Svobodná vůle: Existuje, a jak jí žít
Aktualizováno: 1. 10.
Otázka svobodné vůle
Svobodná vůle není otázka ano, nebo ne. Je to prostor v tvrdě deterministické realitě, který se dá zvětšovat a zmenšovat. Zmenšují ho vzorce z dětství, závislosti, vyčerpání a role, do kterých jsme si zvykli. Zvětšuje ho uvědomění, pauza mezi podnětem a reakcí a rozlišení mezi tím, za co nesu vinu, a tím, za co nesu odpovědnost. Není to jen otázka filosofická, ale i psychologická a velmi praktická.
Cítíte se někdy jako plachetnice zmítaná větrem okolností? Jako by váš život řídily vnější síly, a ne vaše vlastní vůle? Poutník Karlaz říká, že i když zjistíme, že náš dosavadní život nebyl takový, jaký jsme si představovali, máme vždy svobodu změnit směr. Nejsme jen pasivními tuláky ve světě. Jsme obdařeni záměrem a svobodnou vůlí. Tento dar je však zároveň naším největším břemenem. Jsme, jak říká Sartre, „odsouzeni ke svobodě“ a s ní přichází nevyhnutelná odpovědnost za každý náš krok.
Kde končí osud a začíná vaše svobodná vůle?
Představte si život jako velkou hru. Tato hra má pevně dané kulisy, věci, které nemůžeme ovlivnit. Karlaz je nazývá „pevnými kulisami“, které tvoří rámec naší existence.
Co nemůžeme změnit (Kulisy):
Plynutí času a naši smrtelnost
Genetickou výbavu, barvu pleti nebo místo, kam jsme se narodili
Střídání ročních období a přírodní zákony
Potřebu spánku, jídla a vody
Uvnitř těchto pevných kulis se však rozprostírá obrovské herní pole. Je to prostor, kde můžeme hrát, dělat svá rozhodnutí a jednotlivými tahy ovlivňovat směr svého života. Svobodná vůle. Na tomto poli se odehrává skutečný zápas o naši duši. Jak kulisy nejen přijmout, ale mít je rád, píšu v textu Amor fati.
Naše tahy v této hře jsou naše skutky, činy, které vycházejí z naší svobodné vůle a našeho záměru. To, jak se chováme k druhým, jak nakládáme se svým talentem, jak přistupujeme k práci nebo jak se rozhodujeme na životních křižovatkách. Právě těmito tahy se aktivně podílíme nejen na podobě světa, ale především na podobě své vlastní duše.
Existuje svobodná vůle? Co na to neurověda
Kdo dnes hledá svobodnou vůli, narazí brzy mnoho velmi dobře argumentujících lidí, kteří tvrdí, že ji věda vyvrátila. Stojí za to vědět, o co jde, protože to není tak jednoznačné. V osmdesátých letech udělal neurovědec Benjamin Libet pokus, který tímhle tématem otřásl. Lidé měli v libovolné chvíli pohnout zápěstím a zapamatovat si okamžik, kdy se rozhodli. V mozku se přitom měřila takzvaná připravenostní vlna. Ukázalo se, že mozková aktivita začala zhruba tři čtvrtě vteřiny před tím, než si člověk rozhodnutí uvědomil. Vypadalo to, že mozek se rozhodl dřív než my.
Ten výklad ale dnes stojí na hodně vratkých nohách. Neurovědec Aaron Schurger se svými kolegy v roce 2012 ukázal, že tu vlnu lze vysvětlit obyčejným kolísáním neuronového šumu, které tu a tam přeteče přes práh, a žádné skryté rozhodnutí v ní být nemusí (Schurger, Sitt & Dehaene, 2012, PNAS). A hlavně. Libet měřil cuknutí zápěstím. Ne rozhodnutí odejít z manželství, změnit povolání nebo přestat pít alkohol. O tom, co nás na svobodné vůli zajímá, tyhle pokusy neříkají nic. Sám Libet si všiml ještě jedné věci. I když podnět k pohybu přišel dřív, člověk měl v posledních zlomcích vteřiny možnost ho zastavit. Říkal tomu právo veta. Dost pravděpodobně si nevybíráme všechno, co nás napadne. O tom se vlastně můžete sami přesvědčit během meditace, o které mám samostatný text. Důležité ale je, že máme slovo v tom, čemu dovolíme projít do činu. A přesně o tom je zbytek tohohle textu.
Jak vaše činy formují vaši duši?
Co je to duše? V kontextu myšlenek různých duvhocních nauk ji můžeme vnímat jako jakýsi neviditelný otisk toho, jak žijeme. Každé naše rozhodnutí, každý skutek, zanechává na tomto otisku stopu. Je to jako razítko, které den co den otiskujeme do věčnosti. A právě proto je klíčovým pravidlem hry se svobodou osobní odpovědnost.
Tento princip není ničím novým. Je základem nejen našeho právního systému (kdo je svobodný, je i trestatelný), ale i jádrem většiny velkých světových náboženství a mytologií. Všechny se shodují na tom, že člověk je za svá rozhodnutí metafyzicky zodpovědný a jeho skutky budou na konci života posouzeny.
Křesťanství: Duše je souzena na základě skutků. Strom, který nenese dobré ovoce (dobré činy), je vhozen do ohně.
Buddhismus: Naše skutky tvoří karmu, morální kredit, který určuje naše příští znovuzrození. Princip se jmenuje Karma vipáka.
Egyptská mytologie: Srdce zemřelého (reprezentující jeho skutky) je váženo proti pírku bohyně pravdy Maat. Pokud je srdce těžší než pírko, duše je zničena.
Zoroastrismus: Lidské kutky se váží na mostě Činvat, který rozhoduje o cestě duše do ráje, nebo do pekla.
Tato univerzální moudrost našich předků nám připomíná, že naše činy mají váhu, která přesahuje náš pozemský život. Každé rozhodnutí je jako kamínek, který vhazujeme do měchu své duše: buď lehký, který ji ponese vzhůru, nebo těžký, který ji stáhne dolů. Mimochodem, původní význam slova hřích nebyl „provinění“, ale „minutí cíle“, tedy špatně mířený krok. Píšu o tom v textu Co je hřích.
Svobodná vůle a paradoxní příběh odpovědnosti
Pojďme si trochu pohrát s myšlenkami, zajímá mě, co to ve vás zanechá. Aby poutník Karlaz Eliášovi ukázal, co znamená skutečná osobní odpovědnost, vypráví mu příběh z jedné ze svých cest.
Ve městě, kde přebýval, došlo k vraždě. Lidé v panice a strachu rychle našli, odsoudili a popravili domnělého viníka. Dav na náměstí jásal, když kat sťal odsouzenému hlavu. Den na to však přijel posel se zprávou, že popravili nevinného člověka, a požadoval, aby mu do půlnoci vydali toho, kdo je za jeho smrt skutečně odpovědný. Lidé se začali hádat – vinili vyšetřovatele, soudce, porotu, někteří říkali, že je to vina všech. Nakonec se zeptali Karlaze. Ten jim odpověděl: „Sami jste soudili, sami se také musíte rozhodnout, koho vydáte.“ Později se ho dcera zavražděných zeptala na totéž. A jí řekl pravdu: „Obyvatelé města, kteří požadovali spravedlnost, vyšetřovatelé, kteří muže zatkli, a porota, která ho odsoudila. Ti všichni si na duši nesou díl viny, ale odsouzený přece nezemřel na jejich slova. Zemřel na poranění těla. Zabil ho kat, který ze svobodné vůle vzal do rukou mačetu a sťal tomu muži hlavu. To na jeho duši je vidět nejtemnější skvrna. Pamatuj, že člověk, který sebou dobrovolně nechá projít zlo, je za to zlo také zodpovědný.“
Tento, možná kontroverzní příběh drsně ilustruje klíčovou myšlenku: odpovědnost nelze rozpustit v davu, ve firmě ani ve státu. Nakonec je to vždy jednotlivec, který se rozhoduje a jedná. Firmy, instituce ani státy netrpí, trpí konkrétní lidé. A zodpovědnost nesou také konkrétní lidé.
Vina a odpovědnost nejsou totéž
Tohle objevuji v rozhovorech s klienty znovu a znovu, a která z abstraktní filosofie dělá praktickou. Lidé si ty dva pojmy pletou, a proto se pohybují mezi dvěma extrémy.
První extrém: za všechno můžu já. Za rozvod rodičů, za to, že mě šikanovali, za to, že mě partner podvedl, za nemoc dítěte. Člověk si nese tíhu, která mu nepatří, a ta ho drží na místě. Vina totiž vede dovnitř, do sebeobviňování, ne ven do akce. Proč něco dělat, když za všechno můžu já?
Druhý extrém: za nic nemůžu já. Za všechno můžou rodiče, doba, partner, šéf, systém, smůla. Je to pohodlné, ale je to úplně stejná past. Kdo nemá žádnou moc, nemá ani žádnou možnost. Proč něco dělat, když jsem v kleštích druhých?
Vina se týká minulosti a toho, co jsem způsobil. Často mi vůbec nepatří. Odpovědnost se týká přítomnosti a toho, co s tím teď udělám. Ta mi patří vždycky, i když jsem si tu situaci nevybral. Člověk, kterého v dětství rodiče bili, nebo mu psychicky ubližovali, za to nenese žádnou vinu. Nulovou. A zároveň je dnes jediný, kdo s tím může něco dělat. Je to nespravedlivé a je to tak. Tohle téma jsem podrobně zpracoval i v text role oběti.
V gestalt terapii se tomu říká převzetí odpovědnosti za vlastní prožívání. Ne ve smyslu „je to tvoje chyba“, ale ve smyslu „tohle je tvůj život a jsi jediný, kdo v něm může udělat další krok“.
Když se svoboda naučí být bezmocí
Psychologie má pro pocit, že nic nemá smysl a nic nemůžu, přesný pojem. Martin Seligman v šedesátých letech popsal jev, kterému se říká naučená bezmoc. Zvířata, která nemohla uniknout nepříjemnému podnětu, se později přestala snažit i tehdy, když už úniková cesta existovala. Přestala zkoušet. Nejzajímavější je, jak Seligman s neurovědcem Stevenem Maierem svůj vlastní objev po padesáti letech přeformuloval. Podle novějších dat není bezmoc to, co se organismus naučí. Bezmoc je výchozí nastavení. Co se učíme, je zkušenost, že můžu něco ovlivnit, a ta zkušenost pak tlumí poplachové okruhy v mozku (Maier & Seligman, 2016, Psychological Review).
To je pro tenhle text zásadní. Svoboda není něco, co máte automaticky a co vám někdo bere. Je to schopnost, která se buduje zkušeností. Kdo v dětství zažil, že na jeho hlasu nezáleží, ji má menší. A kdo ji má menší, může ji zvětšit. Ne přemýšlením, ale opakovanou zkušeností, že jeho krok něco změní.
Psycholog Julian Rotter popsal totéž z druhé strany pojmem místo kontroly (Rotter, 1966). Lidé s vnitřním místem kontroly věří, že výsledek závisí hlavně na nich. Lidé s vnějším věří, že závisí na okolnostech a náhodě. Ani jeden extrém není zdravý. Kdo věří, že ovlivní úplně všechno, se zhroutí při první nespravedlnosti. Zdravé je vědět, kde je moje pole a kde jsou kulisy. Přesně jak to popisuje Karlaz.
Proč se pořád rozhoduju, jak nechci
Druhá věc, která nám ukrajuje prostor svobody, jsou naučené vzorce. Reakce, které běží samy, dřív než si stihneme všimnout, že jsme se vůbec rozhodovali. Stáhnutí se v konfliktu. Automatické ano, když má člověk chuť říct ne. Věta, kterou říkal táta.
To není nesvoboda ve filosofickém smyslu. Je to jen prostor, který ještě nebyl prozkoumaný. A tady je dobrá zpráva: čím víc si vzorec uvědomíme, tím víc přestává běžet automaticky a tím větší je pole, na kterém se dá hrát. Terapie vlastně nedělá nic jiného, než že (podobně jako meditace) rozšiřuje prostor mezi podnětem a reakcí. Víc o tom píšu v textu Vzorce chování.
Kde končí moje vůle a začíná vůle druhých
Karlaz říká, že kdo se své svobody vzdá ve prospěch druhých, odpovědnosti se stejně nezbaví. Praktická podoba téhle věty se jmenuje hranice. Když nevím, kde končím já a kde začínají druzí, přestávám rozhodovat sám za sebe a začínám reagovat na to, co si přeje někdo jiný. K tomu jsou dva texty: Osobní hranice a Jak se neztratit ve vztahu.
A pak je tu vliv, který nevidíme vůbec. Doporučovací algoritmy, notifikace, nekonečné scrollování. To, o čem přemýšlíme, je z velké části to, co nám bylo předloženo. O tom je samostatný text Umělá inteligence a eroze svobodné vůle.
Daří se vám naplňovat váš záměr?
Jak se cítíte, když čtete o sovbodné vůli? Máte pocit, že váš život řídí někdo jiný? Možná nějaký vzorec? Co je pro vás důležité, ale těžko se o tom mluví? Potřebujete jen podpořit? Pojďte to společně prozkoumat do bezpečného prostředí osobního rozhovoru. Terapeutické putování je jeden den chůze. Beze spěchu, bez hodnocení, jen vy a já.
Jak si rozšířit prostor svobody?
Rozdělte si život na kulisy a hrací pole. Vezměte konkrétní situaci, která vás tíží, a napište dva sloupce: co v ní neovlivním a co ovlivním. Stoik Epiktétos, který sám část života strávil v otroctví, na tomhle rozdělení postavil celou filosofii. Skoro vždycky zjistíte, že druhý sloupec není prázdný.
Vyměňte „musím“ za „rozhodl jsem se“. Zkuste to na jeden den. „Musím do té práce“ se změní na „rozhodl jsem se tam zatím chodit, protože potřebuju peníze“. Není to slovíčkaření. První věta z vás dělá oběť. Druhá vrací autorství, a to i tehdy, když se nic nemění.
Hledejte mezeru mezi podnětem a reakcí. Mezi tím, co se stane, a tím, jak zareagujete, je malý prostor. Ve vzteku nebo strachu se smrskne skoro na nulu. Roztahuje se dechem, chůzí a třemi vteřinami ticha. Celý ten prostor je vaše svoboda. Píšu o tom v textu Jak pracovat s emocemi.
Udělejte jedno malé rozhodnutí proti vzorci. Jednou říct ne. Jednou se ozvat. Jednou něco neodkládat. Nejde o velikost, jde o zkušenost, že váš krok něco změnil. Přesně tu zkušenost potřebuje mozek, aby se odnaučil bezmoc.
Odpovědnost si berte, vinu ne. Kdykoli se přistihnete u věty „já za to můžu“, zkuste ji nahradit otázkou „co s tím můžu udělat teď?“. První věta stahuje dolů, druhá vrací pohyb.
Když svoboda volby opravdu chybí
Tenhle text by byl nepoctivý, kdyby tvrdil, že vždycky stačí jen chtít. Jsou stavy, ve kterých se prostor pro volbu reálně zmenší skoro na nulu a kdy „prostě se rozhodni“ je jen arogantní a krutá věta. Doporučuji terapeutickou zkušenost, ale jsou chvíle, kdy je stav akutní a je potřeba okamžitá pomoc.
Deprese. Nejde o lenost ani o slabou vůli. Nemoc ubírá energii i schopnost vidět možnosti.
Závislost. Mění samotný systém, který rozhodování řídí. Proto vůle sama většinou nestačí.
Trauma. Tělo reaguje dřív než vědomí. Únik, ztuhnutí, výbuch. To nejsou rozhodnutí.
Vztah, kde je násilí. Tady neplatí nic z toho, co jsem psal výše. Odpovědnost nese ten, kdo ubližuje. Ne ten, kdo neodešel.
Vyčerpání a chudoba. Kdo řeší, z čeho zaplatí nájem, nemá kapacitu na velká životní rozhodnutí, ani filosofování. To je realita hierarchie lidských potřeb.
V těchhle situacích je prvním krokem okamžitá pomoc, ne sebezpytování. A pomoc funguje, protože přesně ona ten prostor pro volbu vrací.
Linka první psychické pomoci: 116 123 (nonstop, zdarma)
Linka pomoci obětem trestných činů a domácího násilí: 116 006
V akutním ohrožení: 155 nebo 112
Odsouzeni ke svobodě: Dar i prokletí vaší existence
Pokud se své svobody a odpovědnosti vzdáme ve prospěch rodičů, šéfů, politiků nebo algoritmů, neznamená to, že se odpovědnosti zbavujeme. Zůstává s námi. Jsme odsouzeni k tomu, abychom se neustále rozhodovali. I nerozhodnout se je rozhodnutí, za které neseme plnou zodpovědnost.
Tuto myšlenku nejlépe ztělesňuje poselství Viktora Frankla, neurologa, psychiatra a zakladatele logoterapie, který přežil čtyři koncentrační tábory a přišel v nich o ženu i rodiče. V knize A přesto říci životu ano popsal, že i v těch nejextrémnějších podmínkách, kdy člověku seberou všechno, mu zůstává jedna poslední svoboda: svoboda zvolit si vlastní přístup k tomu, co se mu děje. Je dobré dodat, že tuhle větu neříkal jako útěchu z pohodlí pracovny. Říkal ji o místě, kde viděl umírat lidi kolem sebe. Franklovu knihu A přesto říci životu ano řadím mezi duchovní knihy, ke kterým se vracím nejčastěji.
„Krutý věznitel může vládnout tvému tělu, může tě řetězem připoutat ke skále, kde tě bude bít a mučit. A ty se tomu buď můžeš poddat, nebo se rozhodnout, že ti nikdo nemůže vzít svobodu si za jakýchkoliv okolností vybrat svůj vlastní přístup.“
Nejsme jen výsledkem působení vnějších sil. Jsme aktivními tvůrci svého osudu. Uvědomění si této skutečnosti nám dává nejen obrovskou odpovědnost, ale také naději a sílu. Sílu vědomě si zvolit směr a kráčet po cestě, která naši duši naplní lehkostí, nikoli tíhou.
Nejčastější otázky o svobodné vůli (FAQ)
Co je svobodná vůle?
Schopnost rozhodnout se mezi možnostmi a nést za to odpovědnost. V praxi nejde o to, jestli existuje, ale jak velký prostor pro volbu zrovna máme.
Existuje svobodná vůle podle vědy?
Neurověda ukázala, že mozková aktivita předchází vědomému rozhodnutí u jednoduchých pohybů. Novější práce ale tento výklad zpochybnily a o velkých životních rozhodnutích tyhle pokusy neříkají nic.
Jaký je rozdíl mezi vinou a odpovědností?
Vina se týká toho, co jsem způsobil v minulosti. Odpovědnost se týká toho, co s tím udělám teď. Za mnohé, co se vám stalo, nenesete vinu, a přesto jste jediný, kdo s tím dnes může něco dělat.
Proč se nedokážu změnit, i když chci?
Protože velká část chování běží automaticky podle naučených vzorců. Svoboda se nezvětšuje snahou, ale uvědoměním a opakovanou zkušeností, že vaše rozhodnutí něco změní.
Znamená to, že si za všechno můžu sám?
Ne. Deprese, závislost, trauma, násilí ve vztahu a vyčerpání prostor pro volbu reálně zmenšují. Tam je prvním krokem pomoc, ne obviňování sebe sama.
Jak si zvětšit prostor svobody?
Rozdělit si situaci na to, co ovlivním a neovlivním, vyměnit „musím“ za „rozhodl jsem se“, natahovat pauzu mezi podnětem a reakcí a dělat malá rozhodnutí proti zaběhnutému vzorci.
A na co myslíte teď?🌿
Cítíte úzkost, napětí, smutek? Chcete si promluvit o důležitých tématech v bezpečném prostředí? Společné jednodenní Terapeutické putování vytváří nehodnotící prostředí pro témata, která jsou pro vás právě teď důležitá.
Pokračujte na své cestě
Poslechněte si podcast: Ponořte se do podobných témat v audio podobě na Spotify.
Přečtěte si Karlaze: Tři knižní průvodci, kteří přinášejí nadčasovou moudrost původních filosofických a duchovních textů.
Kompletní průvodce smyslem života: Hlavní rozcestník pro desítky životních témat, která dohromady tvoří mapu k sobě samému.
PhDr. Tomáš Gavlas
Jsem průvodce, terapeut ve výcviku a autor knih Karlaz. Zajímá mě lidská duše a její cesta k naplněnému životu. Terapeuticky doprovázím druhé na jejich osobních cestách. Další inspiraci a rozhovory sdílím ve svém podcastu. Více o mně najdete na stránce Těší mě.
Komentáře