterých velmi brzy litujeme.
Než něco řeknete o třetí osobě, zeptejte se, co tím sledujete. Třeba nic, třeba nějakou vnitřní zášť, možná touhu, závist. Zkuste to a pozorujte, co uvidíte.
A když se přistihnete při lži, opravte se nahlas. Je to nepříjemné asi pět vteřin, druzí ocení vaší integritu a vám se bude lípe spát. Neopravená lež se pak drží měsíce a často vyžaduje další lhaní.
Někdy se to nejdůležitější dá říct až po hodinách chůze
Co je pro vás důležité, ale těžko se o tom mluví? Pojďte to společně prozkoumat do bezpečného prostředí. Terapeutické putování je jeden den chůze. Beze spěchu, bez hodnocení, jen vy a já.
Principy komunikace ve vztahu
Tam, kde se tyhle principy projeví nejsilněji, je blízký vztah. Protože právě tam mluvíme nejvíc a nejmíň si to hlídáme.
Nejčastější lež ve vztahu nezní jako lež. Zní jako „to je v pohodě", když v pohodě není. Nebo „mně to nevadí", když vadí. Říkáme to, abychom se vyhnuli hádce, a tím ji jen odkládáme na dobu, kdy bude větší.
Nejčastější prázdný slib je „příště to bude jinak". Dá se snadno, uleví oběma stranám a nic nemění. Po pátém opakování přestává znamenat cokoli, ale říká se dál, protože se nikomu nechce říct pravdu, což je „nevím, jestli to zvládnu jinak".
A nejčastější žvanění ve vztahu není klevetění, ale vracení se. Ke stejné hádce, ke stejné křivdě, ke stejnému argumentu, ke stejnému vofrku. Není to komunikace, je to opakování. Co s tím? Má to řešení. Funguje, je nudné a nepohodlné. Říct jednu větu o tom, co skutečně chcete, místo deseti o tom, co udělal druhý. „Chtěl bych, abychom jeden večer v týdnu měli jen pro sebe" je jiná věta než „ty na mě nikdy nemáš čas", i když mluví o tomtéž.
Vaše komunikace jako účast na pravdě
Naše řeč není jen nástrojem komunikace. Je to něco mnohem posvátnějšího. „Na počátku bylo Slovo,“ stojí v Novém zákoně. Tím, jak mluvíme, se můžeme podílet na Pravdě s velkým P. Můžeme ji pomáhat přivádět na svět, stejně jako Sokrates, který sám sebe viděl jako „porodní bábu“ pravdy. Každé upřímné a promyšlené slovo je malým vítězstvím nad chaosem a lží.
Nejčastější otázky (FAQ)
Co je vědomá komunikace?
Způsob mluvení, kdy si člověk uvědomuje dopad svých slov dřív, než je vysloví. V článku ji stavíme na třech principech: nelhat, neslibovat lehkovážně a nežvanit.
Lže opravdu každý?
Ne. Výzkum na reprezentativním vzorku ukázal, že šedesát procent lidí za den nezalže ani jednou a že pět procent lidí řekne polovinu všech lží. Průměr jedné až dvou lží denně tedy nepopisuje skoro nikoho.
Proč říkám věci, kterých pak lituju?
Protože většina takových vět padne rychleji, než je stihneme zvážit. Pomáhá nechat dvě vteřiny mezi otázkou a odpovědí. Nejde o zdvořilost, ale o brzdu.
Jak přestat slibovat, co nesplním?
Neslibovat v momentě, kdy o to někdo žádá. Sliby dané pod tlakem jsou skoro vždycky ty, které se pak ruší. „Rozmyslím si to a ozvu se" je legitimní odpověď.
Jak komunikovat ve vztahu?
Říct jednu větu o tom, co chcete, místo deseti o tom, co udělal druhý. „Chtěl bych, abychom měli jeden večer v týdnu jen pro sebe" se dá splnit. „Ty na mě nikdy nemáš čas" se dá jen odrazit.
Proč je mlčení součástí dobré komunikace?
Protože v tichu si člověk uvědomí, co z toho, co se mu honí hlavou, má skutečnou hodnotu. Mniši v klášterech napříč tradicemi praktikují mlčení právě proto, že dává kontrolu nad myšlenkami.
Daří se vám komunikovat s vašimi blízkými?🌿
Umíte komunikovat své potřeby druhý? Naslouchají vám vaši blízcí? Chcete si promluvit o důležitých tématech v bezpečném prostředí? Společné jednodenní Terapeutické putování vytváří nehodnotící prostředí pro témata, která jsou pro vás právě teď důležitá.
Pokračujte na své cestě
Poslechněte si podcast: Ponořte se do podobných témat v audio podobě na Spotify.
Přečtěte si Karlaze: Tři knižní průvodci, kteří přinášejí nadčasovou moudrost původních filosofických a duchovních textů.
Kompletní průvodce smyslem života: Hlavní rozcestník pro desítky životních témat, která dohromady tvoří mapu k sobě samému.
PhDr. Tomáš Gavlas
Jsem průvodce, terapeut ve výcviku a autor knih Karlaz. Zajímá mě lidská duše a její cesta k naplněnému životu. Terapeuticky doprovázím druhé na jejich osobních cestách. Další inspiraci a rozhovory sdílím ve svém podcastu. Více o mně najdete na stránce Těší mě.
Komentáře