Jak najít sám sebe? Skládáte si vlastní obraz, nebo cizí?
- Tomáš Gavlas
- 11. 12.
- Minut čtení: 6
Aktualizováno: před 5 dny
„Život je jako akt skládání velkého obrazu - z mnoha malých dílků, z mnoha střípků, z mnoha puzzlí.”
Tento krásný obraz ke mně přišel během doprovázené poutě v Jizerských horách. Neřekl jsem ho já, ale mladá žena, která šla se mnou. Okamžitě se mě to dotklo, protože to dokonale vystihuje náš hlavní životní úkol: Jsme ti, kteří ten velký obraz skládají. Naším úkolem je najít ty správné střípky, které do našeho obrazu patří, a dát je na správná místa.
Zákeřnost tohoto skládání je v tom, že ve světě je spousta dílků, které do našeho obrazu vůbec nepatří. Jsou blyštivé, krásné, ostatní je chtějí a neustále nám je nabízejí, ale do naší jedinečné skládačky prostě nezapadají.
To je klíčové uvědomění, které vede k osvobození – k vymanění se z kolektivní identity a k procesu, kterému se říká stávání se sám sebou.
Falešné dílky: Tesla, Bali a Vanlife
Skládat svůj obraz znamená neustále se ptát: Je tohle skutečně můj dílek?
Vezměme si příklad: Chci si koupit drahé auto, třeba Teslu. Je to legitimní přání. Ale musím se zeptat: Je Tesla skutečně něco, co má být v mé skládačce? Nebo bych ty peníze mohl raději ušetřit, abych mohl trávit víc času sbíráním bylinek v přírodě? Nebo mohl rok žít v Jižní Americe? Nebo je darovat?
Pro někoho je drahé auto přesně ten střípek, který do jeho obrazu patří. Znám lidi, ke kterým se Tesla hodí a je to součást jejich naplnění. Ale ta otázka je pro mě: Opravdu vidím ve svém finálním obrazu Teslu? Je tam?
Nebo cestování na Bali. Někdo si uvědomí, že nemusí cestovat na Bali jen proto, že to dělají ostatní, ale že si může užívat večery pod širákem v Čechách, objevovat studánky a nocovat na zříceninách. Pro někoho je Bali jeho střípkem, ale to, že někdo ukazuje, jak je to krásné, neznamená, že je to krásné pro každého.
To samé platí pro "vanlife". Vypadá to krásně, zní to krásně. Ale možná to není pro mě a místo toho můžu chodit na koupaliště a jezdit na kole.
Tesla, Bali, Vanlife. To je jen taková klišé ukázka "trendy střípků", které létají v kolektivním myšlení jako ideály. Snadno nás zaujmou a my je chceme vložit do své skládačky s očekáváním, že nás udělají šťastnými. A možná udělají. Ale je to otázka.
Zlatá klec a zděděné dílky
Někdy zjistíme, že už žijeme s dílkem, který do naší skládačky nepasuje. Člověk zůstává v práci, do které se dostal před lety náhodou. Dnes ho nerozvíjí, on jí nic moc nedává, blízcí kolegové odešli a on tráví většinu produktivního času v něčem, čím se uvnitř trápí. Zůstává kvůli penězům a pohodlí. Je to zlatá klec. Vzal si do své skládačky střípek, který možná patří někomu jinému.
Nebo citlivé téma: musím být rodič? Kolektivní myšlení i vnitřní pudy tlačí. "Kdy už budeš mít děti?" "Jedno dítě, žádné dítě." Ale ne do každého života patří role rodičovství. Energie, která se dá věnovat dětem, se dá věnovat i jiným věcem. Václav Havel neměl děti, ani Oprah Winfrey, Beethoven, Da Vinci nebo Immanuel Kant. Na doprovázených poutích potkávám lidi, kteří pracují jako průvodci mladých, dávají jim obrovský kus sebe a často nahrazují rodiče, kteří sešli z cesty. Není tohle jejich správný střípek?
A nakonec jsou tu dílky, které jsme zdědili – transgenerační vzorce chování. Nosíme je v sobě od dětství, a tak si myslíme, že jsou naše. Že to "jsem já". Ale často je to jen střípek, který do naší skládačky nepatří, jen jsme si na něj zvykli.
Individuace: Proces stávání se sám sebou
Jak najít sám sebe? Svým rozhodováním – tím, jak skládáme svůj obraz – se máme stát sami sebou. Tím, kým se stát máme, a ne nikým jiným. To nevyhnutelně znamená, že se staneme někým, koho nebudou mít všichni rádi nebo kdo nenaplní představy našich rodičů, partnerů a přátel.
Psycholog Carl Jung mluvil o individuaci. Je to proces psychické integrace, kdy se člověk stává "jednotlivcem", unikátní a diferenciovanou osobností, odlišitelnou od obecné, kolektivní psychiky.
Individuace často probíhá, když si zvědomujeme nevědomé obsahy. Najednou si uvědomíme, že touha po Tesle nebo Bali nebyla naše, ale jen nevědomé pnutí. A když si to pnutí zvědomíme, můžeme ho snadno odložit. Už to nechceme. Někdy to přijde samo, jako dar. Někdy jako výsledek bolestné životní zkušenosti. A jindy toho můžeme dosáhnout úsilím – terapií, meditací, čtením starých textů, experimentováním sami se sebou nebo právě na poutích, ať už doprovázených nebo o samotě.
Účelem individuace, jak říkal Jung, je osvobodit naše pravé Já (Bytostné Já) z falešných obalů persony (masek, které nosíme pro společnost) a ze sugestivní moci nevědomých obsahů (kolektivních ideálů a zděděných traumat).
To znamená jediné: vyjmout ze svého obrazu střípky, které tam nepatří, i když jsme je tam kdysi, možná i silou nacpali.
Vina z individuace: Je sobecké být sám sebou?
Tady ale narážíme na obrovský konflikt. Jung říkal, že individuace může být "proviněním" vůči světu, vůči kolektivu. A že tuto vinu musíme nějak odčinit – vytvořením nových, vlastních hodnot. Pokud se jen "osvobodíme", ale nic světu nepřineseme, je to jen sobecký a možná i amorální akt.
To je otázka, kterou na poutích řešíme neustále: Kdy se mám rozhodnout pro něco, co cítím jako své naplnění, i za cenu, že to lidé kolem mě nepochopí, odmítnou, nebo je to dokonce zraní? Kdy je tento krok nutný a kdy je jen sobecký?
Chceme do obrazu vložit dílek, ale bojíme se, že nás s ním druzí nepřijmou. Nebo chceme dílek vyndat a bojíme se, že nás bez něj přestanou mít rádi. A je cesta zpět?
Nikdo to za vás nerozhodne. Jen vy sami jste soudcem upřímnosti svého rozhodnutí. Jen my sami víme, jestli náš čin plyne ze sobectví a požitkářství, nebo je to skutečné, upřímné volání.
Musíme si položit dvě otázky:
Ubližuji skutečně druhým? Nebo ubližuji jen jejich představám o tom, kým bych měl být, a jejich obecné představě, jak by se měl život žít?
Je to můj smysl? Je to něco, co se mnou rezonuje v horizontu celého života, nebo jen krátkodobá žádost ega? Je to světlo, za kterým mám jít?
Když to přeženu, Buddha i Ježíš opustili své rodiny. Ježíš odešel od matky, Buddha od ženy a dítěte, aby jeden hladověl v poušti a druhý se šest let potuloval po Indii. Z pohledu kolektivu to byl nepochopitelný, sobecký akt. Jenže oba se vrátili. Dosáhli absolutního poznání a přinesli hodnotu, která jejich čin ospravedlnila a pomohla tisícům dalších.
Přinese moje individuace hodnotu? Když se vydám na dva měsíce na pouť do neznáma a nechám tu rodinu? Nevím. Možná mě to změní a já budu užitečnější. Možná je to jen sobecký akt.
Společnost vás bude soudit tak či tak.
Jediné, co myslím, že vím, je, že člověk by měl být upřímný sám k sobě, zda je to dílek, který když do sebe zasadí, vytvoří hodnotu i pro druhé.
Jak najít sám sebe?
Individuace je moment, kdy se upřímně díváme na střípky, které svět nabízí, a volíme jen ty, které patří do našeho obrazu.
Věřím, že každý z nás už má vyskládáno mnoho dílků správně. Někdo miluje tanec a tančí. Někdo rád vede a je ve vedoucí pozici. Někdo rád píše a píše. Někdo je štědrý, někdo odpovědný.
Ale pořád je před námi práce: vyjmout z naší skládačky střípky, které tam nepatří, a správně umístit ty, které tam patří.
Hodně štěstí.
Pokračujte na své cestě
Poslechněte si podcast: Ponořte se hlouběji do metafory životní skládačky a poslechněte si celou epizodu podcastu Stávat se sám sebou.
Přečtěte si Karlaze: Téma individuace a hledání vlastních dílků je jádrem knih Karlaz. Objednejte si ji a získejte svého osobního průvodce na cestu.
Vydejte se na pouť: Skutečná cesta se musí ujít. Pokud cítíte volání vydat se na cestu a hledat své vlastní poslání, doprovázená pouť je místem, kde můžete začít. Zjistěte více a rezervujte si svůj termín.
Kompletní průvodce smyslem života: Desítky životních témat, desítky zpracovaných článků, které dohromady tvoří mapu k sobě samému. Prozkoumejte zdarma Kompletního průvodce smyslem života, kde najdete nadčasovou inspiraci pro svou životní Cestu.
PhDr. Tomáš Gavlas je kulturolog, spisovatel a poutník, který přes 15 let zkoumá cesty, jež vedou k naplněnému životu. Jeho myšlenky a příběhy oslovili desítky tisíc lidí prostřednictvím knih Karlaz a populárního podcastu. Více o Tomášovi najdete v sekci "Těší mě".
Komentáře