Jak se správně rozhodovat za pomoci umělé inteligence?
- Tomáš Gavlas
- 10. 9. 2025
- Minut čtení: 6
Aktualizováno: 1. 11. 2025
Poslední dobou se mi opakovaně vrací jedna zkušenost – ať už od lidí z doprovázených poutí, od přátel terapeutů, nebo z běžných rozhovorů.
Umělá inteligence se stává životním průvodcem, terapeutem a koučem.
S AI sdílíme naše trápení, těžké životní situace, složité okamžiky a jdeme si pro radu. A umělá inteligence nám poradí a podpoří nás.
Tohle je jednak historicky bezprecedentní a zároveň to má podle mě dost rovin, jak o tom můžeme přemýšlet.
Jedna z nich je pozitivní – zvýšila se dostupnost psychologické péče, jsou zde velmi nízké bariéry a anonymita. Máte při ruce terapeuta, který je zdarma. Je to vlastně fajn: probrat s ní problém, zažít pocit vyslyšení a rozšířit si perspektivu. Jde o absolutní dostupnost terapeutické péče, tedy terapeutické péče bez člověka. AI velmi dobře naslouchá, nesoudí a můžete kdykoliv odejít.
To znamená, že zatímco dnes řeší své osobní problémy jen část populace – s terapeutem nebo skrze nějaký osobní rozvoj –, v horizontu let to s umělou inteligencí může být každý. Vidím spoustu benefitů v používání AI jako osobního kouče či terapeuta.
Existuje zde ale i několik rizik, a to jsou ta hlavní, která chci sdílet.
Jde o tři klíčové oblasti.
Rozhraní je omezené: Jak se rozhodovat?
AI není člověk. Nevnímá, co říkáte, tón vašeho hlasu, vaši mimiku. Nevnímá pole, ve kterém terapie probíhá. Při psaní se člověk může více stylizovat; psaní je určitý filtr mezi prožíváním a mluvením. Na poutích vidím, že člověk nemá problém mluvit osm hodin v kuse o svém životě a pořád se může dostávat dál a hlouběji. V textové verzi by to vydalo na dvě knihy. Nikdo nebude psát takový detail umělé inteligenci.
A pak je tu fakt, že neexistuje žádné reálné pole mezi člověkem a AI. To možná zní ezotericky a legračně, ale i já na doprovázených poutích vnímám, že jedním z mých hlavních úkolů je držet pole, ve kterém sdílení a doprovázení probíhá. Toto pole je podpůrný a bezpečný prostor, do kterého vstupujeme, abychom se věnovali životním tématům druhého člověka. A to pole vzniká na začátku a zaniká na konci terapie nebo pouti. Skládá se z mnoha věcí: neverbálních projevů, místa, mého záměru. Před každou poutí mám krátkou meditaci, abych v ní nebyl za sebe, ale spíše nástrojem, který druhému pomůže najít jeho cestu. Pole tvoří hranice, které na pouti máme. Pole tvoří to, že jsem tam plnou pozorností po celou dobu. Algoritmus začne pracovat, jen když kliknete na Enter.
Empatie AI není reálná
Nenaslouchá vám lidská bytost. AI nemá empatii; její porozumění je jen výsledkem analýzy a zpracování dat. Neví, co je bolest, co je pocit ztráty, co je zklamání, očekávání. Neví, co to je rozhodovací paralýza. Neví, jaké to je žít se závislostí. Tváří se, že to zná, že vám rozumí, ale její porozumění není „skutečné“. Je to jen přelud toho, že vám naslouchá skutečná lidská bytost.
Jednostranná intimita a závislost na AI
Obracíme se na AI s žádostí o radu, odhalíme se a jsme přijati takoví, jací jsme. Jsme utěšeni a je nám pomoženo. AI nás chce uspokojit. A daří se jí to. Tak poprvé vzniká mezi člověkem a umělou inteligencí intimita. Když s někým sdílíte, vzniká mezi vámi intimita, v nesexuálním rozměru. Možná slovo „blízkost“ zde bude lepší. Pokud s někým sdílíte svůj život, důležité a osobní věci, odhalujete se, tak postupně, pokud vás ten člověk nezradí, nenaruší vaši důvěru a neporuší hranice, mezi vámi vzniká jistá psychická blízkost.
Máte pocit, že druhý vás bere takové, jací jste.
Kdo by tohle neměl rád?
Když mu druhý naslouchá a přijímá ho.
V roce 1997 proběhl známý výzkum, který vedl Arthur Aron. Výzkumníci formulovali 36 otázek, které když si lidé navzájem položí a odpoví – princip je v tom, že se postupně odhalují v těžkých tématech, vzájemně si naslouchají a ukazují svou zranitelnost. Jsou to otázky na hodnoty, na rodinu, na úmrtí, na přání. Když se nakonec muž a žena dívají navzájem do očí, je velká šance, že mezi nimi vznikne blízkost. Dvojice, které si pokládaly těchto 36 postupně se prohlubujících otázek, vykazovaly statisticky významně vyšší míru pocitu blízkosti než kontrolní skupiny, které měly za úkol vést běžnou, povrchní konverzaci.
Možná chápete, co se snažím naznačit. Můžeme se velmi intimně odhalovat něčemu, co se tváří jako člověk, a vytvářet si s tím dojem blízkosti, i když je to vlastně jen počítačový algoritmus, kód.
Ta blízkost od AI je iluze.
Je jednostranná.
Doslova bych použil slovo: je umělá.
Podívejme se na samotné slovo „umělá“. Z etymologického hlediska jde o něco, co bylo vytvořeno člověkem – ať už jeho rozumem, nebo řemeslnou zručností. Je to nástroj, který jsme vynalezli naším snažením. Nástroj jako cihla, počítač, auto, kladivo, pračka.
My se odhalujeme a vytváříme si pouto, ale na druhé straně není nikdo, kdo by ho opětoval. Je to citová investice do prázdna, do nástroje, do cihly, do počítače.
Komu vlastně svěřujeme svá nejniternější tajemství? Ne reálnému člověku. Ne člověku, který je třeba odborník nebo vystudovaný terapeut. Ale v závěru ani ne člověku vázanému mlčenlivostí, nýbrž korporaci nebo proinvestované firmě, ve které mají podíly jiné korporace, jejíž obchodní model neznáme a jejíž databáze mohou být napadeny.
Důvěra vůči AI a blízkost s AI je poměrně neprobádaná oblast a myslím, že je dobré zde našlapovat velmi opatrně.
Riziko eroze svobodné vůle
S důvěrou souvisí to, že můžete začít takzvaně odevzdávat/outsourcovat svá důležitá rozhodnutí o nejniternějších otázkách, týkajících se vztahů, blízkých lidí a životního směřování, umělé inteligenci, která ráda poradí.
Reálné nebezpečí je, že podobně jako s navigací v autech, kdy jsme s inovací GPS satelitů postupně přestali používat mapy a zhoršila se nám schopnost orientace, si můžeme s používáním AI jako osobního rádce odvyknout se rozhodovat.
Je v pohodě jako člověk něco outsourcovat – praní pračce, mrazení lednici. V tom jsme jako lidé specialisté, vytváříme kulturu, nástroje a hmotné i nehmotné inovace jako jazyky, abychom mohli spolupracovat a tím se adaptovat na prostředí planety Země.
A vlastně proč ne? Proč by za mě technologie nemohla nalézt nejrychlejší cestu na mapě, když někde potřebuji být rychle? Jasně, pokud chci mít hezkou trasu v přírodě, po stezkách, s přiměřeným převýšením a potokem, musím se naučit s mapami pracovat a číst je. Ale pro navigaci z bodu A do bodu B je pro mě jednodušší věřit Google Mapám nebo Waze, než jet podle mapy.
Stejně tak když potřebuji gramatickou úpravu obchodního e-mailu, proč by to nemohla udělat AI? Nebo když potřebuji roztřídit tabulku či rozpracovat myšlenku? Je to nástroj, stejně jako pila, sekera nebo lopata.
Pokud ale budeme umělé inteligenci postupovat svůj osobní život, otevírat své nitro, odevzdávat svou svobodu a následovat ji v jejích doporučeních, náš „rozhodovací sval“ může začít slábnout. A budu tomu tak říkat, protože lidské rozhodování je skutečně jako sval, který se dá trénovat. Můžeme postupně ztrácet schopnost se sami rozhodnout na základě našich hodnot, zkušeností a intuice. Když děláte rozhodnutí, fyziologicky aktivujete specifické nervové dráhy v mozku. Čím častěji a vědoměji tento proces opakujete, tím silnější a efektivnější se tyto dráhy stávají. Mozek se učí lépe analyzovat informace, zvažovat důsledky a regulovat emoce spojené s volbou.
Tento sval má několik vlastností
Schopnost zvládnout velká, komplexní a emočně náročná rozhodnutí (změna kariéry, ukončení vztahu).
Odolnost vůči tzv. rozhodovací únavě.
Schopnost přizpůsobit se novým informacím, změnit názor a nebýt rigidní.
Schopnost dělat rychlá a efektivní, často intuitivní rozhodnutí v situacích, kde není čas na dlouhou analýzu.
A pokud tento rozhodovací sval netrénujeme, tak zakrní. Pro nás se stane těžším rozhodovat se o komplexních a složitých tématech, být vytrvalí a rychlí.
Začne probíhat eroze svobodné vůle.
Moje výzva, možná přehnaná a dnes neaktuální, zní: nenechte si erodovat svobodnou vůli.
Myslím, že je to opravdu dar. Máme možnost volby, svobodu, ale především i odpovědnost za to, co se svými životy uděláme. Naše rozhodnutí odrážejí, čemu věříme a co je pro nás důležité.
Možnost volby se dá převést na někoho jiného – může za vás rozhodnout druhý, váš kamarád, váš partner nebo umělá inteligence, ale odpovědnost je vždy na vás.
To, že z vás AI sejme tíhu rozhodnutí, neznamená, že z vás sejme tíhu odpovědnosti.
Nechci šířit paniku – sám AI používám a považuji ji za skvělou inovaci. Vlastně jsem spíše optimista. Snažím se zde spíše klást otázky a popsat potenciální nebezpečí. To sice není aktuální dnes, ale může se projevit poté, co budeme AI deset či patnáct let používat jako důvěrníka a osobního rádce a svěříme jí rozhodování o klíčových momentech v našich životech.
Sledujte můj podcast na Spotify
Komentáře