Jak najít sám sebe, když žijete cizí život
Někdy člověk dojde daleko a zjistí, že šel cizí cestou. Že cíle, kterých dosáhl, si vlastně nevybral. „Život je jako akt skládání velkého obrazu. Z mnoha malých dílků, z mnoha střípků, z mnoha puzzlí.”
Tento obraz přišel během terapeutické poutě v Jizerských horách. Neřekl jsem ho já, ale mladá žena, která šla se mnou. Okamžitě se mě to dotklo, protože to dokonale vystihuje náš hlavní životní úkol. Jsme ti, kteří ten velký obraz skládají. Naším úkolem je najít ty správné střípky, které do našeho obrazu patří, a dát je na správná místa. Zákeřnost tohoto skládání je v tom, že ve světě je spousta dílků, které do našeho obrazu vůbec nepatří. Jsou blyštivé, krásné, ostatní je chtějí a neustále nám je nabízejí, ale do naší jedinečné skládačky prostě nezapadají.
To je klíčové uvědomění, které vede k osvobození. K vymanění se z kolektivní identity a k procesu, kterému se říká stávání se sám sebou.
Jak poznat, že žijete cizí život?
Cizí dílky se nepoznají snadno. Nebolí, nezlobí a většinou vypadají docela dobře. Zvenku bývá takový život v pořádku, někdy i záviděníhodný.
Nejčastější signály:
Dosáhli jste toho, co jste chtěli a nic se nestalo. Čekali jste úlevu nebo radost. Přišlo spíše ticho a palčivá otázka, co teď?
Nedokážete úplně přesně říct, proč to chcete. Umíte si to obhájit, ale to není totéž. Možná je to něco, co chtěli vaši rodiče, možná je to něco, co vám spadlo do klína, možná je to něco, co bylo trendy.
Vaše plány občas znějí jako plány někoho jiného. Když je vyslovíte nahlas, mají cizí slovník. Možná jako plány vašeho partnera, vaší mámy, nebo je to slovník influencera, kterého sledujete na Instagramu.
Občas máte pocit, že hrajete roli. Ne že byste lhali. Jen se ve svých životních pozicích necítíte být úplně sami sebou. Jste zvyklí to tak dělat, ale přesto je ve vás nějaké vnitřní puzení.
Pokud jsou vám tyhle signály povědomé, stojí za to podívat se, čí ty dílky ve skládačce vašeho života vlastně jsou.
Falešné dílky: Tesla, Bali a Vanlife
Skládat svůj obraz znamená neustále se ptát: Je tohle skutečně můj dílek?
Chci si koupit drahé auto, třeba Teslu. Je to legitimní přání. Ale musím se zeptat: Je Tesla skutečně něco, co má být v mé skládačce? Nebo bych ty peníze mohl raději ušetřit, abych mohl trávit víc času v přírodě s dětmi? Nebo si zkusil založit vlastní podnikání? Nebo je darovat na dobrou věc?
Pro někoho je drahé auto přesně ten střípek, který do jeho obrazu patří. Znám lidi, ke kterým se Tesla hodí a je to součást jejich naplnění. Ale ta otázka je pro mě: Opravdu vidím ve svém finálním obrazu Teslu? Je tam?
Nebo cestování na Bali. Někdo si uvědomí, že nemusí cestovat na Bali jen proto, že to dělají ostatní, ale že si může užívat večery pod širákem v Čechách, objevovat studánky a nocovat na zříceninách. Pro někoho je Bali jeho střípkem, ale to, že někdo ukazuje, jak je to krásné, neznamená, že je to krásné pro každého.
To samé platí pro "vanlife". Vypadá to krásně, zní to krásně. Ale možná to není pro mě, možná mě ve skutečnosti nebaví žít v autě a řešit všechny související komplikace. Místo toho je více mé, že mám pevnou základnu a jezdím na kole.
Tesla, Bali, Vanlife. To je jen taková klišé ukázka "trendy střípků", které létají v kolektivním myšlení jako ideály. Snadno nás zaujmou a my je chceme vložit do své skládačky s očekáváním, že nás udělají šťastnými. A možná udělají. Ale je to otázka.
Co o tom říká výzkum
Nejde jen o dojem. Psychologové Tim Kasser a Richard Ryan zkoumali, jak různé typy životních cílů souvisí s tím, jak se lidem daří. Rozdělili je na dvě skupiny.
Vnější cíle míří na finanční úspěch, atraktivní vzhled a společenské uznání.
Vnitřní cíle míří na sebepřijetí, blízké vztahy, přispění druhým a zdraví.
Výsledek byl jednoznačný. Lidé, pro které byly důležitější vnější cíle, vykazovali nižší vitalitu, méně seberealizace a víc tělesných obtíží. U vnitřních cílů to bylo naopak, vyšší pohoda a méně obtíží. Zopakovali to na dvou různých vzorcích a od té doby se to potvrdilo v řadě zemí (Kasser & Ryan, 1996, Personality and Social Psychology Bulletin).
Zajímavé je, že nezáleželo jen na tom, jestli lidé svých vnějších cílů dosáhli. Souvisela s tím už samotná důležitost, kterou jim přisuzovali. Cizí dílek vás vyčerpává i ve chvíli, kdy ho držíte v ruce.
Chcete se stát sami sebou?
Máte pocit, že nežijete naplno svůj život? Chcete prozkoumat z jakých střípků je složená mozaika vašeho života? Procházíte životní změnou? Pojďte vše prozkoumat do bezpečného prostředí. Terapeutické putování je jeden den chůze. Beze spěchu, bez hodnocení, jen vy a já. Dopřejte si sebepéči a klid.
Zlatá klec a zděděné dílky
Někdy zjistíme, že už žijeme s dílkem, který do naší skládačky nepasuje. Člověk zůstává v práci, do které se dostal před lety náhodou. Dnes ho nerozvíjí, on jí nic moc nedává, blízcí kolegové odešli a on tráví většinu produktivního času v něčem, čím se uvnitř trápí. Zůstává kvůli penězům a pohodlí. Je to zlatá klec. Vzal si do své skládačky střípek, který možná patří někomu jinému. O tom, co nás v takové kleci drží a jak se pohnout, píšu jinde.
Nebo citlivé téma: musím být rodič? Kolektivní myšlení i vnitřní pudy tlačí. "Kdy už budeš mít děti?" "Jedno dítě, žádné dítě." Ale ne do každého života patří role rodičovství. Energie, která se dá věnovat dětem, se dá věnovat i jiným věcem. Václav Havel neměl děti, ani Oprah Winfrey, Beethoven, Da Vinci nebo Immanuel Kant. Na terapeutických poutích potkávám lidi, kteří pracují jako průvodci mladých, dávají jim obrovský kus sebe a často nahrazují rodiče, kteří sešli z cesty.
Není tohle jejich správný střípek?
A nakonec jsou tu dílky, které jsme zdědili. Transgenerační vzorce chování. Nosíme je v sobě od dětství, a tak si myslíme, že jsou naše. Že to "jsem já". Ale často je to jen střípek, který do naší skládačky nepatří, jen jsme si na něj zvykli. Podobně to funguje i s mnoha negativními myšlenkami, které nám běží hlavou. Většina z nich taky není naše.
Individuace: Proces stávání se sám sebou
Jak najít sám sebe? Svým rozhodováním. Tím, jak skládáme svůj obraz, se máme stát sami sebou. Tím, kým se stát máme, a ne nikým jiným. To nevyhnutelně znamená, že se staneme někým, koho nebudou mít všichni rádi nebo kdo nenaplní představy našich rodičů, partnerů a přátel.
Psycholog Carl Jung mluvil o individuaci. Je to proces psychické integrace, kdy se člověk stává "jednotlivcem", unikátní a diferenciovanou osobností, odlišitelnou od obecné, kolektivní psychiky.
Individuace často probíhá, když si zvědomujeme nevědomé obsahy. Najednou si uvědomíme, že touha po Tesle nebo Bali nebyla naše, ale jen nevědomé pnutí. A když si to pnutí zvědomíme, můžeme ho snadno odložit. Už to nechceme. Někdy to přijde samo, jako dar. Někdy jako výsledek bolestné životní zkušenosti. A jindy toho můžeme dosáhnout úsilím. Terapií, meditací, čtením starých textů, experimentováním sami se sebou nebo na poutích.
Účelem individuace, jak říkal Jung, je osvobodit naše pravé Já (Bytostné Já) z falešných obalů persony (masek, které nosíme pro společnost) a ze sugestivní moci nevědomých obsahů (kolektivních ideálů a zděděných traumat). Důležitá část individuace je o integrace stínu, o tom jsem napsal samostatný text.
To znamená jediné: vyjmout ze svého obrazu střípky, které tam nepatří, i když jsme je tam kdysi, možná i silou nacpali.
Nejsilněji se tahle otázka často ozve v polovině života, kdy role, které jsme léta nosili, začnou být těsné. O tom, co se děje, když se persona kolem čtyřicítky rozpadá, píšu v samostatném textu.
Vina z individuace: Je sobecké být sám sebou?
Tady ale narážíme na obrovský konflikt. Jung říkal, že individuace může být "proviněním" vůči světu, vůči kolektivu. A že tuto vinu musíme nějak odčinit. A to vytvořením nových, vlastních hodnot. Pokud se jen "osvobodíme", ale nic světu nepřineseme, je to jen sobecký a možná i amorální akt.
To je otázka, kterou s klienty řešíme často: Kdy se mám rozhodnout pro něco, co cítím jako své naplnění, i za cenu, že to lidé kolem mě nepochopí, odmítnou, nebo je to dokonce zraní? Kdy je tento krok nutný a kdy je jen sobecký?
Chceme do obrazu vložit dílek, ale bojíme se, že nás s ním druzí nepřijmou. Nebo chceme dílek vyndat a bojíme se, že nás bez něj přestanou mít rádi. A je cesta zpět?
Nikdo to za vás nerozhodne. Jen vy sami jste soudcem upřímnosti svého rozhodnutí. Jen my sami víme, jestli náš čin plyne ze sobectví a požitkářství, nebo je to skutečné, upřímné volání.
Musíme si položit dvě otázky:
Ubližuji skutečně druhým? Nebo ubližuji jen jejich představám o tom, kým bych měl být, a jejich obecné představě, jak by se měl život žít?
Je to můj smysl? Je to něco, co se mnou rezonuje v horizontu celého života, nebo jen krátkodobá žádost ega? Je to světlo, za kterým mám jít?
Když to přeženu, Buddha i Ježíš opustili své rodiny. Ježíš odešel od matky, Buddha od ženy a dítěte, aby jeden hladověl v poušti a druhý se šest let potuloval po Indii. Z pohledu kolektivu to byl nepochopitelný, sobecký akt. Jenže oba se vrátili. Dosáhli absolutního poznání a přinesli hodnotu, která jejich čin ospravedlnila a pomohla mnoha dalším.
Přinese moje individuace hodnotu? Když se vydám na dva měsíce na pouť do neznáma a nechám tu rodinu? Nevím. Možná mě to změní a já budu užitečnější. Možná je to jen sobecký akt.
Společnost vás bude soudit tak či tak.
Jediné, co myslím, že vím, je, že člověk by měl být upřímný sám k sobě, zda je to dílek, který když do sebe zasadí, vytvoří hodnotu i pro druhé. Obsáhlější článek o sebepoznání a o tom, jak sami sebe vidíme zkresleně najdete tu.
Jak rozpoznat, co je vaše: pět otázek
Individuace zní jako velký proces a taky jím je. Ale začíná drobnostmi. Tady je pět otázek, které pomáhají oddělit vlastní dílky od převzatých.
Kdybyste o tom nikdy nikomu neřekli, chtěli byste to pořád?
Nejrychlejší test, jaký znám. Vnější cíle potřebují publikum, jinak ztrácejí smysl (pracovní pozice, fotogenické cestování a nová auta). Vnitřní ho nepotřebují. Zkuste si představit, že ten úspěch nikdo nikdy neuvidí. Bude pro vás mít stále hodnotu?
Vzpomenete si, kdy jste to chtěli poprvé?
Vlastní touhy mívají příběh. Víte, kdy přišly a co je spustilo. Převzaté dílky se často objevují bez původu, prostě tam nějak jsou. To „nějak" je podezřelé.
Komu závidíte a co přesně na něm?
Závist je nepříjemná, ale je to spolehlivý ukazatel. Jen se ptejte přesně. Závidíte tu věc, nebo obraz, který kolem ní je? Chtěli byste jeho život i s tím, co k němu patří a není vidět?
Čemu věnujete čas, o kterém nikdo neví?
To, co děláme, když nás nikdo nesleduje a nikdo nás za to nepochválí, bývá naše. Nemusí to být nic velkého.
Co dělá tělo, když o tom mluvíte?
Sevření v hrudi, únava, nebo naopak nadechnutí. Tělo bývá o kus napřed před hlavou a nemá důvod nic předstírat.
Nemusíte odhalit všechny cizí dílky naráz. Většinou to ani nejde, protože na některých stojí celé části života. Stačí je rozpoznat. Vědět, že tenhle dílek je převzatý, mění to, kolik váhy mu dáte, i když s ním ještě nějakou dobu žijete. A co je fajn, nepřidávat už nové.
Kdy na to nestačíte sami
Většina těch otázek se dá zkoumat samostatně. Ale u některých dílků to nefunguje a je poctivé říct proč.
Ty nejstarší dílky nevidíme. Vzorce převzaté v dětství nepůsobí jako volba, působí jako povaha. „Já už jsem takový." Právě proto, že jsme s nimi vyrostli, nemáme s čím je srovnat. Nedají se rozeznat snadno, už jsme tak prostě poskládaní.
A vlastní úsudek je tady zaujatý. Zkoumáme sami sebe právě tou myslí, která ty dílky kdysi přijala a od té doby si je obhajuje. To platí i o zrcadle, které vám nastaví AI, když ji používáte jako terapeuta.
Terapie v tomhle funguje jako zrcadlo. Ne jako někdo, kdo vám řekne, kdo jste, ale jako někdo, kdo si všimne, co se opakuje, a zeptá se na to, co vy sami přeskakujete. Individuace je ostatně jungovský pojem a práce s ním má v terapii své místo.
Dává to smysl zvlášť tehdy:
Když se stejný vzorec opakuje ve vztazích, v práci i ve vztahu k sobě
Když víte, co chcete, a stejně to roky neuděláte
Když je vina z toho, že byste chtěli být sami sebou, tak silná, že se o tom nedá ani přemýšlet
Když se člověk po velké změně cítí prázdný místo volný
Terapeuta najdete v seznamu České asociace pro psychoterapii.
A pokud je s tím spojená dlouhodobá úzkost nebo skleslost, která narušuje spánek a běžné fungování, začněte u praktického lékaře nebo v psychiatrické ambulanci. Na tu v Česku nepotřebujete doporučení. Hledání sebe se dělá špatně, když je člověk vyčerpaný.
Jak najít sám sebe?
Individuace je moment, kdy se upřímně díváme na střípky, které svět nabízí, a volíme jen ty, které patří do našeho obrazu.
Věřím, že každý z nás už má vyskládáno mnoho dílků správně. Někdo miluje tanec a tančí. Někdo rád vede a je ve vedoucí pozici. Někdo rád píše a píše. Někdo je štědrý, někdo odpovědný.
Ale pořád je před námi práce: vyjmout z naší skládačky střípky, které tam nepatří, a správně umístit ty, které tam patří. Myslím že je to také o tom, umět si nastavit jasné osobní hranice. O tom v samostatném textu.
Hodně štěstí.
Nejčastější otázky (FAQ)
Co je individuace?
Pojem Carla Junga pro proces, ve kterém se člověk stává sám sebou. Odlišuje se od kolektivní psychiky (nevědomí) a osvobozuje své pravé Já z masek (person), které nosí pro okolí.
Jak poznám, že žiju cizí život?
Dosáhli jste "cíle" a nic se nestalo, nedokážete říct, proč to vlastně chcete. Vaše plány znějí jako plány někoho jiného a ulevilo by se vám, kdyby to skončilo bez vašeho přičinění.
Jak poznám, co je moje a co jsem převzal?
Pomáhá pět otázek: chtěli byste to, kdyby o tom nikdo nevěděl? Vzpomenete si, kdy jste to chtěli poprvé? Komu závidíte a co přesně? Čemu věnujete čas, o kterém nikdo neví? A co dělá tělo, když o tom mluvíte?
Je sobecké chtít být sám sebou?
Ubližuji skutečně druhým, nebo jen jejich představě o tom, kým bych měl být? Jung to nazval provinění vůči kolektivu. Takové provinění se podle něj odčiňuje vytvořením nových hodnot.
Musím kvůli tomu všechno změnit?
Ne. Většinu dílků nelze vyndat naráz a nemusí to být cílem. Už samo rozpoznání, že něco je převzaté, mění, kolik váhy tomu dáte. Důležité je nepřidávat nové "cizí" dílky.
Proč mě cizí cíle vyčerpávají, i když jich dosáhnu?
Výzkum ukazuje, že u lidí, pro které jsou důležitější vnější cíle jako majetek, vzhled nebo uznání, se objevuje nižší vitalita a víc tělesných obtíží. A souvisí s tím už samotná důležitost, kterou jim přisuzují, ne až to, jestli jich dosáhnou.
Chcete se stát sami sebou? 🌿
Máte pocit, že nežijete naplno svůj život? Chcete prozkoumat z jakých střípků je složená mozaika vašeho života? Procházíte životní změnou? Společné jednodenní Terapeutické putování vytváří nehodnotící prostředí pro témata, která jsou pro vás právě teď důležitá.
Pokračujte na své cestě
Poslechněte si podcast: Ponořte se do podobných témat v audio podobě na Spotify.
Přečtěte si Karlaze: Tři knižní průvodci, kteří přinášejí nadčasovou moudrost původních filosofických a duchovních textů.
Kompletní průvodce smyslem života: Hlavní rozcestník pro desítky životních témat, která dohromady tvoří mapu k sobě samému.
PhDr. Tomáš Gavlas
Jsem průvodce, terapeut ve výcviku a autor knih Karlaz. Zajímá mě lidská duše a její cesta k naplněnému životu. Terapeuticky doprovázím druhé na jejich osobních cestách. Další inspiraci a rozhovory sdílím ve svém podcastu. Více o mně najdete na stránce Těší mě.
Komentáře