Životní změna: Kdy je čas vyslyšet vnitřní volání?
- před 2 dny
- Minut čtení: 10
Začnu výrokem z Tomášova evangelia. „Když vynesete na světlo to, co je ve vás, pak to, co vynesete, vás zachrání. Pokud nevynesete to, co je ve vás, pak to, co nevynesete, vás zničí.“
Ahoj poutníku, jaká je tvoje cesta? Dneska tě opět vezmu na své myšlenkové hřiště. Ale je to jenom hřiště, takže mi nevěř ani slovo. Budu mluvit o životní změně, je to důležité téma, moje téma, možná i tvoje téma.
Poslechněte si originální podcast.
Ztráta heroického myšlení a přijetí vlastních limitů
Je mi 38 let.
A bude mi 39 let.
A docela jasně si uvědomuju, že v životě nezvládnu všechno, co jsem si kdy představoval. Nepřečtu všechny knížky. Nenavštívím všechny země, neabsolvuji všechny poutě.
A poslední roky cítím, že ztrácím takové to heroické přemýšlení mládí – všechno ustát, všechno zvládnout.
Heroické myšlení… Možná to je nafouklé ego, naivní, které si myslí, že všechno, co chce, zvládne, že dosáhne toho, co chce ve všech oblastech. A já teď cítím, že někde budu muset selhat oproti svým představám, že neuspěji ve všem, nezvládnu všechny cesty, které bych rád prozkoumal.
Uvědomění je: už nezvládnu všechno. Ale pokud nezvládnu všechno, co teda zvládnu a co mám v životě udělat?
Co je to důležité?
Jaká životní změna se má stát?
Cykly naší duše: Každých deset let nová výzva
Říká se, že každých sedm až deset let člověk přirozeně prochází výraznější biologickou, společenskou a psychologickou změnou. Moje poslední výrazná změna byla okolo roku 16/17 a teď je rok 26, to je deset let.
Třeba na tom něco bude.
A co ty, poutníku, kdy jsi měl ty poslední výraznou vnitřní změnu?
Já cítím, že mi ten stav z mé poslední změny dobře sloužil, v tom období posledních deseti let jsem udělal spoustu věcí.
Napsal a vydal jsem tři Karlaze, psal jsem je celých těch deset let a myslím, že dopsání a vydání posledního u mě probudilo nějaké puzení k transformaci. V poslední dekádě jsme přivítali do života dvě úžasný děti, dvě stě dní jsem strávil za posledních pět let na doprovázených poutích, založil malou agenturu, nastoupil jsem na kontrakt konzultanta/seniorního manažera do nové in-house agentury Saint-Gobain a koordinoval aktivity v devíti zemích. Sdílel jsem mé myšlenky z knih a podcastů, poutí v médiích. Šel jsem v mnoha interakcích do hloubky naslouchání a sdílení příběhu, nahrál sto dílů podcastů, vydal se na spoustu cest, přešel jsem izraelskou poušt, objevil Alpy. Taky jsem desetkrát na podzim hrabal listí, nadměrně řešil opravy svého stárnoucího auta, dva roky strávil u rekonstrukcí a vyklízení na chatě. Zažil jsem těžká, pro mě hodně těžká období, dost jsem si užil s nemocemi, v rodině to nebylo snadné, skloubit to všechno a úplně se nerozpadnout.
Odvaha selhat jako zpráva pro naše ego
Ten výčet věcí, co jsem dělal, tu není, abych se vychloubal. Spíš ti tím říkám, že jsem dost fragmentovanej. Mám požehnání, že v sobě nacházím ještě zdroje, ale tenhle modus operandi se blíží svému naplnění, vyčerpání a pozvolné proměně.
Vnímám to jako svoji sílu, schopnost držet více věcí a aktivit v životě najednou, ale zároveň vnímám, že v něčem budu muset selhat. Že tady zcela jasně působí dvě síly proti sobě, tedy touha po realizaci, kdy mám víc závazků a aktivit na jedné ose, a na druhé mi ubývá čas a energie, stárnu.
Nejsem nesmrtelný. Nestihnu všechno.
Slovo selhat. Možná se ptáš, proč ho používám? To přece není selhání něco neudělat, naplnit, jak to jde, a odejít. Selhat je zpráva pro EGO. EGO nechce selhat.
A já tím, že ho používám, EGU říkám, ať se připraví, že něco budeme muset oplakat. Že z některých našich záměrů odejdeme jako poražení.
A bude to tak dobře.
A teď je otázka, z čeho odejdu a kde selžu.
Skončím s podnikáním? Selžu jako otec, co je plně v životě svých dětí, selžu jako člověk, co má v životě pořádek, selžu s Karlazem, tedy uzavřu e-shop v dalších letech, selžu ve svých představách o rekonstrukcích chaty, selžu v představách, že chci mít zahrádku a pěstovat zeleninu, selžu s podcastem, že ho nebudu nahrávat? Je toho víc, možná stovky záměrů.
V čem selžu? Vím, v čem rozhodně nechci, ale v něčem budu muset.
Je to věc času, viď. Možná kdybychom měli času nekonečně mnoho, naplníme všechny naše životní záměry. Ale okolo čtyřiceti už je nám jasné, že chronos nám pečlivě sčítá dny a smrt nám už dávno vyrazila naproti.
Otázka tedy zůstává:
Co je to důležité?
Kam chci dojít?
Jaká změna se má stát?
Nebo prostě, stejně jak se ptá Ježíš, moje oblíbená otázka: “Co chceš?”
Není to krize středního věku, je to příležitost k vývoji
Bude mi 39, poutníku.
Někdo by možná pro tohle mé rozvažování použil nálepku krize středního věku. Já bych to tak nenazval, přijde mi to dost ploché. A pejorativní.
Vnímám to jako výjimečné období v lidském životě. Tisíce lidí tohle sebedotazování po směru cesty a smyslu svého putování zažívá.
Jak mám žít?
Nedávno jsem četl encyklopedii z roku 1934, kde bylo o nemocích a o tom, jak se začíná objevovat rakovina, protože lidé žijí déle než v roce 1900. Tehdy byl průměrný věk dožití v Rakousku-Uhersku okolo 40 let. Pořád byl asi dost snížený dětskou mortalitou, ale byl výrazně nižší než dnešní prognóza, kdy český muž má prognózu dožít se 77 a žena 83 let.
Postoupení do střední a pokročilé fáze života se dnes týká výrazně více lidí, a stejně tak otázka po tom, jak se skrze tu střední fázi dovyvinout. Otevírá se příležitost pro druhé kariéry, přenastavení hodnot.
Není to krize středního věku, nálepka zbavená významu, je to zásadní životní období pro většinu z nás.
Životní změna: Tiché otřesy a vnitřní volání
Poutníku…
Já to, co se ve mně děje, vnímám jako vnitřní volání po změně.
Kdo volá?
Nevím přesně. Ale ten prožitek uvnitř je silný.
Volání ke změně je ale radostné. Jsem rád, že někdo volá. Někdo mi dává příležitost. Ukazuje možnou cestu. A tohle volání, tahle příležitost k vývoji, si myslím, že když není vyslyšeno, tak to nemusí být úplně dobré.
Člověk se může ocitnout ve stagnaci, proti potřebám své vlastní duše. Pokud to tak mohu říct. A bude se trápit.
Když se blíží čas změny, dostáváme většinou jasné indicie. Nejdřív jsou to tiché otřesy, to jsou první signály, že bychom měli něco dělat. Že vstupujeme do další fáze našeho života. Pak země uvnitř puká, a pokud člověk i pukání ignoruje, může se objevit uprostřed zemětřesení.
To znamená: Můžeme si vybrat, zdali jít té životní změně naproti, nebo čekat, až přijde zemětřesení, které nás srazí na zem.
Autentické utrpení vs. marný boj proti proudu
Poutníku. Jestli vnímáš stejně jako já, že tenhle život je náš, že každý jsme plně odpovědný za své směřování, že tady není nikdo, kdo by nás zachránil a vyléčil, tak chvíle zvědomění a rozeznání takového volání je pro nás vlastně radostná chvíle.
Věřím, že příznaky středoživotní transformace je moudřejší vítat, neboť představují možnost ke krásné životní obrodě.
Já cítím, že se ještě v životě mám vyvíjet, že nejsem hotovej, že nechci dožít tak, jak jsem. Proto mám radost. Samozřejmě, možná nějaké mé části dožijou v té úrovni, na jaké jsou, ne všude už se budu rozvíjet. Někde už dost možná zůstanu stejný, stejný jako jsem byl před deseti lety. Ale nějaké části cítím, že chci, aby se ještě rozvíjely.
Jasně, že se vlastního vývoje také bojím, motám se, nechápu jasně a vím, že to nebude zadarmo. Přemýšlím a ptám se. Co od nás vlastně takové volání vyžaduje?
A odpověď je jasná.
Respektive, nevěř mi ani slovo, ale myslím si, že odpověď zní, že volání naší duše vyžaduje změnu, ne nutně jen vnější, ale změnu vnitřní.
Ne změnu vnějších okolností, ale změnu vnitřního nastavení.
Ne že budeme měnit to, co děláme a říkat si: „Tak abych se změnil, budu víc chodit cvičit a méně pít a kouřit, nebo budu chodit více do kostela, nebo nebudu tolik času trávit v práci a více se budu věnovat dětem a svým koníčkům.“ To je změna vnějších okolností, která může být užitečná. Ale tohle volání životních přechodů požaduje změnu jinou.
Volání naší duše, si myslím, vyžaduje změnu vnitřní. Je to zasazení jiného záměru, jakési správné polárky do našeho srdce. A to není snadné.
O nějaké věci přijdeme, něco se musí rozbít, rozsypat. Možná práce, možná vztah, možná představy, možná naše příjmy. To vše může být nutné, aby mohlo vzniknout něco nového. Něco, co bude stavěno s ohledem k té nově usazené polárce v nás.
Budeme se trápit, bude to nejasné, budeme se motat.
Ale – a to je důležité a co ti tím chci říct – já věřím, že všechno trápení, které s touto cestou vedoucí k z hlubin volající změnou přichází, je autentické, protože ho člověk prožívá na cestě k něčemu skutečnému a důležitému.
Naopak. Když od té změny utíkáme, vzdorujeme jí, odmítáme ji, držíme status quo, tak prožíváme také utrpení – to zemětřesení, které jsem popisoval. A určitě znáš mnoho lidí, kteří žijí v tomhle utrpení, kdy vzdorují změně. Ale je to neautentické utrpení, protože nevede k ničemu důležitému.
Řeka života se valí dopředu a my bojujeme v jejím proudu, snažíme se plavat nazpátek.
Co to říkal ten apoštol Tomáš na začátku: „Když vynesete na světlo to, co je ve vás, pak to, co vynesete, vás zachrání. Pokud nevynesete to, co je ve vás, pak to, co nevynesete, vás zničí.“
Rozpad persony a proces individuace
Životní změna. Ani nevíš, jak rád sleduji vnitřní proměnu u lidí, se kterými chodím na doprovázené poutě. Jak získávají sílu, jsou v sobě, v jistotě, září. A vždy je to proto, že se mění k nějaké své autenticitě. Že jdou za tím voláním. A odřezávají suché větve, to, kým nejsou.
Proces individuace, Jung. Stávání se sám sebou. Rozkládají se persony. Mizí masky. Naše role z práce, z dětství, s partnery.
Persony jsou nutné. Každý je nosíme. Ale persony nejsou to, kým skutečně jsme. Pokud jsme majiteli firmy, nebo manažery, nebo celebritami, přílišné ztotožnění s rolí je nebezpečné, protože kým kdo bude, až mu zkrachuje podnikání, z korporace ho v rámci škrtů vyhodí, nebo přijde o slávu, o peníze?
Kdo potom zůstane?
To je, poutníku, ta otázka.
Času to objevit je málo. Přitom lidé s tím voláním změny někdy vyjednávají. Až bude více času, peněz, až děti vyrostou, až se zaplatí hypotéka.
Znám to.
Občas se to nehodí. Taky vyjednávám.
Ale dát si svolení objevit vlastní skutečnost je ve střední fázi života důležité.
Je to důležité kdykoliv. Cituji:
„Vědomí vlastní smrtelnosti, toho, že čas je omezený a že nás nikdo nezbaví břemene zodpovědnosti za náš život, slouží jako mocný podnět k tomu, abychom byli plněji sami sebou.“
To napsal James Hollis, Jungův student, kterého ti moc doporučuji. Více jeho myšlenek zní v tomhle mém dnešním sdílení. Mrkni na jeho knihy, rozhovory v podcastech, třeba u něj pro sebe něco najdeš. Kniha Middle Passage je skvělá.
Opuštění dětských komplexů a automatismů
Samozřejmě se během změny setkáme s našimi komplexy. To je totiž často to, co se mění. Poslední dobou přemýšlím o tom, jak řešíme v životě problémy, jak přistupujeme k rozhodování. A hodně z toho, jak přistupujeme k životu, je naučeno v dětství, v rodinné konstelaci a okolnostech. Je to náš adaptační systém na tehdejší realitu, na základě okoukání vzorců druhých.
Někdo má na základě své dětské zkušenosti vytvořenou strategii, že utíká, někdo zůstává přes utrpení, někdo řeší věci konstruktivně, někdo bojuje, někdo důvěřuje.
A tenhle režim se může tvořit v raném dětství a pak se posouvá dále. Pak je režim v patnácti, to je prostě vylepšená verze z pěti o společenskou zkušenost, ve škole a další zkušenosti, které člověka tehdy obklopovaly. Možná prosperita a klid, možná válka rodičů a chudoba.
Pak v pětadvaceti, v pětatřiceti, v pětačtyřiceti, v pětapadesáti a tak dál.
A pozvání života je vyvíjet se a opouštět ty naše starší, ale hlavně do jisté míry neautentické modely rozhodování a přístupu ke světu.
Nemysli si, že jsem naivní, já vidím, jak v sobě mám automatismy, jak se občas chovám, a je mi jasné, že jsou z dětství a jsou velmi silné, jako kořeny, vedou někam do hloubky mé osobnosti a historie transgeneračního přenosu. A že se jich možná nikdy nezbavím.
Ale zase jsou jiné návyky, modely, které jsem měl a viděl jsem, že mohou uschnout, a pomalu odumřely a už se v nějakých oblastech k životu vztahuju jinak. A vidím to i u druhých.
Možná z toho, co říkám, chápeš, že to nebezpečí pro nás je, že můžeme přistupovat k důležitým životním oblastem stejně neautenticky v patnácti a ve čtyřiačtyřiceti. A možná žádný úkol není ve středním věku důležitější než odpoutání se od původních komplexů a automatismů z toho prostého důvodu, že tyto vlivy podporovaly ono falešné já, tu personu, která se tváří jako my, ale není námi.
Změna od hrdiny k člověku
Není to rychlý. Nemyslím, že tahle má změna bude překotná a okolí ji uvidí nějak jasně. Cítím, že i tahle změna má jiný charakter než ty předchozí v mém životě.
V dětství máme dětské přemýšlení, které vystihuje archetyp puera, Jung o něm mluví jako o věčném chlapci, je to přemýšlení dost fantazijní a hravé. V mládí je myšlení heroické, s čímž se dost ztotožňuji, hrdinova cesta, udělat věci, dojít někam, dokázat, riskovat, nebát se.
Ale i tenhle způsob vztahování se proměňuje do nějaké zralejší fáze. Moje poslední změna třeba byla v roce 2017, že jsem všeho nechal, abych napsal Karlaze, všeho podnikání, firem a jistému úspěchu, ke kterému vedla dlouhá a pomalá cesta. A ta změna ke Karlazovi byla revoluce. Ve své podstatě i dost naivní.
Teď cítím, že změna této dekády má být postupnější. Promiň, mluvím hodně o sobě. Ale myslím, že to, o čem mluvím, je univerzální a týká se to i tebe. Změna modu operandi od dětského k heroickému až k lidskému.
Co je ale absolutně jisté, co jsem už říkal a co je pro nás pro oba stejné: Ta změna nebude bez překážek, nebude to, jak se říká, zadarmo. Staré komplexy a struktury musí ustoupit, rozpadnout se, zemřít. A nikdo neví, kam nás cesta vezme. Nikdo z nás.
James Hollis ve své knize Middle Passage říká:
„Musíme se odvrátit od kakofonie vnějšího světa, abychom uslyšeli svůj vnitřní hlas. Teprve když najdeme odvahu žít podle jeho volání, stáváme se skutečnou osobností. Možná se tak staneme cizinci pro ty, kteří si mysleli, že nás znají, ale alespoň už nebudeme cizinci sami pro sebe.“
Možná máme pocit, že k té změně nemáme svolení. Ale právě ve středním věku a možná i v mladé dospělosti si toto svolení musíme zkrátka vzít, dovolit si ho, nikoliv o něj někoho žádat, čekat na souhlas.
To, co stojí v cestě, se stává cestou
A ještě naposledy k těm překážkám. Překážky budou. To víš ty i já. Ale můj dobrý kamarád Karel mi nedávno připomněl citát od Marka Aurelia:
„Překážka v jednání posouvá jednání. To, co stojí v cestě, se stává cestou.“
Je to takový koán, který si opakuji v hlavě a snažím se přemýšlet, co to znamená v mém případě.
Co to znamená na tvé cestě?
Jakou změnu perspektivy ti přináší?
Nechám ti ho takhle, třeba si ho zapiš a rozjímej nad tím, pokud k tobě promlouvá.
Nikdo neví, kam nás cesta vezme. Nikdo nedokáže říct, kam nás cesta zavede. Víme jen to, že musíme převzít zodpovědnost sami za sebe, že cesta, kterou jdou ostatní, nemusí být nutně tou naší, a že to, co v konečném důsledku hledáme, je změna perspektivy, která probíhá uvnitř, nikoliv venku.
Pokračujte na své cestě
Poslechněte si podcast: Ponořte se do tohoto tématu v audio podobě v epizodě podcastu Zlo
Přečtěte si Karlaze: Karlaz: Cesta člověka, Karlaz: Posel je zprávou a Karlaz: Srdce poutníka jsou tři knižní průvodci, kteří vám pomohou najít odvahu a moudrost pro vaši cestu
Vydejte se na pouť: Stojíte před důležitým rozhodnutím? Procházíte obdobím velkých změn? Načerpejte inspiraci a klid během putování přírodou
Kompletní průvodce smyslem života: Desítky životních témat, desítky zpracovaných článků, které dohromady tvoří mapu k sobě samému. Prozkoumejte zdarma Kompletního průvodce smyslem života, kde najdete nadčasovou inspiraci pro svou životní Cestu.
PhDr. Tomáš Gavlas je kulturolog, spisovatel a poutník, který přes 15 let zkoumá cesty, jež vedou k naplněnému životu. Jeho myšlenky a příběhy oslovili desítky tisíc lidí prostřednictvím knih Karlaz a populárního podcastu. Více o Tomášovi najdete v sekci "Těší mě".
Komentáře