top of page

Vzorce chování: Kdo řídí náš život?

  • před 11 hodinami
  • Minut čtení: 7
tomáš gavlas vzorce
Hoher Nock - Kalkalpen , 2026

Poslední dobou se mi několikrát ukázal takový zvláštní, silný obraz. Rád bych ho s tebou dneska nasdílel.

Prožíval jsem vědomí toho, jak moc jsem v životě ovládaný různými silami a vzorci, které jdou do hloubky mé osobnosti, mé existence v tomto světě. Bylo to takové připomenutí, jak velkou část toho, kdo jsem, tyto polovědomé a nevědomé části vlastně tvoří.

A ten obraz?


Vznášel jsem se pod hladinou temně modrého, hlubokého oceánu, kde jsem tažený různými spodními proudy. Byl tam velký tlak a spousta vlivů. Necítil jsem nějakou úzkost, jen jsem cítil, že to tak prostě je.


A pak se ten obraz najednou proměnil do čistoty a otevřenosti. Jako bych vynořil hlavu nad hladinu… Jako kdybych vyšel z Platónovy jeskyně.



Poslechněte si originální podcast


Viděl jsem sám sebe v realitě bytí, kde žádné zásadní vnější vlivy nejsou. Osvobozený od vzorců z dětství, které jsem okoukal v rodině, od vzorců chování, které jsem si vytvořil na základě doby, do které jsem se narodil, a míst, kde jsem se ocitl. Ocitl jsem se ve světě, kde je úplná volnost a kde se člověk může stát, kým chce. Byl jsem najednou tabula rasa, nepopsaným listem papíru, kde si můžu z té pomyslné nekonečnosti možností lidského bytí zcela určit, kým se stanu.


Byl to strašně osvobozující pocit. Vytržení z reality všedního dne, kde je člověk ponořený v nějaké vlastní, důležité agendě.


Byla to pozvánka k nadhledu.


Nad hladinou oceánu, ze kterého jsem se vynořil, bylo světlo. Šplouchaly tam malé vlnky, oslepovalo mě slunce a všechny ty možnosti. A ve vzduchu visela otázka:


Kam se vydám?

Čím se stanu?


Ale nebyla tam odpověď. Ani nebyla v tu chvíli důležitá. Důležité bylo, že jsem viděl tu širokou paletu naší potenciality. A ne, nebyl jsem sjetý, prostě jsem někam šel. Jak já rád chodím. Bylo to takové denní snění.


podvědomé vzorce
Výstup z hlubiny

Pozoroval jsem tu nekonečnost a ptal jsem se sám sebe: Je tohle vůbec možné? Být ve svobodě a stát se čímkoliv? Osvobodit se od všech těch vzorců, které ve mně operují, jsou mojí součástí a tvoří mé „já“? Můžu být kýmkoliv?


Zase jsem nepotřeboval odpověď, jestli ano, nebo ne.


Jenom jsem byl úplně konsternovaný.

A potom jsem z toho stavu či obrazu vystoupil a stáhnul se zase pod hladinu do toho běžného režimu mého bytí.


Kdo jsme, když se zbavíme svého příběhu?


Ono je to vlastně v něčem děsivé, vidět tu část čistého vědomí a existence a oloupat ji o náš osobní příběh.


Protože co pak zůstane? Kdo jsme, když se zbavíme všeho, co jsme se naučili, co je naší nedílnou součástí?


Zkusím odpovědět. Je to bytí samo o sobě, které vnímá, cítí, má záměr, ale přitom je neoddělitelnou součástí celku. A to jsme my vlastně v nějakém svém základu.


Všechno ostatní je jen výsledek adaptace našeho vědomí na realitu světa.

Chtěl jsem s tebou toto uvědomění, tenhle pomíjivý obraz sdílet, protože mi to přijde důležité.


Občas si to na naší cestě připomenout.


Hodně věcí se po cestě naučíme, abychom se přizpůsobili světu, a to se pak stane námi. Naší povahou, naší cestou, naší moudrostí.


Těch vzorců, které operují ve struktuře našeho bytí, mohou být stovky, tisíce, možná víc… Já nevím.

Vyberu třeba jeden z nich, na který se můžeme podívat blíž, pokud souhlasíš, poutníku.

Třeba poslušnost.


Poslušnost jako vzorec přežití


C. G. Jung říkal, že poslušnost nám není přirozená, ale že to je věc, kterou se naučíme. Jako děti.

Vidím to u dětí kolem sebe a dává mi to smysl. Dítě se učí být poslušné, protože jinak by ve světě nepřežilo. Potřebuje pomoc rodičů – nakrmit, obstarat, obléct. Nemá ještě vytvořené adaptační mechanismy na realitu dané doby, a tak se přizpůsobuje rodičům a učí se od nich.


Proč jsme poslušní? Protože když přijdeme na svět, nemáme jinou variantu. Nám jako dětem hrozí opuštění. To je asi to nejhorší, co se může dítěti stát, a někteří z nás opuštěni skutečně byli – v různé podobě. My ale nechceme být opuštěni. A tak děláme věci, abychom nebyli. Naopak, chceme být přijati.


A proto jsme poslušní. Protože odměnou za poslušnost je přijetí a péče.

Já to chápu. Nemůžete nechat malé děti dělat si úplně, co chtějí. I když je milujete, nastavujete hranice a potřebujete, aby je dodržovaly a neničily sebe nebo vybavení bytu. Moje dcera Zoe, krásná a zvídavá bytost, mi leze po stole, ráda chodí do zakázaných míst a nedávno mi roztříhala nějaké bankovky na malé čtverečky. Je naprosto přirozené tohle chování neocenit.


Bankovky jsou totiž na nákup jídla, ne na stříhání. Na stříhání je papír nebo staré časopisy. A tahle zpráva se tomu dvouletému či tříletému dítěti nějak musí předat. A tak neposlušnost odměním zamračeným obličejem a vysvětlením, že to se nedělá.


Dítě ale chce zažívat přijetí, takže věřím, že příště už to odnese třeba jen časopis a ne bankovky. A když hezky nastříhá časopis, přijde od táty pochvala.


Možná jsou i jasnější příklady. Zoe nemůže chodit sama do vody. A pro její dobro ji v tomhle – i přes její urputný záměr jít si hrát do vody, když ještě neumí plavat – učím být poslušnou. Nechci, aby se utopila.


Učíme se být poslušní.


Je to logické, bez toho by tady nešlo spolu existovat. Žili bychom v anarchii. Poslušnost je něco, co operuje v našich životech, ve škole, v zaměstnání. Z pohledu na nás jako společenství lidí je pro nás zkrátka výhodné žít ve struktuře, kde funguje poslušnost.


Na druhou stranu, pro jedince, který v poslušnosti zůstane příliš dlouho nebo intenzivně, to už žádné výhody přinášet nemusí.


Nevím, jak moc jsi v životě poslušný ty, poutníku?

Jak moc silný u tebe tenhle vzorec chování je?


Poslušnost často není výsledkem vědomého rozhodnutí, ale něčeho, co jsme zdědili z našeho dětství. Je nám třicet, čtyřicet, padesát… a pořád to v sobě máme. Tahle poslušnost, opakovaná od prvních let života, se stane naším charakterem. A být neustále poslušný může znamenat, že nežijeme v úplné pravdě.


Neptáme se totiž, co je pravda, ale ptáme se: Co je povolené? Co bude oceněno?


Nežijeme v pravdě toho, kým jsme a jak se skrze nás potřebuje realizovat kreativita života.


Svět jako letiště: Kde přežívají naše návyky


Mám pro tebe ještě jeden obraz.

Jiný, než ten o oceánu.

Jsem zvědavý, co si o něm budeš myslet.

Vytřepej si z hlavy ten starý.


Představ si místo, kde přežívají naše zvyky, návyky a vzorce, jako svět a letiště, které ho spojují. Je tu nějaká základní letová síť, kde letadla létají z Prahy do Brna, z Milána do Istanbulu a z Londýna do New Yorku.


Tyhle trasy jsou jako naše představy, návyky a vzorce chování. Určitě tam je i jeden vylétaný vzorec poslušnosti – to je třeba letadlo z Londýna do Berlína. Další může být vzorec našich představ o rolích muže a ženy, vzorec o tom, co jsou peníze a jak se vydělávají, co očekáváme od partnerského vztahu, jaká má být naše profesní trajektorie, nebo představy o tom, co je život a co přijde po něm.


Těchto tras letadel znázorňujících naše vzorce a zvyky jsou stovky, možná tisíce. Jsou to naše bazální hodnoty, vše, co nás činí námi. Takhle tam ta letadla létají a mají své pevně vylétané dráhy.


Ale pak občas přijde kritický moment, kdy je na nějaké trase problém. A to nás přivede k uvědomění, že ta dráha možná není dobrá. Že létáme přes válečné území, že tam jsou velké mrazy a vichřice, nebo že o tyhle lety už nestojí cestující. My tu trasu přesto můžeme držet silou a urputností, anebo… můžeme najít jinou dráhu.


Trochu odbočím. V jednom nedávném rozhovoru na terapeutickém dorpovázení se objevila postava muže, který má jasný předobraz rodiny. On jako muž má nosit domů peníze a žena se má starat o děti a domácnost. V realitě ale vlastně, jak v čechách říkáme: ryje držkouv zemi. Domů přichází naprosto frustrovaný z práce, která ho vůbec nenaplňuje. Emočně se vzdaluje nejen ženě, ale není tam už ani pro děti. Žena tu roli z jeho představ pochopitelně nehraje a chce s dětmi odejít.


Jemu se drolí svět, ale pořád létá tu svou zaběhlou trasu. Drží se vzorců o hodnotách a své představě rodiny.

Je to, jako kdyby létal z Izraele do Ruska přes Írán.

Jako... jde to, ale za jakou cenu?


Možná se dá létat jinak. Tak, aby mu v tom bylo lépe. A možná v tom pak bude lépe i ostatním pasažérům, i když to bude nějakým způsobem nestandardní řešení.


vnitřní trasy
Vnitřní trasy

Nová trasa je nestandardní řešení.

Stará trasa je standardní řešení, které jsme využívali doteď.


Je to osvobozující myšlenka – na tomto světě plném letišť můžeme v naší existenci použít i jiná letiště. Můžeme upravit současné trasy a začít létat třeba z Prahy do Stockholmu, nebo najít úplně nové spoje a letět z Paříže do Tokia.

A vlastně je to v pohodě.

Život tu změnu unese.


Nemusíme měnit všechny trasy najednou, celou osobnost, stačí jen jednu.


Jak změnit své vzorce chování?


Možná tě napadá otázka, co pomáhá k tomu, abychom dokázali tyto vzorce uvnitř nás změnit.


Podle mě pomáhá už jen samotné uvědomění si toho, že jsme pod hladinou. Že fungujeme pod vlivem mnoha vzorců chování, nákloností a automatismů.

Už bylo řečeno: Poznej sám sebe a poznáš svět i Bohy v něm.


Je dobré vidět věci takové, jaké skutečně jsou.

Zvědomění je základ.


A jak si to můžeme zvědomit?

Životem. Zkušeností. Život nám naše omezující vzorce postupně ukazuje.


Snadno jsou vidět na druhých. A když vidíme chyby ostatních, můžeme si na tom zvědomit, že my máme chyby také.


A pak s nimi můžeme pracovat více. Ať už v terapii (pokud chceš), v tichu meditace, na doprovázené pouti, na konstelacích nebo v jakémkoliv jiném rozhovoru v bezpečném prostředí.



Pokračujte na své cestě


  • Terapeutické putování: Stojíte před důležitým rozhodnutím? Procházíte obdobím velkých změn? Načerpejte inspiraci během společného putování přírodou.



tomáš gavlas

PhDr. Tomáš Gavlas 

Jsem průvodce, poutník a autor knih Karlaz. Zajímá mě lidská duše a její cesta k naplněnému životu. Terapeuticky doprovázím druhé na jejich osobních cestách a aktuálně procházím psychoterapeutickým výcvikem. Další inspiraci a rozhovory sdílím ve svém podcastu. Více o mně najdete na stránce Těší mě.

Komentáře


bottom of page