Vzpomínky na cestu do Íránu. 20 000 km v červeném Mitsubishi

Írán, poušť nedaleko Kermánu

Každého přitahují jiné kouty světa. Znám lidi, co milují Španělsko, někdo Jižní Ameriku, jiný Balkán. Mě to odjakživa přitahoval Blízký východ. Konkrétně Írán a Izrael, ale i Arménie mě neskutečně lákala. Vždycky mě bavily pouštní oblasti a příběhy starých civilizací.

☝️Poslechněte si plnohodnotný podcast o cestě do Íránu. Tento blogový příspěvek je zkrácenou verzí, v tématech a vzpomínkách nejdu tolik do hloubky.

Před pár lety jsem si dělal DNA test a zjistil, že mám z Persie 3 % DNA. Hned se mi v hlavě zrodil příběh o setkání nějakého dlouhovlasého starověkého Fina (kus Fina v sobě mám taky) a krásné, snědé perské ženy. Ať už to bylo jakkoliv, nápad jet do Íránu se mi postupně usadil v hlavě. Sám jsem na to ale neměl odvahu (ani auto), a tak jsem přemluvil tři další kamarády (Štěpána Tomíčka, Jáchyma Jakeše a Martina Vlčka) a v roce 2008 jsme vyrazili.

Tohle je vzpomínka a zamyšlení nad Íránem. Zemí, kterou jsem navštívil dvakrát, v letech 2008 a 2009. První cesta vedla autobusem z Prahy až do Teheránu. Ta druhá, o které bude řeč hlavně, byla v červeném Mitsubishi s půl milionem najetých kilometrů a vedla z Prahy až k Perskému zálivu.

Ještě poznámka na úvod: nejsem politolog, historik ani odborník na náboženství. Je to jen můj pohled na základě informací a zkušeností, které s Íránem mám.

Írán, červené Mitsubishi a 22-letý Tomáš

První ochutnávka: Busem do Teheránu

Naše první cesta v roce 2008 byla vlastně takovou ochutnávkou Íránu. Cílem byla Arménie, ale cesta vedla přes Írán. Jeli jsme autobusem. Z Prahy do Sofie, pak do Istanbulu a odtud přímo do Teheránu. Bylo to brutální. Myslím, že jsme v kuse seděli snad 48 hodin. Pamatuju si, jak jsme měli oteklé kotníky, když jsme konečně dorazili. Dneska bych to už asi nedal, zvlášť s mými dvěma metry to byl tehdy velký výkon.

V Teheránu jsme ochutnali místní atmosféru.

Hned na nádraží se nás ujal Shadrok, umělec a hipík, který s námi jel z Turecka. Vzal nás k sobě domů, pohostil nás, pomohl nám se zorientovat a našel nám bydlení. Měl krásnou sestru Katie a doma choval sovu. Oba dva nám zásadně pomohli i o rok později.

Z Teheránu jsem si toho příliš neodvezl, protože první kebab, co jsem si dal na ulici, mi tak rozhýbal střeva, že jsem několik dní dní jsem strávil v hotelu běháním na turecký záchod na patře.

Írán, stopování okolo Kaspického moře

Z rozlehlého Íránu jsme tehdy viděli jen kousek – Kaspické moře, skalní město Kandovan, Teherán a Tabríz. Pak jsme přes hraniční přechod Norduz přejeli do Arménie. A tam začalo další dobrodružství. Když jsme chtěli z Arménie odjet, nebylo kudy. Do Íránu jsme se bez víza vrátit nemohli, hranice s Tureckem byla kvůli historickým křivdám (genocida Arménů, okupace Araratu) trvale uzavřená a s Ázerbájdžánem se válčilo o Náhorní Karabach.

Jediná cesta vedla přes Gruzii, kde ale zrovna začala pětidenní válka s Ruskem. Nakonec jsme našli autobus, který jel nějakou neoficiální cestou zpět do Turecka a šťastně jsme se dostali domů.

O rok později jsme se vrátili.

Druhá jízda: Mise Perský záliv

V roce 2009 jsme už měli Írán jako hlavní cíl. Byla zrovna ekonomická krize, dolar byl levný, a tak nás celá cesta stála každého asi 10 tisíc korun. A to jsme najeli skoro 20 tisíc kilometrů.

Kamarád Jáchym, se kterým jsem tehdy bydlel, měl staré červené Mitsubishi Mirage s najetým půl milionem kilometrů, dovezené jeho dědou z Ameriky. Před cestou to auto ani neprošlo technickou, nějaký kamarád nám to musel zařídit. Mělo ale jednu zajímavou vychatávku – automatické bezpečnostní pásy, které se samy zapnuly po zavření dveří.

Čtyři kluci v autě, co má za sebou půl milionu kilometrů, jedou do Perského zálivu. Cíl: dojet na jih do města Bandar Abbás. Kdybychom tehdy měli Instagram a točili z toho vlogy, jsme celebrity.

Byli jsme mladí a jeli jsme skoro nonstop. V noci jsme se střídali v řízení, ten za volantem pil energeťáky, a když začal vidět světelná údolí a jiné přeludy, bylo na čase střídat. Spali jsme venku, na kruhových objezdech, ve škarpách. A když jsme našli ubytování, hráli jsme do čtyř do rána poker.

Po nekonečné cestě Tureckem jsme konečně dorazili do Íránu. Bylo to velkolepé. Vyzvedli jsme si perskou SPZtku, tankovali benzín za korunu litr a čekala nás cesta na jih.

Pamatuju si tichý respekt, který jsme prožívali na hranici. Velkolepá brána, armáda, všudypřítomné obrazy duchovního vůdce, ajatolláha. Působí to jinak než přechod přes Rozvadov. Cítíte, že jste někde jinde. Ve světě, kde fungují jiná pravidla, která byste měli respektovat.

Írán, Persepolis

Zelená revoluce a realita

Bylo jen pár měsíců po takzvané Zelené revoluci, celonárodní vlně protestů proti výsledkům voleb. Lidé se tehdy poprvé masově organizovali přes sociální sítě. Chtěli změnu, cítili se podvedení, že znovu zvítězil Ahmadínežád. Protesty vyvrcholily zastřelením mladé studentky Nedy a tvrdou represí ze strany režimu.

Pro člověka, který přichází z porevolučních Čech, je tohle úplně jiné prostředí. Přestože je Írán nádherný a plný skvělých lidí, během té cesty mi naplno došlo, jak moc vděčný můžu být za to, co máme doma. Že jediné, co řešíme, je, jestli je u moci jeden pán, nebo druhý. Ten reálný rozdíl, jestli vládne jedna strana, nebo druhá, je ale minimální. Dokud funguje demokratický systém, kdy si můžeme vládu zvolit a za pár let ji vyměnit, je to v pohodě. Jestli někdo staví své osobní štěstí na tom, jestli na Hradě sedí Zeman, nebo Pavel, a ve vládě je Babiš, nebo Fiala, doporučuju mu výlet do Íránu. Vrátí se s obrovskou úctou k svobodě a demokracii.

Írán, slané jezero Urumija

Péče, pohostinnost a stará Persie

Po přejetí hranic jsme kempovali u slaného jezera Urmija, což je něco jako Mrtvé moře. Bylo to krásné, bílé od krystalů soli, a neustále jsme byli obklopeni místními. S pozváním domů, s nabídkou pomoci, jídla. Byli jsme v péči. Perská péče vychází z Taarofu, což je íránský systém zdvořilosti a péče o cizince, který je nesmírně silný. Možná tomu pomáhalo, že tam tehdy moc turistů nebylo. Zvlášť takových, co přijeli v červeném autě s vesmírnými pásy.

Projeli jsme všechna krásná místa. Viděli jsme Persepolis, hlavní město bývalé Perské říše, a Šíráz, Isfahán. Úžasná, velkolepá místa, a skoro žádní turisté. Stará Persie byla impozantní říše, která kladla důraz na lidská práva – staré perské dekrety jsou považovány za první listinu svobod. Byla to kultura, která dala světu zoroastrismus, jeden z prvních monoteistických náboženenských systémů, a později génie jako Avicennu, jehož lékařské texty byly standardem v Evropě až do 17. století.

Setkání, která mění pohled

Nedaleko Persepolis nás ubytovali dva mladí bráchové, kteří znali fotografa Jana Šibíka. Byli hrozně fajn. Vzali nás do místní cukrárny a večer jsme se plížili uličkami, protože byl zákaz vycházení, do herny, kde jsme hráli na LAN party StarCraft. Bylo to silné, osobní setkání. Ten kluk, stejně starý jako my, nám vyprávěl, co se dělo ve škole během protestů. Že policie vtrhla k nim do třídy a zmlátila všechny, včetně těhotné učitelky.

V Íránu totiž funguje několik policejních a armádních útvarů, včetně Basídž, statisícové morální policie. Ta hlídá, že se lidé chovají v souladu s právem šaría. Držení za ruce na veřejnosti? Můžou vás zmlátit nebo zavřít. Špatně nasazený hidžáb? Stejný trest.

Tohle pro mě bylo zásadní uvědomění, jak moc si vážím svobody, kterou máme. Že život ve strachu a pod nadvládou represivního režimu je něco děsivého.

Peklo jménem Bandar Abbás

Postupně jsme jeli na jih. Cesta do Bandar Abbásu byla nekonečná. Čtyři kluci narvaní v malém autě, všude prach a špína, kouřili jsme jednu cigaretu za druhou a jedli íránské chipsy. Bez navigace, jen s papírovou mapou.

Írán, jedna z poruch našeho auta

Nikdy nezapomenu na nekonečné tunely před Bandar Abbásem. Nebyly to tunely jako Blanka, ale díry ve skále bez jakékoliv ventilace, plné starých kamionů, ze kterých se čoudilo jak z komína.

Tam jsem se opravdu bál.

Když jsme vyjeli z tunelů na jihu, udeřilo peklo. Běžné letní teploty jsou na jihu Íránu kolem 40 °C s vlhkostí vzduchu až 90 %. Pocitová teplota klidně 60 stupňů. Je to jako žít 24/7 v sauně. Pamatuju si, jak jsem vystrčil ruku z okna, abych si ji ochladil, a nedalo se to vydržet, jak to pálilo.

Do Bandar Abbásu jsme dojeli asi ve tři ráno, zaparkovali u moře a usnuli vedle auta. Ráno jsme zjistili, že nám někdo rozmlátil okýnko a vykradl nás. Vzali nám dva batohy, Jáchymovi pas a víc než polovinu peněz. V Íránu se nedá vybrat z karty. Co s sebou nemáte, to nemáte.

Šli jsme na policii, kde nám řekli, že dostaneme vojenskou eskortu až do Teheránu.

Nevím jak, ale vymluvili jsme se z toho.

Salang Charab!

Cestou zpět se vrátily problémy s autem. Odcházelo palivové čerpadlo, což znamenalo, že jsme za jízdy museli vypnout motor klíčkem a znovu nastartovat. Pak nám z auta začal intenzivně téct benzín, což v kombinaci s naším kouřením nebylo ideální. Dodnes si pamatuji desítky návštěv servisů a perskou frázi, kterou jsme se naučili: „Salang charab!“ – „Hadička je v háji!“

V Kašanu jsme se rozdělili. Jáchym se Štěpánem vyrazili do Teheránu řešit pas a my s Martinem jsme zůstali opravovat auto. Spali jsme na střeše bazaru a přes den se chodili dívat na opravu k mechanikovi, který smrděl hašišem na kilometr daleko.

Írán, Isfahán

Po pár dnech bylo auto "opravené" a my vyrazili směr Teherán. Dohoda s kluky byla jasná: sraz každý den ve 12:00 u hlavní pošty. Přijet do Teheránu a najít poštu byla největší řidičská výzva mého života. V mapě jsme se totálně neorientovali, provoz byl šílený. Pamatuju si, jak jsem v úplném běsu vycouval asi půl kilometru na jedné z hlavních tepen, abych se k té poště dostal. Nakonec jsme kluky našli.

Nečekaná umělecká tečka

Kluci mezitím v Teheránu potkali Katie a jejího bratra Shadroka z naší první cesty. Zase se o nás postarali, ubytovali nás a pomáhali nám. Jáchym s českou ambasádou vyřizoval náhradní doklad.

Tehdy v roce 2009 byla nálada v hlavním městě překvapivě uvolněná. Írán byl před islámskou revolucí v roce 1979 velmi prozápadní země. Teheránská národní galerie v té době udělala naprosto unikátní výstavu moderního umění ze svých depozitářů, které byly desítky let pod zámkem. Viděli jsme tam Van Gogha, Picassa, Dalího a jedno z nejcennějších děl od Jacksona Pollocka. Myslím, že od té doby je to všechno zase schované a dlouho to nikdo neuvidí.

Konzul nám pomohl vybrat nějaké peníze, rozbité okno jsme zadělali kartonem, na auto nastříkali černým sprejem rychlé pruhy a vyrazili jsme domů. Celou cestu zpátky nám hrálo jediné CD, které nám zloději nechali – The Rolling Stones.

Írán, setkání s přáteli v Teheránu

Íránské paradoxy a zamyšlení

Írán je plný skvělých lidí. Nejsou to Arabové, jsou to Peršané – vzdělaný, hrdý a nesmírně pohostinný národ. Necítíte se tam jako v některých jiných zemích, kde ve vás každý vidí chodící peněženku.

O to víc mě mrzí, v jakém režimu musí žít. Je to náboženská diktatura, kde úzká skupina teologů a právníků, kteří nejsou voleni, ale vybíráni Nejvyšším vůdcem, rozhoduje o všem. Jejich úkolem není naplňovat vůli lidu, ale naplňovat to, co oni považují za vůli Boží, i kdyby to bylo proti přáním většiny. Jakákoliv opozice je systematicky likvidována a neposlušnost trestají loajální represivní složky.

Tenhle systém je pro mě jako pro člověka zvyklého na svobodu děsivý. Svoboda si zvolit, kdo mi bude vládnout. Svoboda se rozhodnout. Svoboda se držet s holkou na ulici za ruku. Svoboda pro ženu ukázat své vlasy.

To jsou pro mě absolutní základy.

Mrzí mě, když je Írán vykreslován jen jako "osa zla". Není to tak. Je to země plná paradoxů, úžasné kultury, historie a skvělých lidí, kteří jsou uvězněni v represivním systému.

Moc si přeju, abych se do Íránu jednou mohl vrátit. Aby tahle krásná země našla svoji přirozenou pozici a rovnováhu. Aby se stala otevřenou zemí, která si zachová svou historii a tradice, ale zároveň dá svým lidem svobodu žít dobré životy.

Celý podcast naleznete zde ☝️

Pro vás, co jste dočetli až do konce, mám malé překvapení. Sestavil jsem fotoalbum z naší cesty, kde se můžete podívat na naše červené Mitsubishi, náladu v zemi a místa, o kterých jsem psal.

Írán, zemetřesením poničené hliněné město Bam