Vzorce chování: odkud se berou a jak je změnit?
Aktualizováno: 30. 9.
Podle jakých vzorců žijeme život?
Vzorce chování jsou naučené a opakující se způsoby, jak reagujeme, cítíme a jednáme, často bez vědomého rozhodnutí. Většina z nich vzniká v dětství jako způsob, jak přežít a být přijat. Změnit se dají, když si jich nejdřív všimneš, porozumíš tomu, co chrání, a vyzkoušíš v malém novou cestu, ideálně v bezpečném vztahu.
Proč si vybíráš pořád stejný typ partnera? Proč v práci zase mlčíš, když bys měl promluvit? Proč se hádáš s dětmi úplně stejnými větami, jaké jsi kdysi slýchal od svých rodičů a přísahal sis, že je nikdy nepoužiješ? Když se v životě objeví slovo „zase“, je to často stopa vzorce. A o vzorcích chci dnes psát. Začnu ale obrazem.
Co jsou vzorce chování a nakolik nás řídí
Vzorec chování je naučený způsob, jak reagujeme na určitou situaci. Opakuje se, běží automaticky a často o něm nevíme. Někdy je to drobnost, třeba že ráno sáhneme po telefonu dřív, než otevřeme oči. Jindy je to hluboká věc, že se v konfliktu stáhneme, nebo že se neumíme ozvat, že hned začneme zachraňovat druhé.
Jaká naše část běží na autopilota, se dá dokonce změřit. Psycholožka Wendy Wood a její kolegové nechali lidi několik dní každou hodinu zapisovat, co zrovna dělají a na co přitom myslí. Zhruba 43 % činností dělali skoro každý den na stejném místě a často u toho mysleli na něco úplně jiného (Wood, Quinn & Kashy, 2002, Journal of Personality and Social Psychology). Takže téměř polovinu dne jedeme podle vylétaných tras (o tom se dočteš dále).
Návyky jako ranní káva jsou jen povrch. Pod nimi jsou hlubší vzorce. Jak se chováme ve vztazích, k autoritám, k penězům, k vlastnímu tělu. Ty nevznikly náhodou. Většinou jsme se je naučili v dětství, protože nám tehdy pomáhaly přežít.
Vize oceánu
Poslední dobou se mi několikrát ukázal takový zvláštní, silný obraz. Rád bych ho s tebou dneska nasdílel.
Prožíval jsem vědomí toho, jak moc jsem v životě ovládaný různými silami a vzorci, které jdou do hloubky mé osobnosti, mé existence v tomto světě. Bylo to takové připomenutí, jak velkou část toho, kdo jsem, tyto polovědomé a nevědomé části vlastně tvoří.
A ten obraz?
Vznášel jsem se pod hladinou temně modrého, hlubokého oceánu, kde jsem tažený různými spodními proudy. Byl tam velký tlak a spousta vlivů. Necítil jsem nějakou úzkost, jen jsem cítil, že to tak prostě je.
A pak se ten obraz najednou proměnil do čistoty a otevřenosti. Jako bych vynořil hlavu nad hladinu… Jako kdybych vyšel z Platónovy jeskyně.
Poslechněte si originální podcast
Viděl jsem sám sebe v realitě bytí, kde žádné zásadní vnější vlivy nejsou. Osvobozený od vzorců z dětství, které jsem okoukal v rodině, od vzorců chování, které jsem si vytvořil na základě doby, do které jsem se narodil, a míst, kde jsem se ocitl. Ocitl jsem se ve světě, kde je úplná volnost a kde se člověk může stát, kým chce. Byl jsem najednou tabula rasa, nepopsaným listem papíru, kde si můžu z té pomyslné nekonečnosti možností lidského bytí zcela určit, kým se stanu.
Byl to strašně osvobozující pocit. Vytržení z reality všedního dne, kde je člověk ponořený v nějaké vlastní, důležité agendě.
Byla to pozvánka k nadhledu.
Nad hladinou oceánu, ze kterého jsem se vynořil, bylo světlo. Šplouchaly tam malé vlnky, oslepovalo mě slunce a všechny ty možnosti. A ve vzduchu visela otázka:
Kam se vydám?
Čím se stanu?
Ale nebyla tam odpověď. Ani nebyla v tu chvíli důležitá. Důležité bylo, že jsem viděl tu širokou paletu naší potenciality. A ne, nebyl jsem sjetý, prostě jsem někam šel. Jak já rád chodím. Bylo to takové denní snění.
Pozoroval jsem tu nekonečnost a ptal jsem se sám sebe: Je tohle vůbec možné? Být ve svobodě a stát se čímkoliv? Osvobodit se od všech těch vzorců, které ve mně operují, jsou mojí součástí a tvoří mé „já“? Můžu být kýmkoliv?
Zase jsem nepotřeboval odpověď, jestli ano, nebo ne.
Jenom jsem byl úplně konsternovaný.
A potom jsem z toho stavu či obrazu vystoupil a stáhnul se zase pod hladinu do toho běžného režimu mého bytí.
Kdo jsme, když se zbavíme svého příběhu?
Ono je to vlastně v něčem děsivé, vidět tu část čistého vědomí a existence a oloupat ji o náš osobní příběh.
Protože co pak zůstane? Kdo jsme, když se zbavíme všeho, co jsme se naučili, co je naší nedílnou součástí?
Zkusím odpovědět. Je to bytí samo o sobě, které vnímá, cítí, má záměr, ale přitom je neoddělitelnou součástí celku. A to jsme my vlastně v nějakém svém základu.
Všechno ostatní je jen výsledek adaptace našeho vědomí na realitu světa. Žijeme také v mnoha iluzích, o kterých jsem napsal samostatný článek.
Chtěl jsem s tebou toto uvědomění, tenhle pomíjivý obraz sdílet, protože mi to přijde důležité.
Občas si to na naší cestě připomenout.
Hodně věcí se po cestě naučíme, abychom se přizpůsobili světu, a to se pak stane námi. Naší povahou, naší cestou, naší moudrostí.
Těch vzorců, které operují ve struktuře našeho bytí, mohou být stovky, tisíce, možná víc… Já nevím.
Vyberu třeba jeden z nich, na který se můžeme podívat blíž, pokud souhlasíš, poutníku.
Třeba poslušnost.
Poslušnost jako vzorec přežití
C. G. Jung říkal, že poslušnost nám není přirozená, ale že to je věc, kterou se naučíme. Jako děti.
Vidím to u dětí kolem sebe a dává mi to smysl. Dítě se učí být poslušné, protože jinak by ve světě nepřežilo. Potřebuje pomoc rodičů. Nakrmit, obstarat, obléct. Nemá ještě vytvořené adaptační mechanismy na realitu dané doby, a tak se přizpůsobuje rodičům a učí se od nich.
Proč jsme poslušní? Protože když přijdeme na svět, nemáme jinou variantu. Nám jako dětem hrozí opuštění. To je asi to nejhorší, co se může dítěti stát, a někteří z nás opuštěni skutečně byli – v různé podobě. My ale nechceme být opuštěni. A tak děláme věci, abychom nebyli. Naopak, chceme být přijati.
A proto jsme poslušní. Protože odměnou za poslušnost je přijetí a péče. Stejně tak se dítě naučí věřit. I tomu, kdo bezpečný není, protože nemá na výběr. Dospělí pak někdy opakovaně věří lidem, kteří jim ubližují, a vyčítají si, že jsou naivní. Proč to není hloupost a jak z toho ven, píšu v textu Naivita. Zpět k poslušnosti. Já to chápu. Nemůžete nechat malé děti dělat si úplně, co chtějí. I když je milujete, nastavujete hranice a potřebujete, aby je dodržovaly a neničily sebe nebo vybavení bytu. Moje dcera Zoe, krásná a zvídavá bytost, mi leze po stole, ráda chodí do zakázaných míst a nedávno mi roztříhala nějaké bankovky na malé čtverečky. Je naprosto přirozené tohle chování neocenit.
Bankovky jsou totiž na nákup jídla, ne na stříhání. Na stříhání je papír nebo staré časopisy. A tahle zpráva se tomu dvouletému či tříletému dítěti nějak musí předat. A tak neposlušnost odměním zamračeným obličejem a vysvětlením, že to se nedělá.
Dítě ale chce zažívat přijetí, takže věřím, že příště už to odnese třeba jen časopis a ne bankovky. A když hezky nastříhá časopis, přijde od táty pochvala.
Možná jsou i jasnější příklady. Zoe nemůže chodit sama do vody. A pro její dobro ji v tomhle, i přes její urputný záměr jít si hrát do vody, když ještě neumí plavat, učím být poslušnou. Nechci, aby se utopila.
Učíme se být poslušní.
Je to logické, bez toho by tady nešlo spolu existovat. Žili bychom v anarchii. Poslušnost je něco, co operuje v našich životech, ve škole, v zaměstnání. Z pohledu na nás jako společenství lidí je pro nás zkrátka výhodné žít ve struktuře, kde funguje poslušnost.
Na druhou stranu, pro jedince, který v poslušnosti zůstane příliš dlouho nebo intenzivně, to už žádné výhody přinášet nemusí.
Nevím, jak moc jsi v životě poslušný ty, poutníku?
Jak moc silný u tebe tenhle vzorec chování je?
Poslušnost často není výsledkem vědomého rozhodnutí, ale něčeho, co jsme zdědili z našeho dětství. Je nám třicet, čtyřicet, padesát… a pořád to v sobě máme. Tahle poslušnost, opakovaná od prvních let života, se stane naším charakterem. A být neustále poslušný může znamenat, že nežijeme v úplné pravdě.
Neptáme se totiž, co je pravda, ale ptáme se: Co je povolené? Co bude oceněno?
Nežijeme v pravdě toho, kým jsme a jak se skrze nás potřebuje realizovat kreativita života.
Introjekty: cizí hlasy v naší hlavě
V gestalt terapii pro to máme pojem introjekt. Je to pravidlo, které jsme jako děti přijali. Nemohli jsme si vybrat, jestli s ním souhlasíme. Prostě jsme ho přijali, protože na něm záviselo přijetí. „Buď hodný.“ „Nebreč.“ „Nejdřív práce, pak zábava.“ „Chlap si nestěžuje.“ „Co by tomu řekli lidi?“
Ve třiceti už ty věty neslyšíš od rodičů. Slyšíš je v sobě a myslíš si, že jsou tvoje. Poslušný člověk pak často neumí říct ne a jeho hranice jsou rozmazané. Víc o tom píšu v textu Osobní hranice.
Jak ti je teď?
Když přemýšlíš o svých vzorcích? Cítíš zvědavost, je ti těžko, nebo se tomu vyhýbáš? Zvu tě k individuálnímu rozhovoru. Terapeutické putování je jeden den chůze s tvým příběhem. Beze spěchu, bez hodnocení, jen ty a já.
Svět jako letiště: Kde přežívají naše návyky
Mám pro tebe ještě jeden obraz.
Jiný, než ten o oceánu.
Jsem zvědavý, co si o něm budeš myslet.
Vytřepej si z hlavy ten starý.
Představ si místo, kde přežívají naše zvyky, návyky a vzorce, jako svět a letiště, které ho spojují. Je tu nějaká základní letová síť, kde letadla létají z Prahy do Brna, z Milána do Istanbulu a z Londýna do New Yorku.
Tyhle trasy jsou jako naše představy, návyky a vzorce chování. Určitě tam je i jeden vylétaný vzorec poslušnosti, to je třeba letadlo z Londýna do Berlína. Další může být vzorec našich představ o rolích muže a ženy, vzorec o tom, co jsou peníze a jak se vydělávají, co očekáváme od partnerského vztahu, jaká má být naše profesní trajektorie, nebo představy o tom, co je život a co přijde po něm.
Těchto tras letadel znázorňujících naše vzorce a zvyky jsou stovky, možná tisíce. Jsou to naše bazální hodnoty, vše, co nás činí námi. Takhle tam ta letadla létají a mají své pevně vylétané dráhy.
Ale pak občas přijde kritický moment, kdy je na nějaké trase problém. A to nás přivede k uvědomění, že ta dráha možná není dobrá. Že létáme přes válečné území, že tam jsou velké mrazy a vichřice, nebo že o tyhle lety už nestojí cestující. My tu trasu přesto můžeme držet silou a urputností, anebo… můžeme najít jinou dráhu.
Trochu odbočím. V jednom nedávném rozhovoru na terapeutickém doprovázení se objevila postava muže, který má jasný předobraz rodiny. On jako muž má nosit domů peníze a žena se má starat o děti a domácnost. V realitě ale vlastně, jak v čechách říkáme: "ryje držkou v zemi". Domů přichází naprosto frustrovaný z práce, která ho vůbec nenaplňuje. Emočně se vzdaluje nejen ženě, ale není tam už ani pro děti. Žena tu roli z jeho představ pochopitelně nehraje a chce s dětmi odejít.
Jemu se drolí svět, ale pořád létá tu svou zaběhlou trasu. Drží se vzorců o hodnotách a své představě rodiny.
Je to, jako kdyby létal z Izraele do Ruska přes Írán.
Jako... jde to, ale za jakou cenu?
Možná se dá létat jinak. Tak, aby mu v tom bylo lépe. A možná v tom pak bude lépe i ostatním pasažérům, i když to bude nějakým způsobem nestandardní řešení.
Nová trasa je nestandardní řešení.
Stará trasa je standardní řešení, které jsme využívali doteď.
Je to osvobozující myšlenka. Na tomto světě plném letišť můžeme v naší existenci použít i jiná letiště. Můžeme upravit současné trasy a začít létat třeba z Prahy do Stockholmu, nebo najít úplně nové spoje a letět z Paříže do Tokia.
A vlastně je to v pohodě.
Život tu změnu unese.
Nemusíme měnit všechny trasy najednou, celou osobnost, stačí jen jednu.
Jak změnit své vzorce chování?
Možná tě napadá otázka, co pomáhá k tomu, abychom dokázali tyto vzorce uvnitř nás změnit.
Podle mě pomáhá už jen samotné uvědomění si toho, že jsme pod hladinou. Že fungujeme pod vlivem mnoha vzorců chování, nákloností a automatismů.
Už bylo řečeno: Poznej sám sebe a poznáš svět i Bohy v něm.
Je dobré vidět věci takové, jaké skutečně jsou.
Zvědomění je základ.
A jak si to můžeme zvědomit?
Životem. Zkušeností. Život nám naše omezující vzorce postupně ukazuje.
Snadno jsou vidět na druhých. A když vidíme chyby ostatních, můžeme si na tom zvědomit, že my máme chyby také.
A pak s nimi můžeme pracovat více. Ať už v terapii (pokud chceš), v tichu meditace, na terapeutiucké pouti, nebo v jakémkoliv jiném rozhovoru v bezpečném prostředí.
Jak poznat, že jde o vzorec
Opakuje se to. Jiný partner, jiná práce, stejný konec. A v hlavě slovo „zase“.
Reakce je silnější, než odpovídá situaci. Drobná poznámka tě rozhodí na celý den. K tomu jsem napsal článek o emocích, najdete ho tady.
Máš pocit, že to nejsi ty. „Nevím, co to do mě vjelo.“
Poznáváš v tom rodiče. Stejná věta, stejný tón, stejné gesto.
Víš, že to nefunguje, a stejně to děláš.
Jak změnit vzorce chování v 5 krocích
Všimni si slova „zase“. Nejdřív si vzorec jen zapisuj. Kdy přišel, co se dělo předtím, jak jsi reagoval. Nic neměň. Jen pozoruj.
Zeptej se, co tě ten vzorec chrání. Každý vzorec kdysi něco řešil. Poslušnost přinášela přijetí. Stažení se chránilo před křikem. Zachraňování druhých dávalo pocit, že jsem potřebný. Zjisti proč tam ten vzorec je?
Zjisti, čí je to hlas. Když slyšíš v hlavě „musíš“, zeptej se: Kdo to říká? Máma? Táta? Učitelka? Často zjistíš, že pravidlo, podle kterého žiješ, vlastně není tvoje.
Změň jednu trasu, a to v malém. Neměň celou osobnost. Zkus jednou říct ne. Jednou se ozvat na poradě. A buď trpělivý. Když výzkumníci z University College London sledovali lidi, kteří si budovali nový návyk, trvalo v průměru 66 dní, než se nové chování stalo automatickým, u někoho 18 dní, u jiného přes 250. A jeden vynechaný den na výsledek zásadně nepůsobil (Lally et al., 2010, European Journal of Social Psychology). Nová trasa se vylétává pomalu.
Hledej bezpečný vztah. Hluboké vzorce vznikly ve vztahu, a proto se nejlépe mění taky ve vztahu. S někým, kdo tě neodsoudí, když se zachováš jinak než obvykle. Tohle je jedna z hlavních věcí, které dělá terapie. Zažít, že můžu být jiný, a přesto přijatý.
Nejčastější otázky o vzorcích chování (FAQ)
Co jsou vzorce chování?
Naučené a opakující se způsoby, jak reagujeme, cítíme a jednáme v určitých situacích. Běží z velké části automaticky, často bez vědomého rozhodnutí.
Odkud se vzorce chování berou?
Většina hlubokých vzorců vzniká v dětství. Dítě se přizpůsobuje rodičům a prostředí, aby bylo přijaté a v bezpečí. Co tehdy pomáhalo přežít, si často neseme dál, i když už to neslouží.
Proč se vzorce z dětství opakují ve vztazích?
Protože nás táhne to známé. Partnerský vztah je nejbližší obdoba vztahu s rodiči, a tak v něm nejvíc ožívají staré role: poslušné dítě, zachránce, ten, kdo se stáhne.
Jak poznat svůj vzorec?
Podle opakování („zase“), podle reakce silnější, než odpovídá situaci, a podle toho, že v sobě poznáváš rodiče. Pomáhá zapisovat si, kdy se vzorec objevil a co se dělo předtím.
Jak dlouho trvá změnit vzorec chování?
U jednoduchého návyku v průměru kolem dvou měsíců, s velkými rozdíly mezi lidmi. Hluboké vzorce z dětství se mění pomaleji a zpravidla potřebují bezpečný vztah, třeba terapeutický.
Může pomoct terapie?
Ano. Vzorce vznikly ve vztahu a ve vztahu se nejlépe mění. Terapie je místo, kde můžeš vzorec bezpečně prozkoumat, pochopit, co chrání, a vyzkoušet jinou reakci.
Jak ti je?🌿
Cítíš úzkost, napětí, smutek? Chceš si promluvit o důležitých tématech v bezpečném prostředí? Společné jednodenní Terapeutické putování vytváří nehodnotící prostředí pro témata, která jsou pro tebe právě teď důležitá.
Pokračuj na své cestě
Poslechni si podcast: Ponoř se do podobných témat v audio podobě na Spotify.
Přečti si Karlaze: Tři knižní průvodci, kteří přinášejí nadčasovou moudrost původních filosofických a duchovních textů.
Kompletní průvodce smyslem života: Hlavní rozcestník pro desítky životních témat, která dohromady tvoří mapu k sobě samému.
PhDr. Tomáš Gavlas
Jsem průvodce, terapeut ve výcviku a autor knih Karlaz. Zajímá mě lidská duše a její cesta k naplněnému životu. Terapeuticky doprovázím druhé na jejich osobních cestách. Další inspiraci a rozhovory sdílím ve svém podcastu. Více o mně najdete na stránce Těší mě.
Komentáře