Jak nepromarnit život, když máte pocit, že utíká?
Času máme všichni dost na to, abychom prožili dobrý život. Většina lidí ho ale neutratí za to, co by si vybrali, když se jich zeptáte. „Čas jsou peníze,“ říkají businessmani. Ale co je čas doopravdy? Je to jen série rychle mizejících vteřin, které se snažíme co nejefektivněji směnit za majetek a zážitky? Nebo je to něco mnohem hlubšího? Řeka, která formuje naše životy a odhaluje, kým skutečně jsme?
Později v článku se vydáme do pouště za poutníkem Karlazem, abychom prozkoumali jednu z největších záhad lidské existence. Zjistíme, proč je pochopení času klíčem k tomu, jak nepromarnit život. A jak se naučit spravovat každý den, jako by měl být náš poslední.
Jak poznat, že promarňujete čas?
Začněme rovnou u věci. Promarněný čas se nepozná podle toho, že nic neděláte. Většina lidí, kteří ten pocit mají, je naopak pořád v pohybu.
Nevíte, kam mizí dny. Byli jste zaneprázdnění od rána do večera a večer nedokážete říct, kam jste se vlastně posunuli.
Odkládáte to důležité na dobu, kdy bude klid. Rozhodnutí o změně práce, o vzdělání, o záměru, který si v sobě nesete. Ta doba nepřijde a vy to moc dobře víte.
Věci, na kterých vám záleží, mají nejnižší prioritu . Rodina, vlastní tvorba, zdraví. To, co má nejvyšší hodnotu, dostává nejnižší prioritu, protože nikdo netlačí.
Roky vám splývají. Když si nevzpomenete, čím se loňský rok lišil od předloňského, obvykle to znamená, že se nedělo nic, co by se zapsalo.
Neznamená to, že žijete špatně. Znamená to, že o vašem čase nerozhodujete vy, ale okolnosti.
Čas je nezastavitelná karavana
Když se vůdce karavany Manaf zeptal Karlaze, co je to čas, poutník ukázal na horizont a vysloví následující podobenství.
„Čas je vytrvalou karavanou, která kráčí věčností. Na své cestě neodpočívá, ani na nikoho nečeká. Nezná laskavost a ani králův povel ji nezastaví. Stejným tempem, kterým prvního dne vykročila, bude směřovat dál, aniž by se kdy zastavila nebo ohlédla zpět.“
Čas je konstantní, nezastavitelná síla, která se pohybuje vpřed bez ohledu na naše přání. Ale není to jen pasivní plynutí. Čas je aktivní činitel, který násobí naše každodenní volby.
„Prohloubí, co je v tobě hluboké, a ještě sníží, co je nízké. Čas tvé každodenní volby sečte a vynásobí, aby je propsal do tvé duše.“
Představte si, že čas funguje jako ekonomický činitel, který všemu, co děláte, připisuje skládaný úrok. Malá neřest se časem může rozrůst v ochromující závislost. Drobný strach v paralyzující úzkost. Naopak odvážné rozhodnutí nebo dobrý návyk se časem složeně úročí a vyroste v mohutný strom síly a moudrosti.
Kam směřuje karavana času?
Manaf se Karlaze zeptal, kam tato karavana směřuje. Karlazova odpověď odhaluje hluboký kosmologický princip:
„Vrací se k tomu, kdo ji vyslal, aby podala svědectví o tom, kdo žil dobrý život a kdo žil život zlý.”
Tato myšlenka rezonuje napříč kulturami a věky. Buddhisté věří, že vesmír se rozpíná jako guma od svého počátku a až dosáhne svého maxima, vrátí se zpět do bodu, z něhož vzešel. Je to univerzální princip pulzace, rozpínání a stahování.
Moderní fyzika tuto teorii zná jako Velký třesk a hypotetický Velký smrsk. V náboženském jazyce si můžeme Boha představit jako absolutní Jednotu, jeden bod, který explodoval do mnohosti - našeho roztříštěného světa. A čas je silou, která vše nese k nevyhnutelnému návratu zpět do této Jednoty, ke „Stvořiteli“, kde proběhne poslední soud. Egyptská mytologie zase zná příběh boha roztříštěného na tisíc kousků, které čekají na své znovusjednocení. Možná i my v sobě nosíme takový božský fragment, jiskru, která touží po návratu domů. Čas je v tomto pohledu konstantou, která nese svědectví o tom, jak jsme s touto jiskrou naložili.
Memento Mori: Pamatuj na smrt
„Za sto let bude z tvého těla prach a za dvě stě už nebude jediného živého, který by si pamatoval, kým jsi skutečně byl,“ říká Karlaz. Toto uvědomění si vlastní smrtelnosti (memento mori) není morbidní, ale nesmírně osvobozující. Připomíná nám, že spousta věcí, kterým dnes přikládáme obrovskou váhu, je v perspektivě času naprosto bezvýznamná. O tématu smrti jsem napsal samostatný článek.
Tato pomíjivost nám dává urgenci. Nutí nás ptát se: Jak nakládám s touto vzácnou, neobnovitelnou komoditou? Karlaz proto radí provádět pravidelný „časový audit“.
„Pokaždé, když uplyne měsíc, proto usedni ve svém stanu a ptej se, jestli jsi svůj čas směnil za činnosti, které jsou důležité pro tvou cestu. Poznával jsi? Pracoval jsi? Byl jsi ctnostný? Podařilo se ti pokročit?“
Čemu věnujete svůj čas?
Co ve vás vyvolává myšlenka, že čas je omezený? Máte dost času? Pojďme to prozkoumat do bezpečného prostředí. Terapeutické putování je jeden den chůze. Beze spěchu, bez hodnocení, jen vy a já. Tenhle den nezapomenete.
Proč čas s věkem zrychluje
„Kam se ten rok poděl?" je věta, kterou ve dvaceti neříká skoro nikdo a ve čtyřiceti skoro každý (i já). Není to jen dojem a má to vysvětlení. Čas neměříme hodinami, ale vzpomínkami. Když si zpětně vybavujeme nějaké období, odhadujeme jeho délku podle toho, kolik si z něj pamatujeme. A pamatujeme si hlavně to, co bylo nové. Dětství a mládí jsou plné prvních věcí. První škola, první láska, první cesta bez rodičů. Každý rok je zaplněný novými zážitky, a proto se zpětně jeví jako dlouhý. V dospělosti se novinky vytrácejí. Ta samá cesta do práce, ta samá trasa na dovolenou, ty samé večery.
Rok, ve kterém se nestalo nic nezvyklého, po sobě nenechá skoro žádné záchytné body. A tak se v naší paměti smrskne. Praktický důsledek tohoto jevu je zajímavější než pouhá teorie. Čas se dá subjektivně zpomalit. Ne tím, že budete stíhat víc, ale tím, že budete zažívat věci, které si zapamatujete. A nemusí to být nutně měsíc na Bali. Stačí den, který strávíte někde (třeba na společné Terapeutické pouti), kde jste nikdy nebyli, se zapíše. Deset stejných dní v kanceláři se slije v jeden. Když si člověk stěžuje, že mu čas utíká, obvykle nemá málo času. Má málo toho, co si z něj pamatuje.
Kolik času vám v životě ještě zbývá?
Nikdo z nás neví, kolik času mu na jeho kontě zbývá. Karlaz to Manafovi demonstroval tak, že vzal větev symbolizující sto let života, odlomil část pro pravděpodobnější dožití v poušti (osmdesát let), a pak zbytek rozlomil napůl. Jednu polovinu zahodil se slovy: „To je, co jsi už utratil.“ Druhou mu podal: „Tolik ti ještě pravděpodobně zbývá. Něco mezi ničím a čtyřiceti lety života.“
Právě vědomí této nejistoty a konečnosti může být tím největším motorem k plnému životu. Režisér George Lucas po téměř smrtelné autonehodě v mládí přehodnotil svůj život a natočil Hvězdné války. Steve Jobs, který dlouho žil s vědomím své nemoci, změnil svět technologií. Blízké setkání se smrtelností nás může probudit a přimět nás přestat odkládat to, co je skutečně důležité. Navíc je důležité si uvědomit, že ne všechen čas, který máme, má subjektivně stejnou hodnotu. U času může probíhat inflace i znehodnocení. Představte si, jakou hodnotu má jeden rok pro třicetiletého člověka plného sil a jakou pro osmdesátiletého, který je velmi nemocný. Stejně tak se hodnota času mění podle toho, jak ho prožíváme. Čas, kdy se radujeme a jsme zamilovaní, plyne jinak než čas naplněný smutkem nebo nemocí.
Zkusím vás inspirovat ještě jedním obrazem, který přináší Karlaz: „Písek, který odměřuje čas zkoušky, se přesýpá skleněným hrdlem do dolní části baňky. Podívej, kolik ho už minulo. Dnes je příhodná chvíle, aby ses rozhodl. Za ta léta, která ti byla dána, jsi byl otesán jako hrubý kámen. Konečná podoba ale ještě nebyla dotvořena a dláto je teď ve tvých rukou. Pevně ho uchop a dotesej se!"
Na tom je podstatné jedno. Tesání proběhlo, ať jste chtěli, nebo ne.
Ale dláto je teď ve vaší ruce, ne v ruce okolností.
Jak pracovat s minulostí, přítomností a budoucností
Klíčem k moudrému nakládání s časem je správný vztah k jeho třem dimenzím.
Minulost jako skříň s nástroji: Minulost neexistuje jako místo, kam cestujeme. Je to soubor vzpomínek, které oživujeme v přítomnosti. A tyto vzpomínky jsou často nespolehlivé a přibarvené. Je lepší nahlížet do minulosti jen se záměrem, jako truhlář, který jde do skříně pro konkrétní nástroj, použije ho a skříň zase zavře. „Jen hlupák by se celý den přehraboval ve svých vzpomínkách.“
Budoucnost jako plán, ne jako únik: Budoucnost je třeba promýšlet a plánovat. Ale je třeba si hlídat, abychom nezůstali jen u snění. „Kdo pouze plánuje a hledí na to, co by mělo být, toho přítomnost zastihuje zasněného.“
Přítomnost jako jediná realita: „Přítomnost je, když nasloucháš. Ty i tvé vědomí žijete právě teď a tady... Dnešek je také branou k jakékoliv změně, kterou chceš pro svou duši vykonat.“ Minulost nás učí, budoucnost nás motivuje, ale život se odehrává pouze a jedině v přítomném okamžiku.
Času máme všichni dostatek na to, abychom prožili dobrý a velký život. Naše chybování spočívá v tom, že ho promarňujeme na nedůležité věci a říkáme, že jsme ho neměli dost. Nepromarnit čas, který máme, je to nejdůležitější rozhodnutí, které můžeme každý den udělat.
Co o tom říká výzkum?
To, co jsme řekli v předchozí části o třech dimenzích času, má v psychologii svůj název a výzkumné zázemí.
Philip Zimbardo s Johnem Boydem popsali časovou perspektivu, tedy to, kam člověk automaticky obrací pozornost. Rozlišili pět orientací.
Minulost pozitivní znamená vracet se ke vzpomínkám s vděčností.
Minulost negativní znamená přehrávat si, co bylo těžké a nespravedlivé.
Přítomnost hédonická míří na okamžité potěšení bez ohledu na následky.
Přítomnost fatalistická je přesvědčení, že stejně nic neovlivním.
Budoucnost znamená plánovat a směřovat k cílům, často na úkor toho, co je teď.
Nikdo není jen jedno, je to spíš škála. Každý má směs a ta se u lidí liší. A co říká studie? Nejhůř na tom byli lidé se silnou negativní minulostí a fatalistickou přítomností. Obě orientace se pojí s depresivitou, úzkostí a hněvem. Tu druhou stojí za to si všimnout zvlášť. Fatalistická přítomnost je přesvědčení, že na svém životě stejně nic nezměním. A to je přesně ten pocit, který stojí za slovem promarněný.
Nejlíp na tom naopak nebyli lidé s jednou silnou orientací, ale ti, kdo mezi nimi umí přepínat podle situace. Zimbardo tomu říká vyvážená časová perspektiva a spojuje ji s vyšší spokojeností a lepším psychickým fungováním (Zimbardo & Boyd, 1999, Journal of Personality and Social Psychology).
Jak nepromarnit život?
Karlaz radí jednou za měsíc usednout a zeptat se, za co jsem svůj čas směnil. Tady je konkrétní podoba, která funguje:
Podívejte se zpětně, ne dopředu. Nezačínejte plánem, ale tím, kam čas skutečně šel za poslední měsíc. Kalendář, historie prohlížeče, obrazovkový čas. Je to nepříjemné a přesně proto to má cenu, podobná mechanika funguje i u peněz.
Rozdělte to na tři hromádky. Co mě posunulo. Co bylo potřeba udělat. A co bylo možná jen mrhání energií.
Nesnažte se tu třetí vynulovat. Odpočinek a nicnedělání do života patří. Otázka je, jakou podobu má třetí kategorie u vás. Zbytečné projekty, nepotřebná rutina, prázdné a zdvořilostní udržování vztahů.
Najděte jednu věc, která žere nejvíc. U většiny lidí je to několik věcí. Zkuste si je pojmenovat a zamyslete se, zdali je potřeba je ještě udržovat.
A položte si jednu otázku. Kdybych podobně strávil i příští rok/měsíc/týden, byl bych s tím v pořádku?
Kdy to není o čase?
Někdy člověk udělá audit, zjistí, kde čas mizí, a stejně se nic nezmění. To bývá znamení, že problém není v hospodaření s časem.
Odkládání není o čase, je o vyhýbání. Když něco odkládáte měsíce, obvykle to není proto, že by nebyl prostor. Je to proto, že se s tou věcí pojí něco nepříjemného. Strach ze selhání, nejasnost, nebo vědomí, že to bude znamenat konflikt. Tady je fajn to prozkoumat.
Chronické „nemám čas" bývá obrana. Zaneprázdněnost je společensky přijatelný způsob, jak se vyhnout otázkám, které přijdou v tichu. Proto je pro spoustu lidí těžší volný večer než přeplněný den.
A pak je tu pocit promarněného života u lidí, kterým objektivně nic nechybí. Práce v pořádku, rodina v pořádku, a přesto to hlodá. Možná je to jen příliš hlučný vnitřní kritik ?
Ve všech třech případech pomáhá spíš rozhovor než systém. Ne proto, že by vám někdo řekl, co dělat, ale proto, že se dá pojmenovat, čemu se vyhýbáte. Pokud vás pocit marnosti provází dlouhodobě, ztratili jste zájem o věci, které vás dřív bavily, není to otázka produktivity. Je to téma do terapie.
Nejčastější otázky (FAQ)
Jak nepromarnit život?
Nejde o to stihnout víc. Jde o to vědět, čemu čas dáváte. A jednou za čas to zkontrolovat. Většina lidí nepromarní život velkými chybami, ale tím, že na důležité věci nemají čas.
Jak poznám, že promarňuji čas?
Když nevíte, kam se den poděl, když odkládáte důležité na dobu, kdy bude klid (nebude!), když vám roky splývají, a když se vám nejvíce uleví, že se něco zrušilo.
Proč mi čas tak rychle utíká?
Protože čas zpětně měříme podle toho, kolik si z něj pamatujeme, a pamatujeme si hlavně nové věci. Rok bez novinek po sobě nenechá záchytné body, a proto se smrskne. Kdo chce čas zpomalit, potřebuje spíš zážitky než lepší plánování.
Jak mám pracovat s minulostí?
Jako truhlář se skříní na nástroje. Jít do ní se záměrem, vzít si, co potřebujete, a zavřít ji. Výzkum to potvrzuje. Soustavné vracení se k negativní minulosti se pojí s depresivitou, zatímco schopnost přepínat mezi minulostí, přítomností a budoucností se pojí s vyšší spokojeností.
Co když audit udělám a stejně se nic nezmění?
Pak problém nejspíš není v čase. Odkládání bývá vyhýbání se něčemu nepříjemnému a chronická zaneprázdněnost bývá obrana. To se řeší jinak než kalendářem.
Na tenhle den nezapomenete 🌿
Pojďte věnovat den tomu, co děláte s časem. Jak byste chtěli se svým časem nakládat? Co je pro vás důležité? Co chcete? Společné jednodenní Terapeutické putování vytváří nehodnotící prostředí pro témata, která jsou pro vás právě teď důležitá.
Pokračujte na své cestě
Poslechněte si podcast: Ponořte se do podobných témat v audio podobě na Spotify.
Přečtěte si Karlaze: Tři knižní průvodci, kteří přinášejí nadčasovou moudrost původních filosofických a duchovních textů.
Kompletní průvodce smyslem života: Hlavní rozcestník pro desítky životních témat, která dohromady tvoří mapu k sobě samému.
PhDr. Tomáš Gavlas
Jsem průvodce, terapeut ve výcviku a autor knih Karlaz. Zajímá mě lidská duše a její cesta k naplněnému životu. Terapeuticky doprovázím druhé na jejich osobních cestách. Další inspiraci a rozhovory sdílím ve svém podcastu. Více o mně najdete na stránce Těší mě.
Komentáře