Krize středního věku: Když se ozve vnitřní volání po změně
Je čas na změnu?
Krize středního věku je období, obvykle mezi 35 a 55 lety, kdy si člověk začne silně klást otázky po smyslu, směru a čase, který mu zbývá. Nemusí to být krize v pravém slova smyslu. Často je to přechodové období. Staré role a strategie přestávají fungovat a něco nového se hlásí o slovo. Pomáhá nejednat unáhleně, oddělit vnitřní změnu od vnější a dát si prostor zjistit, co je teď opravdu důležité.
Začnu výrokem z Tomášova evangelia: „Když vynesete na světlo to, co je ve vás, pak to, co vynesete, vás zachrání. Pokud nevynesete to, co je ve vás, pak to, co nevynesete, vás zničí.“ Dneska budu mluvit o životní změně, která přichází kolem čtyřicítky. Někdo jí říká krize středního věku. Je to důležité téma.
Co je krize středního věku?
Pojem krize středního věku (midlife crisis) poprvé použil kanadský psychoanalytik Elliott Jaques v roce 1965. Všiml si, že mnoho umělců kolem pětatřiceti let prošlo zásadní proměnou. Někteří přestali tvořit, jiní začali tvořit úplně jinak. Jaques to spojil s jednou prostou věcí. Kolem poloviny života si člověk poprvé naplno uvědomí, že i on sám zemře.
Carl Gustav Jung, který o tomto období přemýšlel už dřív, to popsal obrazem dne. Ráno života je o budování. Vzdělání, práce, rodina, hledání místa ve společnosti. Odpoledne života je ale o něčem jiném. Napsal, že nemůžeme žít odpoledne života podle programu jeho rána. To, co bylo ráno velké, bude večer malé, a co bylo ráno pravdou, bude večer lží.
Krize středního věku je tedy chvíle, kdy ranní program přestane fungovat a odpolední ještě nemáme připravený.
Jak poznat krizi středního věku: příznaky u mužů i žen
Když se blíží čas změny, dostáváme většinou jasné indicie. Nejdřív jsou to tiché otřesy, první signály, že vstupujeme do další fáze života. Pak země uvnitř puká. A pokud člověk ignoruje i pukání, může se ocitnout uprostřed zemětřesení.
Ty tiché otřesy vypadají často takhle:
Práce, která dřív dávala smysl, najednou nedává. Ne že by byla horší, jen se ztratilo proč.
Otázka „a to je všechno?“ se vrací čím dál častěji.
Únava z rolí. Být pořád silný, výkonný, zodpovědný, ten, kdo všechno zvládne. Zepředu, zboku a zezeadu se valí jen nekonečné požadavky a úkoly.
Tělo začne dávat najevo, že není nesmrtelné. Zdravotní potíže, pomalejší regenerace, první závažné nemoci blízkých vrstevníků.
Děti odrůstají nebo rodiče stárnou. Člověk se ocitne mezi dvěma generacemi, o které se stará.
Touha všechno změnit. Jinou práci, přestěhovat se, nalézt jiného partnera, začít jiný život.
Pocit promarněného času a lítost nad cestami, na které se člověk nevydal a věci, které neudělal.
U mužů se krize středního věku častěji projevuje navenek: podrážděností, únikem do práce nebo sportu, riskováním, náhlými velkými rozhodnutími, někdy alkoholem (článek o tom, proč může být zajímavé přestat pít alkohol si můžete přečíst zde). U žen častěji dovnitř: vyčerpáním z péče o druhé, otázkou „kde jsem v tom všem já“, touhou konečně žít pro sebe. Ale je to jen tendence, ne pravidlo. Oboje se potkává u obou.
Existuje krize středního věku? Co říká výzkum
Tady zkusím být poctivý, protože se o tom mezi výzkumníky vedou spory.
Ekonomové David Blanchflower a Andrew Oswald zpracovali data od statisíců lidí z desítek zemí a zjistili, že spokojenost se životem má v průměru tvar písmene U. Na začátku dospělosti je vysoká, pak klesá, nejnižšího bodu dosahuje zhruba mezi 45 a 50 lety a pak zase stoupá (Blanchflower & Oswald, 2008, Social Science & Medicine). Pozdější Blanchflowerova práce ze 145 zemí tenhle obraz opakovaně potvrzuje.
Jiní výzkumníci ale upozorňují, že když sledujeme stejné lidi dlouhé roky, křivka ve tvaru U se neukazuje vždy a u části lidí spokojenost naopak stoupá (Galambos et al., 2020, Perspectives on Psychological Science). A velký americký výzkum MIDUS ukázal, že o skutečné „krizi středního věku“ mluví zhruba čtvrtina lidí. Většina z nich ji ale spojovala s konkrétními událostmi, jako je rozvod, nemoc, ztráta práce nebo smrt rodiče, ne s věkem samotným (Wethington, 2000, Motivation and Emotion).
Co z toho plyne? Že krize středního věku není nevyhnutelná nemoc, která přijde se čtyřicítkou. Je to období, kdy se nahromadí ztráty, odpovědnost a otázky po smyslu. A některé z nás to zasáhne více.
Můj příběh: ztráta heroického myšlení
Bude mi 40. A docela jasně si uvědomuju, že v životě nezvládnu všechno, co jsem si kdy představoval. Nepřečtu všechny knížky. Nenavštívím všechny země, neabsolvuji všechny poutě.
Poslední roky cítím, že ztrácím takové to heroické přemýšlení mládí. Všechno ustát, všechno zvládnout. Možná to bylo nafouklé ego, naivní, které si myslelo, že dosáhne toho, co chce, ve všech oblastech. Za posledních deset let jsem prodal svou agenturu, napsal a vydal tři knihy, přivítali jsme dvě úžasné děti, strávil jsem dvě stě dní na terapeutických poutích, založil jsem další malou agenturu zaměřenou na komunikaci vědy v zahraničí, vedl pro jednu korporaci projekty v devíti zemích, nahrál sto dílů podcastu a přešel izraelskou poušť. A taky jsem desetkrát na podzim hrabal listí, na jaře sekal trávu a roky trávím rekonstrukcí chaty. Prošel jsem i hodně těžkými obdobími, nemocemi a věcmi v rodině, které nebyly snadné.
Ten výčet tu není, abych se chlubil. Spíš ti tím říkám, že jsem dost fragmentovaný. Umím držet víc věcí najednou a vnímám to jako svou sílu. Ale ten způsob života se blíží svému vyčerpání. Na jedné straně je touha po realizaci, na druhé ubývá čas a energie. Stárnu.
Nejsem nesmrtelný.
Nestihnu všechno.
Odvaha selhat
A tak si říkám, že v něčem budu muset selhat. Možná se ptáš, proč používám tohle slovo. Není přece selhání něco neudělat. Jenže selhání je zpráva pro ego. Ego nechce selhat. A já mu tím slovem říkám, ať se připraví, že něco budeme muset oplakat. Že z některých záměrů odejdeme jako poražení.
A bude to tak dobře.
Skončím s podnikáním? Selžu ve svých představách o rekonstrukci chaty? O zahrádce se zeleninou? S podcastem? Je toho víc, možná stovky záměrů. Vím, v čem selhat rozhodně nechci. Ale v něčem budu muset.
Kolem čtyřiceti je nám jasné, že chronos pečlivě sčítá dny a smrt nám už dávno vyrazila naproti. O tématu smrti, a jak o ní přemýšlím si můžeš přečíst v samostatném textu. Otázka tedy zůstává. Co je to důležité? Kam chci dojít? Nebo prostě, jak se ptá Ježíš, moje oblíbená otázka: „Co chceš?“
Není to krize středního věku. Je to příležitost
Někdo by možná tohle moje rozvažování nazval krizí středního věku. Mně ta nálepka přijde plochá a trochu pejorativní. Vnímám to jako výjimečné období v lidském životě, které prožívají tisíce lidí.
Nedávno jsem četl encyklopedii z roku 1934, kde se psalo o tom, jak se začíná objevovat rakovina, protože lidé žijí déle. Kolem roku 1900 byl průměrný věk dožití v Rakousku-Uhersku zhruba 40 let. Hodně ho sice snižovala dětská úmrtnost, ale i tak se dnešní čeští muži dožívají v průměru kolem 77 let a ženy kolem 83.
Střední věk dnes tedy není předsíň stáří. Je to polovina cesty. Otevírá se prostor pro druhé kariéry, nové vztahy k sobě i druhým a přenastavení hodnot. Otázka už nezní, jak přežít, ale jak se ve druhé polovině života dovyvinout.
Vnitřní volání: Změna uvnitř, ne jen venku
To, co se ve mně děje, vnímám jako vnitřní volání po změně. Kdo volá? A koho volá? Nevím přesně. Ale ten prožitek je silný.
A volání je vlastně radostné. Někdo mi dává příležitost, ukazuje možnou cestu. Když ale není vyslyšeno, člověk se může ocitnout ve stagnaci proti potřebám vlastní duše. A bude se trápit.
Myslím si, že tohle volání nechce hlavně změnu vnějších okolností. Víc cvičit, méně pít, víc času s dětmi. To může být užitečné. Ale volání životních přechodů chce něco hlubšího: změnu vnitřního nastavení. Zasadit si do srdce novou polárku, podle které se pak budou řídit i ty vnější věci.
A to není snadné. O něco přijdeme, něco se musí rozbít. Možná práce, možná vztah, možná představy, možná příjmy. Budeme se trápit, motat, nebude to jasné.
Ale věřím, že trápení, které přichází na cestě ke skutečné změně, je autentické utrpení. Prožíváme ho na cestě k něčemu důležitému.
Naopak když od změny utíkáme a držíme se statu quo, trpíme také. To je to zemětřesení. Jenže je to neautentické utrpení, protože nevede nikam. Řeka života se valí dopředu a my plaveme proti proudu.
Procházíš životní změnou a nevíš, kudy dál?
Cítíš nejistotu? Chceš prozkoumat důležitá témata ve svém životě? Zvu tě k individuálnímu rozhovoru o věcech, které jsou pro tebe teď důležité. Terapeutické putování je jeden den chůze. Beze spěchu, bez hodnocení, jen ty a já.
Rozpad persony: kdo jsem bez svých rolí?
Ani nevíš, jak rád sleduji proměnu u lidí, se kterými chodím na putování. Jak získávají sílu, jsou v sobě, září. A vždy je to proto, že se mění směrem k vlastní autenticitě. Jdou za tím voláním a odřezávají suché větve, to, kým nejsou.
Jung tomu říkal individuace: stávání se sám sebou. V tomhle procesu se rozkládají persony, naše masky a role. Role z práce, z dětství, ze vztahu.
Persony jsou nutné, každý je nosíme. Ale nejsou to, kým skutečně jsme. Kdo se příliš ztotožní s rolí majitele firmy, manažera nebo celebrity, je v ohrožení. Kým bude, až mu zkrachuje podnikání, až ho z korporace vyhodí, až přijde o slávu?
Kdo potom zůstane? To je, poutníku, ta otázka. O ní píšu víc v textu Jak najít sám sebe .
Lidé s tímhle voláním často vyjednávají. Až bude víc času, peněz, až děti vyrostou, až se zaplatí hypotéka. Znám to, taky vyjednávám. Ale dát si svolení objevit vlastní skutečnost je ve střední fázi života důležité. James Hollis, jungiánský analytik a autor knihy The Middle Passage, kterou ti moc doporučuji, napsal:
„Vědomí vlastní smrtelnosti, toho, že čas je omezený a že nás nikdo nezbaví břemene zodpovědnosti za náš život, slouží jako mocný podnět k tomu, abychom byli plněji sami sebou.“
Staré strategie z dětství přestávají fungovat
Během změny se setkáme s našimi komplexy. To je totiž často to, co se mění.
Hodně z toho, jak řešíme problémy a jak se rozhodujeme, jsme se naučili v dětství. Byl to náš způsob, jak se přizpůsobit tehdejší realitě. Někdo utíká, někdo zůstává i přes utrpení, někdo bojuje, někdo důvěřuje. A ten režim si neseme dál: v patnácti je to jen vylepšená verze z pěti let, v pětatřiceti vylepšená verze z patnácti.
Nebezpečí je, že k důležitým oblastem života můžeme přistupovat stejně v patnácti jako ve čtyřiačtyřiceti. Možná žádný úkol středního věku není důležitější než odpoutat se od těch starých automatismů. Podporovaly totiž falešné já, personu, která se tváří jako my, ale není námi.
Nejsem naivní. Vidím v sobě automatismy z dětství, silné jako kořeny, a možná se jich nikdy nezbavím. Ale jiné vzorce jsem viděl pomalu uschnout. Víc o tom, jak vznikají a jak se mění, píšu v textu Vzorce chování.
Krize středního věku jako cesta od hrdiny k člověku
V dětství máme dětské přemýšlení, fantazijní a hravé. Jung mluví o archetypu puera, věčného chlapce. V mládí je myšlení heroické: dokázat, riskovat, nebát se, dojít někam. S tím se dost ztotožňuji. Moje poslední velká změna byla v roce 2017, kdy jsem nechal podnikání a jistý úspěch, abych napsal Karlaze. Byla to revoluce. Ve své podstatě i dost naivní. Teď cítím, že změna téhle dekády bude jiná. Postupnější, tišší. Změna od "hrdiny" k člověku. Ta změna nebude zadarmo. Staré struktury musí ustoupit, rozpadnout se, zemřít. A nikdo neví, kam nás cesta vezme.
Hollis to v knize The Middle Passage říká zhruba takhle (volně přeloženo): "Musíme se odvrátit od kakofonie vnějšího světa, abychom uslyšeli svůj vnitřní hlas. Teprve když najdeme odvahu žít podle jeho volání, stáváme se skutečnou osobností. Možná se staneme cizinci pro ty, kdo si mysleli, že nás znají, ale alespoň už nebudeme cizinci sami sobě." Svolení k té změně si musíme vzít sami. Nečekat, až nám ho někdo dá.
Jak projít krizí středního věku: 6 kroků
Pojmenuj, co se děje, ale bez nálepky. Místo „mám krizi středního věku“, což je pořád spíš tkaová prázdná, lehce pejorativní diagnóza zkus „něco ve mně chce změnu a já zatím nevím co“. Nálepka uzavírá, otázka vede dál ke zkoumání.
Nedělej velká nevratná rozhodnutí hned. Rozvod, výpověď, prodej domu, odchod od rodiny. Někdy jsou na místě, ale v první vlně neklidu bývají spíš útěkem než odpovědí. Je fajn se podívat nejdříve dovnitř.
Zeptej se, co chceš. A co jsi ochotný oplakat. Napiš si seznam všech svých záměrů. Pak si vyber tři, na kterých ti opravdu záleží. Ty ostatní vědomě pusť. To je to „selhání“, o kterém jsem psal. Uvolni si v životě místo. Napsal jsem o tom i samostatný text.
Dej pozor na tělo. Preventivní prohlídky, jídlo, spánek, pohyb. Část toho, co prožíváme jako krizi, bývá vyčerpání nebo zdravotní potíž, kterou jsme dlouho přehlíželi. Často chodí ruku, v ruce.
Mluv o tom s partnerem/blízkými. Krize středního věku, o které se mlčí, se často přelije do vztahu jako odcizení nebo nevěra. Vyslovená nahlas může vztah naopak prohloubit.
Vytvoř si prostor mimo běžný provoz. Mezi schůzkami, dětmi a hypotékou se na otázky po smyslu neodpovídá. Pomáhá samota, příroda, dlouhá chůze, rozhovor s někým, kdo neradí, ale poslouchá.
Když krizí středního věku prochází tvůj partner
Pokud tenhle text čteš, protože se mění někdo vedle tebe, je to těžké po svém. Nepomáhá bojovat s tím, co se v něm děje, ani to zlehčovat. Pomáhá mluvit, ptát se, co potřebuje, a zároveň si hlídat vlastní hranice. Jeho krize neznamená, že musíš obětovat sebe. Víc v textu Jak se neztratit ve vztahu.
Kdy to není krize, ale deprese
Pokud trvá prázdnota, beznaděj a únava měsíce, nic už netěší a přidávají se problémy se spánkem nebo myšlenky, že nemá smysl žít, nejde o přechod, ale o depresi. U mužů se často skrývá za podrážděností, prací a alkoholem. Deprese se dobře léčí. Obrať se na lékaře, psychologa nebo psychiatra. Případně pro jistotu uvádím i kontakt na linku první psychické pomoci: 116 123 (nonstop, zdarma)
To, co stojí v cestě, se stává cestou
A ještě naposledy k těm překážkám. Budou. Můj dobrý kamarád, vyjednavač Karel Pošíval mi nedávno připomněl citát od Marka Aurelia:
„Překážka v jednání posouvá jednání. To, co stojí v cestě, se stává cestou.“
Je to takový koán, který si můžeš opakovat a přemýšlet, co znamená v tvém případě. Co znamená na tvé cestě?
Nikdo neví, kam nás cesta vezme. Víme jen, že musíme převzít zodpovědnost sami za sebe, že cesta ostatních nemusí být naší cestou, a že to, co hledáme, je změna perspektivy, která probíhá uvnitř, ne venku.
Nejčastější otázky o krizi středního věku (FAQ)
Co je krize středního věku?
Období, kdy si člověk kolem poloviny života začne silně klást otázky po smyslu, směru a zbývajícím čase. Staré role a strategie přestávají fungovat a nové ještě nejsou.
V kolika letech přichází krize středního věku?
Nejčastěji mezi 35 a 55 lety. Podle výzkumů je spokojenost se životem v průměru nejnižší zhruba mezi 45 a 50 lety, ale u každého je to jinak.
Jaké jsou příznaky krize středního věku u mužů?
Častěji navenek: podrážděnost, únik do práce nebo sportu, riskování, náhlá velká rozhodnutí, někdy alkohol. Pod tím bývá strach ze stárnutí a pocit promarněného času.
Jaké jsou příznaky krize středního věku u žen?
Častěji dovnitř: vyčerpání z péče o druhé, otázka „kde jsem v tom já“, touha konečně žít pro sebe, smutek z odcházejícího mládí.
Jak dlouho trvá krize středního věku?
Obvykle měsíce až několik let. Zkracuje ji spíš vnitřní práce a rozhovor než velká vnější rozhodnutí.
Jak zvládnout krizi středního věku?
Nedělat hned nevratná rozhodnutí, zjistit, co je opravdu důležité, postarat se o tělo, mluvit s partnerem a vytvořit si prostor mimo běžný provoz, třeba v přírodě nebo v terapii.
Je krize středního věku deprese?
Není, ale může do ní přejít. Pokud trvá prázdnota a beznaděj týdny a nic netěší, je čas obrátit se na odborníka.
Kam se chceš v životě posunout? 🌿
Procházíš životní změnou? Chceš prozkoumat aktuální témata ve svém životě? Zvu tě k hlubšímu individuálnímu rozhovoru. Společné jednodenní Terapeutické putování vytváří nehodnotící prostředí pro témata, která jsou pro tebeprávě teď důležitá.
Pokračuj na své cestě
Poslechni si podcast: Ponoř se do podobných témat v audio podobě na Spotify.
Přečti si Karlaze: Tři knižní průvodci, kteří přinášejí nadčasovou moudrost původních filosofických a duchovních textů.
Kompletní průvodce smyslem života: Hlavní rozcestník pro desítky životních témat, která dohromady tvoří mapu k sobě samému.
PhDr. Tomáš Gavlas
Jsem průvodce, terapeut ve výcviku a autor knih Karlaz. Zajímá mě lidská duše a její cesta k naplněnému životu. Terapeuticky doprovázím druhé na jejich osobních cestách. Další inspiraci a rozhovory sdílím ve svém podcastu. Více o mně najdeš na stránce Těší mě.
Komentáře