Role oběti: Jak z ní vystoupit a čemu stojí za to obětovat život?
Aktualizováno: 30. 9.
Co je role oběti?
Role oběti je postoj, kdy se člověk dlouhodobě vnímá jako bezmocný a za svůj život viní okolnosti nebo druhé. Není to totéž, co být obětí, tedy zažít skutečné ublížení. Role oběti přináší skryté výhody: péči, pozornost, úlevu od odpovědnosti. Proto se z ní těžko odchází. Cesta ven nevede přes výčitky, ale přes uznání toho, co se stalo, převzetí odpovědnosti za další krok a nalezení něčeho, čemu chci svůj život vědomě zasvětit.
Všechno se ti děje. Šéf je nespravedlivý, partner nechápe, rodiče tě poznamenali, doba je zlá. A máš pravdu, všechno z toho může být pravda. Jenže roky plynou a nic se nemění. A někde vzadu v hlavě tě napadá nepříjemná otázka: Nejsem v tom už trochu zabydlený?
Nebo žiješ s někým, kdo si pořád stěžuje, odmítá každou pomoc a všechno je vždycky vina někoho jiného. A ty už nevíš, jestli mu pomáhat, nebo odejít. O tom je tenhle text. O roli oběti. A o tom, co leží na druhém břehu.
Význam slova oběť: Od zvířete na oltáři po pocit bezmoci
V angličtině pro naši českou „oběť“ existují slova dvě: Victim a Sacrifice. Jedno tě může o životní sílu připravit. Druhé životní sílu dává. Obě slova, victim i sacrifice – se vztahují k obětnímu aktu, dělanému na oltáři. Oběti na oltář se přinášely tisíce let. Živé, neživé, hodně věcí se zapalovalo. V Bibli se o tom mluví jako o oběti zápalné. Když se něco zapálilo, ten kouř, oběť, šel vzhůru do nebes, za Tím, který stojí nad všemi Cestami.
Když se podíváme na kořen slova victim (latinsky victima), v antickém Římě tento termín označoval výhradně velké zvíře určené k obětování, typicky býka s rohy ozdobenými stuhami. Zvíře, ze kterého se mimochodem vyvinulo dnešní slovo hostie, se nazývalo hostia. Podstatné jméno victima ale pochází ze slovesa vincire, což znamená svázat či poutat. Představ si zvíře, které je svázáno a přivedeno k oltáři.
Zde už je jasně definován prvek nedobrovolnosti, pasivity a fyzického objektu.
Křesťanství tento antický a starozákonní koncept zvířecí oběti převzalo, ale aplikovalo ho na člověka a Boha, Ježíše Krista. Je to ten Beránek Boží, který na sebe bere hříchy světa. Zde se zrodil klíčový koncept pro budoucí význam slova victim: nevinnost a bezmocnost.
Zvíře na oltáři za nic nemohlo, bylo čisté a trpělo za hříchy nebo pro požehnání jiných. Když křesťanská kultura hledala slovo pro nevinně trpícího člověka, přirovnání k obětnímu zvířeti se nabízelo samo.
V angličtině se slovo victim v neliturgickém smyslu objevuje v 17. století, a to pro člověka zničeného jinou osobou nebo okolnostmi. V češtině to známe jako „padnout za oběť“ moru, válce nebo intrikám. Dále se slovo dostává do práva, kde označuje poškozeného, a do psychologie.
Role oběti jako psychologická past
A teď je to zajímavé. Díky psychologii se ve dvacátém století z „oběti“ stává populární termín, který dobře známe: role oběti. V běžné řeči slýcháme: „Nebuď v oběti,“ nebo „on je v oběti.“
Tady se poprvé termín oddělil od skutečného fyzického utrpení. Psycholog Stephen Karpman v roce 1968 popsal takzvaný dramatický trojúhelník, ve kterém se lidé v konfliktech střídají ve třech rolích: Oběť, Zachránce a Pronásledovatel. Oběť tu není ten, koho zrovna přejelo auto, ale člověk, který často nevědomě zaujme pasivní postoj. A ten postoj mu něco přináší: péči zachránců, pozornost a úlevu od odpovědnosti za vlastní život. Víc o celém trojúhelníku píšu v textu Psychologické hry.
V úvodní scéně knihy Karlaz: Srdce pountíka se na náměstí setkávají lidé, aby zjistili, kdo půjde hledat ztracenou družinu. Ve městě řádí záhadná nemoc a lidé umírají. Je to dlouhá pasáž o tom, jak lidé ukazují na druhé a říkají, že by měli jít oni. Ten, na koho je ukázáno, má vždy výmluvu, je obětí toho, že je otcem, matkou, nebo že mu někdo zesnul, je obětí své slabosti nebo svého stáří. Nikdo nemůže vyrazit. Město hledá dobrovolníka, který se obětuje a půjde do nebezpečí, ale každý je „obětí“, a tak nemůže.
Být obětí a být v roli oběti: zásadní rozdíl
Než půjdeme dál, musím udělat jedno rozlišení. Bez něj by tenhle text mohl být matoucí.
Být obětí je fakt. Někdo ti ublížil, stala se ti nehoda, nemoc, násilí, podvod. To se opravdu stalo a nikdo nemá právo ti to zlehčovat ani říkat, ať „nejsi v oběti“. Za ublížení nese odpovědnost ten, kdo ubližoval.
Být v roli oběti je postoj. Dlouhodobé nastavení, kdy se člověk vnímá jako bezmocný i tam, kde už bezmocný není. Kdy utrpení přestane být něčím, co se stalo, a stane se tím, kým je.
Pořadí je důležité. Nejdřív uznání, pak odpovědnost. Kdo zažil skutečné ublížení, potřebuje nejdřív, aby ho někdo slyšel a uznal. Kdo ho hned popohání „jít dál“, jen přidává další ránu. Ale kdo zůstane jen u uznání, může v něm uvíznout na roky.
O rozdílu mezi vinou za minulost a odpovědností za další krok píšu v textu Svobodná vůle.
Jak poznat, že jsi v roli oběti: 8 znaků
Zkus být k sobě upřímný. Poznáváš se v něčem?
Za tvé problémy můžou vždycky druzí nebo okolnosti.
„Mně se vždycky všechno stane.“ Svět je nespravedlivý hlavně k tobě.
Každou radu odmítneš. „Ano, ale to u mě nejde, protože ...“ Eric Berne tomu říkal hra „Ano, ale“.
Často se lituješ a mluvíš o tom, jak je ti těžko, ale nic nezkoušíš změnit.
Čekáš, že tě někdo zachrání. Partner, šéf, stát, zázrak.
Dlouho si pamatuješ křivdy a vracíš se k nim v hlavě.
V hovoru soutěžíš v utrpení. Kdo to má horší, ten má pravdu a ten je lepším člověkem.
Cítíš se morálně lepší než ti, kdo ti ublížili.
Pokud poznáváš víc bodů, rozhodně to neznamená, že jsi špatný člověk. Znamená to, že jsi uvízl v roli, která tě kdysi chránila.
Proč podle vědy zůstáváme v roli oběti?
Nikdo nezůstává v nepříjemné roli jen tak. Role oběti vždycky něco přináší. Psychologie tomu říká sekundární zisk:
Péče a pozornost. Oběť přitahuje zachránce.
Úleva od odpovědnosti. Když za to můžou druzí, nemusím nic měnit. Vzdaluju se své odpovědnosti a přehazuji jí na druhé.
Ochrana před selháním. Když nic nezkusím, nemůžu selhat.
Morální převaha. Oběť je vždycky ta dobrá, nemá špatné vlastnosti.
Známé bezpečí. Často je to vzorec z dětství, kdy jsme opravdu bezmocní byli. Víc v textu Vzorce chování.
Izraelští psychologové vedení Rahav Gabay tenhle postoj zkoumali a pojmenovali ho jako sklon k interpersonální viktimizaci. Popsali u něj čtyři společné rysy: silnou potřebu, aby druzí uznali mé utrpení, přesvědčení o vlastní morální nadřazenosti, sníženou empatii k utrpení druhých a neustálé přemítání o křivdách. A ukázali, že lidé s tímto sklonem hůř odpouštějí a častěji touží po pomstě (Gabay et al., 2020, Personality and Individual Differences).
Důležité je, že to není vrozená vlastnost. Autoři ji spojují se zkušeností, kdy člověk nebyl v dětství dostatečně slyšen a bezpečně přijímán. Dá se tedy změnit.
A pak je tu ještě jedna věc. Psychologové Steven Maier a Martin Seligman ukázali, že pocit bezmoci je pro nás výchozí nastavení. Co se musíme naučit, je zkušenost, že něco můžu ovlivnit. O tom víc v textu Svobodná vůle.
Kultura oběti: kdo trpí víc, získává mikrofon
Myslím si, že role oběti je dnes běžnější než dřív. Sociologové Bradley Campbell a Jason Manning popsali, že západní společnost přechází do takzvané kultury oběti.
Dřív člověk získával společenský status tím, že ukázal sílu, statečnost nebo odolnost. Mluvilo se o kultuře cti. Dnes, když někdo řekne „jsem silný, zvládnu si poradit sám“, málokoho to zajímá. Ve veřejném prostoru se často soutěží o to, kdo je větší oběť. Ten, kdo dokáže argumentovat větším utrpením, získává v debatě mikrofon.
Do kulturních válek vstupovat nechci. Chci se podívat na jednotlivce. Na tebe, na mě. Poutníku, všichni jsme oběti něčeho: naší výchovy, doby, ve které jsme se narodili, svého těla a jeho nedostatků, naší smrtelnosti. Je dobré si tahle témata otevřít v sebezkoumání nebo v terapii. Přijmout, že to, kde jsem, je i výsledkem toho, že jsem byl od narození nějak znevýhodněn.
Jak se cítíš, když se ti dějí špatné věci?
Chceš prozkoumat důležitá témata ve svém životě? Zvu tě k individuálnímu rozhovoru o věcech, které jsou pro tebe teď důležité. Terapeutické putování je jeden den chůze v bezpečném prostředí. Beze spěchu, bez hodnocení, jen ty a já.
Sacrifice: Oběť jako zasvěcení a posvěcení
Oběť (victim) se ze zvířete na oltáři ve starověku vyvinula v nevinně trpícího člověka v novověku. Dnes to často znamená člověka, který se sám vnímá jako oběť. A teď se pojďme podívat na ten druhý pojem. Oběť jako sacrifice, posvěcení a zasvěcení.
Slovo pochází z latinského sacrificium, které vzniklo složením dvou kořenů:
sacer = svatý, posvátný, zasvěcený.
facere = dělat, činit.
Původní význam je doslova „učinit něco posvátným“. Přeneseně to znamená vyjmout věc z běžného užívání a předat ji do sféry posvátna. Kdo je tady v centru? Ten, kdo akt provádí. Není to bezmocná oběť, je to vědomý a aktivní tvůrce svého osudu. Když já sám dělám oběť, tedy obětuji svůj čas, pozornost, energii nebo peníze, zasvěcuji tím svůj život něčemu, co mě přesahuje. V tuhle chvíli už nejsem obětí vnějších sil, ale svého vlastního rozhodnutí.
Křesťanství například Ježíšův konec na kříži nevnímá tak, že by byl pouze obětí. Šlo o jeho vnitřní záměr. Rozhodnutí přijal s plným vědomím, a to je nejvyšší forma sebedarování. V Evangeliu podle Jana (10:18) Ježíš říká:
„Nikdo mi život nebere, ale já jej dávám sám od sebe. Mám moc jej dát a mám moc jej zase vzít.“
Zatímco obětování se (sacrificium) je považováno za jednu z nejvyšších ctností, být prostou obětí (victima) samo o sobě žádnou ctností není. Pokud ti někdo něco vezme násilím, jsi oběť. Pokud se toho vzdáš dobrovolně pro vyšší cíl, přinášíš oběť.
Krásně to ukazuje i Kázání na hoře (Mt 5,41):
„A když tě někdo nutí k službě na jednu míli, jdi s ním dvě.“
Za Ježíšova života mohl římský voják zastavit civilistu a donutit ho nést mu náklad. Civilista byl obětí římské oprese. Ale Ježíš říká: když bude chtít jednu, jdi dvě.
Tím ti dává možnost změnit přístup a získat kontrolu nad svým osudem.
V moderním kontextu vidíme tohle posvátné sebeobětování neustále: Rodiče obětují spánek a kariéru, aby vychovali dítě. Dělají to z lásky, z vlastní vůle. Voják padne při obraně vlasti. Nebo uděláš kompromis ve vztahu a obětuješ kousek svého ega, abys zachoval mír. Je to akt absolutní agentnosti a svobodné vůle.
Vědomá oběť: Černobyl a síla lidského rozhodnutí
Pro mě byla v tomto ohledu obrovskou inspirací jedna scéna ze seriálu Černobyl. Pro nás Čechy je havárie jaderné elektrárny silné téma, pamatujeme si, jak se po výbuchu stahovalo z trhu mléko a jak tu pršel radioaktivní déšť.
V seriálu je neuvěřitelně silný moment, kdy vědci a vedení říkají personálu elektrárny a horníkům, kteří se mají podkopat pod reaktor: „Půjdete do temnoty, do radioaktivní vody. Pravděpodobně to nepřežijete. Ale pokud to neuděláte, mohou zemřít miliony lidí.“ Šéf horníků Gluchov vyslechne arogantního ministra a odpoví legendární větou: „Pracujeme ve tmě, ale vidíme všechno.“
Když se tito muži zvedli a vzali ten smrtící úkol na sebe, byl to přesně ten akt nejvyšší oběti (sacrifice). Měli plné vědomí (věděli, že jdou na smrt), měli svobodnou volbu (mohli odmítnout) a měli vyšší smysl (hodnota životů milionů lidí převýšila jejich vlastní bezpečí). Neudělali to z touhy zemřít, ale z obrovské zodpovědnosti a lásky k lidstvu.
Co z nich dělá hrdiny, je jejich vnitřní postoj. Nechovali se jako bezmocné oběti. Když jim bylo v podzemním tunelu k nevydržení horko, nesložili se. Nestěžovali si jako pasivní oběti okolností. Prostě se svlékli donaha a pokračovali v práci.
Přijali extrémní fyzické utrpení, aby splnili svůj úkol. Možná je tahle část seriálu dramaticky trochu dokreslená, ale to myslím, že vůbec nevadí. Vždycky, když podobný hrdinský a ctnostný akt vidím, vžene mi to slzy do očí.
Zdravé a nezdravé sebeobětování
Tady je ale potřeba být opatrný. Ne každá oběť je krásná. Existuje sebeobětování, které je jen převlečenou rolí oběti.
Znáš to: „Já pro vás všechno obětovala, a vy?“ Máma, která dvacet let neměla čas na sebe a teď to všem dává sežrat. Muž, který dře v práci „pro rodinu“ a doma je věčně zahořklý. To není sacrifice. To je victim v masce světce. Mučedník, který čeká na účet. Rozdíl poznáš podle tří otázek:
Zdravé sebeobětování | Nezdravé sebeobětování |
Dávám svobodně | Dávám, protože musím |
Nečekám odměnu | Čekám vděk a uznání |
Můžu přestat | Nemůžu přestat, jinak bych byl špatný |
Dává mi to sílu | Bere mi to sílu a roste hořkost |
Zdravá oběť vychází z plnosti, nezdravá z prázdnoty. Kdo dává, aby byl milován, časem začne účtovat.
Pokud se tu poznáváš, podívej se na texty Osobní hranice a Chci milosrdenství, ne oběť, kde píšu o oběti z biblického pohledu.
Jak vystoupit z role oběti: 6 kroků
1. Uznej, co se opravdu stalo. Nejdřív si dovol vidět a pojmenovat skutečné křivdy. Bez toho se dál nepohneš, jen je zatlačíš a budou tě táhnout zezadu.
2. Odděl vinu od odpovědnosti.
Za to, co ti udělali, nemůžeš. Ale za to, co s tím uděláš teď, odpovědnost máš. Je to nespravedlivé a je to tak.
3. Zeptej se, co ti ta role dává.
Upřímně. Péči? Pozornost? Úlevu, že nemusíš nic zkoušet? Dokud nevíš, co role chrání, nepustí tě.
4. Změň jazyk.
„Nemůžu“ vyměň za „zatím jsem se nerozhodl“ nebo „nechci“. „Oni mi to udělali“ za „stalo se mi to a teď zvažuju, co dál“. Zní to jako drobnost, ale jazyk ti vrací autorství.
5. Udělej jeden malý aktivní krok.
Ne velkou změnu. Jeden telefonát, jedno ne, jeden den bez stěžování. Mozek se odnaučí bezmoc jen zkušeností, že něco ovlivnil.
6. Najdi, čemu chceš svůj život zasvětit.
Tohle je podle mě ten nejdůležitější krok a ten, který v návodech chybí. Z role oběti se nejde jen „vystoupit“. Je potřeba někam vstoupit. Od oběti okolností k oběti, kterou přinášíš sám. Jít tu druhou míli.
Když je v roli oběti někdo blízký
Možná tenhle text čteš kvůli partnerovi, mámě nebo kamarádovi, který si pořád stěžuje a každou pomoc odmítne. Pár věcí, které pomáhají:
Nezachraňuj. Každé „nech to na mně“ udržuje druhého v roli oběti a tebe v roli zachránce. K čemu to je?
Uznávej pocity, ne příběh. „Slyším, že je ti těžko“ místo „máš pravdu, všichni jsou proti tobě“.
Nesoutěž a nepřednášej. „Přestaň být v oběti“ nefunguje nikdy. Jen to druhého zatlačí hlouběji.
Hlídej si vlastní hranice. Nemusíš poslouchat stejnou stížnost podesáté. Můžeš říct: „Tohle jsme už probírali. Chceš to změnit, nebo jen vyslechnout?“
Víc o tom, jak v takovém vztahu nepřijít o sebe, píšu v textu Jak se neztratit ve vztahu.
Kdy vyhledat pomoc
Pokud jsi opravdu zažil nebo zažíváš násilí, zneužívání nebo manipulaci, nejsi v roli oběti. Jsi obětí a potřebuješ ochranu a pomoc, ne rady, jak se na to dívat jinak. A pokud se k pocitu bezmoci přidává dlouhodobá beznaděj, může jít o depresi.
Linka pomoci obětem trestných činů a domácího násilí: 116 006
Linka první psychické pomoci: 116 123V akutním ohrožení: 155 nebo 112
Čemu obětuješ svůj život?
Naše odpověď na tuto otázku závisí na tom, jak aktivní budeme. Obrovskou inspirací je pro mě Viktor Frankl a jeho kniha „A přesto říci životu ano“. On byl tou největší fyzickou obětí (victim) zrůdného systému koncentračního tábora, a přesto se nenechal zlomit. Přijal za svůj postoj odpovědnost a dal svému utrpení smysl. Absolutní ideál lidského chování.
Jedna citace z posledního Karlaze:
„Pouť je cesta ke středu. A člověk se na ni vydává, aby se ve středu světa spojil s něčím vzácným, co ho přesahuje, a zažil znovuzrození. Musíš věřit, že kde je cíl, tam je i poklad, který musí být za každou cenu objeven.“
Všichni v životě budeme oběťmi okolností. Tomu se nevyhneme. Ale je jen na nás, jestli v té roli zůstaneme a na svou skutečnou cestu se nevydáme, nebo jestli svůj příběh vezmeme do vlastních rukou a svůj život něčemu smysluplnému zasvětíme.
Nejčastější otázky o roli oběti (FAQ)
Co je role oběti?
Dlouhodobý postoj, kdy se člověk vnímá jako bezmocný a za svůj život viní druhé nebo okolnosti, i tam, kde už něco ovlivnit může. Popsal ji mimo jiné Stephen Karpman v dramatickém trojúhelníku.
Jaký je rozdíl mezi obětí a rolí oběti?
Být obětí znamená zažít skutečné ublížení. Být v roli oběti je postoj, kdy se utrpení stane identitou. První si zaslouží uznání a ochranu, druhé se dá změnit.
Jak poznat, že jsem v roli oběti?
Za problémy můžou vždycky druzí, každou radu odmítáš, čekáš na záchranu, dlouho si pamatuješ křivdy a cítíš se morálně lepší než ti, kdo ti ublížili.
Proč lidé zůstávají v roli oběti?
Protože jim něco přináší: péči, pozornost, úlevu od odpovědnosti a ochranu před selháním. Často jde o vzorec z dětství, kdy byl člověk opravdu bezmocný.
Jak vystoupit z role oběti?
Uznat, co se stalo, oddělit vinu od odpovědnosti, zjistit, co ti role dává, změnit jazyk, udělat jeden malý aktivní krok a najít něco, čemu chceš svůj život vědomě zasvětit.
Je sebeobětování dobré?
Pokud je svobodné, nečeká odměnu a dává sílu, ano. Pokud vychází z pocitu povinnosti a roste z něj hořkost, je to jen skrytá role oběti.
Jak jednat s člověkem, který je v roli oběti?
Nezachraňovat ho, uznávat jeho pocity, ale nepřitakávat příběhu o tom, že za všechno můžou druzí, a hlídat si vlastní hranice.
Co je role oběti?
Dlouhodobý postoj, kdy se člověk vnímá jako bezmocný a za svůj život viní druhé nebo okolnosti, i tam, kde už něco ovlivnit může. Popsal ji mimo jiné Stephen Karpman v dramatickém trojúhelníku.
Jaký je rozdíl mezi obětí a rolí oběti
Být obětí znamená zažít skutečné ublížení. Být v roli oběti je postoj, kdy se utrpení stane identitou. První si zaslouží uznání a ochranu, druhé se dá změnit.
Jak poznat, že jsem v roli oběti?
Za problémy můžou vždycky druzí, každou radu odmítáš, čekáš na záchranu, dlouho si pamatuješ křivdy a cítíš se morálně lepší než ti, kdo ti ublížili.
Proč lidé zůstávají v roli oběti?
Protože jim něco přináší: péči, pozornost, úlevu od odpovědnosti a ochranu před selháním. Často jde o vzorec z dětství, kdy byl člověk opravdu bezmocný.
Jak vystoupit z role oběti?
Uznat, co se stalo, oddělit vinu od odpovědnosti, zjistit, co ti role dává, změnit jazyk, udělat jeden malý aktivní krok a najít něco, čemu chceš svůj život vědomě zasvětit.
Je sebeobětování dobré?
Pokud je svobodné, nečeká odměnu a dává sílu, ano. Pokud vychází z pocitu povinnosti a roste z něj hořkost, je to jen skrytá role oběti.
Jak jednat s člověkem, který je v roli oběti?
Nezachraňovat ho, uznávat jeho pocity, ale nepřitakávat příběhu o tom, že za všechno můžou druzí, a hlídat si vlastní hranice.
Kam se chceš v životě posunout? 🌿
Jak ti je ? Chceš prozkoumat aktuální témata ve svém životě? Zvu tě k hlubšímu individuálnímu rozhovoru. Společné jednodenní Terapeutické putování vytváří nehodnotící prostředí pro témata, která jsou pro tebeprávě teď důležitá.
Pokračuj na své cestě
Poslechni si podcast: Ponoř se do podobných témat v audio podobě na Spotify.
Přečti si Karlaze: Tři knižní průvodci, kteří přinášejí nadčasovou moudrost původních filosofických a duchovních textů.
Kompletní průvodce smyslem života: Hlavní rozcestník pro desítky životních témat, která dohromady tvoří mapu k sobě samému.
PhDr. Tomáš Gavlas
Jsem průvodce, terapeut ve výcviku a autor knih Karlaz. Zajímá mě lidská duše a její cesta k naplněnému životu. Terapeuticky doprovázím druhé na jejich osobních cestách. Další inspiraci a rozhovory sdílím ve svém podcastu. Více o mně najdeš na stránce Těší mě.
Komentáře