Zlo: Co to vlastně je?
- Tomáš Gavlas
- 22. 1.
- Minut čtení: 6
Co je zlo? To je jedna z největších teologických otázek v historii.
Definice zla není lehká. Zlo je totiž „neviditelné slovo“, které se dá strašně těžce chytit a popsat. Je to podobné jako s dobrem nebo s láskou. Jakmile se ho snažíme chytit a definovat, utíká nám před očima. Není to hmatatelná věc jako stůl nebo auto.
Myslím, že zrovna u zla dává smysl vrátit se k myšlence Ludwiga Wittgensteina: slovo má význam především v kontextu, v jakém je použito.
Zlo jako překročení hranic
Přijde mi, že dneska používáme slovo zlo především v kontextu negace. Když jsem se díval na etymologii anglického pojmu evil, stopy vedou k německému Übel a dál k protogermánskému ubilaz. Jedna z teorií říká, že kořen tohoto slova se váže k pojmu „překračovat“.
To mi dává velký smysl. Zlo je vlastně mé hodnocení situace, ve které dojde k překročení nějaké mé představy o tom, jak by věci měly být. Je to překročení hranic, překročení ideálu.
Pokud nesouhlasím s tím, že někdo pokácí strom u cesty, vnímám to jako zlé.
Pokud nesouhlasím s tím, že by mě měl opouštět můj partner, vnímám to jako zlo, které se mi děje.
Pokud nesouhlasím s tím, že mě propustili ze zaměstnání, vnímám to jako zlé.
Zlo, jak o něm dneska mluvíme, je často náš soud o překročení nějaké hodnoty. Říct, že je něco zlé, je v podstatě konstatování, že nějaká vnější síla vstoupila do mého světa a narušila uspořádání reality podle mých představ.
Takhle nějak si myslím, že vypadá naše současná, všeobecná představa o zlu. Možná to máte jinak – budu rád, když mi dáte vědět.
Kontext zla
Když se podíváme do Bible, najdeme tam hebrejský pojem Ra. Podle překladů znamená zlo, ale někteří lingvisté upozorňují, že to není tak jednoduché. Pojem Ra má mnohem širší kontext než náš dnešní pojem zla.
V hebrejské bibli jsou jako Ra označovány třeba zkažené fíky, absces u zubu, divoké zvíře nebo skleslost ve smyslu smutného vzezření.
Zkuste to nasát. Zlo jako skleslost, zkažené fíky, nemoc. Hledal jsem pro to české synonymum a nenašel jsem jedno jediné slovo, ale cítím tam společný jmenovatel: nefunkčnost, zkaženost, něco, co neprospívá životu. Je možné, že dávní Izraelité (a stejně tak staří Gótové) neměli pojem zla definovaný stejně morálně vyhraněně jako my dnes.
Podobně je na tom buddhismus s pojmy kusala a akusala. Často se překládají jako dobro a zlo, ale jejich význam je spíše „dovedné/nedovedné“ . Opět to není ten stejný význam, jaký má naše dnešní obecná představa „zlého člověka“.
Analogie: Pokud sáhnete na rozpálenou plotnu, není to „morálně špatné“, je to „nedovedné“ (akusala), protože to z neznalosti nebo nepozornosti vede k bolesti. Pokud použijete chňapku, je to „dovedné“ (kusala).
Z pohledu psychologie: Můžeme být zlí všichni?
Co na to moderní psychologie? Pojmu zla se intenzivně věnoval Philip Zimbardo, autor slavného (a kontroverzního) Stanfordského vězeňského experimentu. Pokud ho neznáte, doporučuji si ho vyhledat, je to jeden z nejvíce neetických, ale zároveň nejzásadnějších experimentů v historii.
Ve zkratce: Studenti byli rozděleni do dvou skupin – na vězně a dozorce. Ukázalo se, že „dozorci“ se velmi rychle začali chovat k „vězňům“ krutě. Opravdu hodně zle. Experiment musel být asi po týdnu předčasně ukončen.
Zimbardova teze je děsivá, ale důležitá: Můžeme se stát zlými, když potlačíme svoji individualitu a začneme se chovat v souladu s kolektivní identitou nebo rolí. To, že teď nejsem zlý, neznamená, že až budu postavený do jiné situace, zlý nebudu. Je důležité o sobě přemýšlet jako o člověku, který je schopen být zlý.
Svět jako ementál a druhá strana mince
A pak je tu teologický problém, se kterým si lámou hlavu myslitelé už staletí: Kde se ve světě bere zlo, když je Bůh dobrý a všemocný? Této disciplíně se říká teodicea.
Tomáš Akvinský nabídl zajímavý pohled. Říkal, že zlo je nedostatek dobra. Představoval si svět tak trochu jako ementál. Sýr je sám o sobě dobrý (to je bytí, dobro), ale občas jsou v něm díry. Zlo je ta díra – místo, kde dobro chybí.
C. G. Jung na to šel jinak. Říkal, že zlo je odvrácená strana dobra. Mně se tento pohled líbí – pohled, že zlo a dobro jsou součástí jednoho celku. Jako Jing a Jang. Svět existuje v dualitách. V každém dobru je trochu zla a v každém zlu je potenciál pro dobro.
Když se pokácí strom u cesty, nevybourá se do něj auto.
Když mě opustí partner, získám prostor být sám se sebou a růst.
Když mě vyhodí z práce, můžu si najít takovou, která mě bude víc naplňovat.
Zlo je, zdá se, naprosto přirozenou a nutnou součástí světa. A protože my jsme součástí světa, zlo je i součástí nás.
Můj vlastní stín
Tohle je pro mě osobně nejdůležitější uvědomění. Zlo není jen „venku“ – v politicích, v kriminálnících, ve zprávách. Je především součástí mě. Mé osobnosti, mých myšlenek, mého puzení.
Jsem člověk, a proto jsem schopen zla. Třeba na základě strachu, nevědomosti nebo pýchy. Je ve mně veškerá potencialita toho, co znamená být lidský – od čistého světce po krvelačného vraha. Přicházejí ke mně temné myšlenky a pocity, stejně tak jako ke mně přicházejí ty dobré.
Neovlivňuji to, jaké myšlenky ke mně přicházejí. Není to věc, kterou mám plně pod kontrolou. V podcastech s vámi řeším duchovní věci, ale upřímně – já je zas tolik neznám :). Mnohem lépe znám své vlastní špatné inklinace, nesprávná nutkání, tělesné žádosti. Vím, že mám v sobě myšlenky, které mě lákají a stahují z cesty.
Je to lidské. Neříkám to, abych se ospravedlnil, ale abych to přijal. Myslet si, že ve mně není přítomné zlo, je pýcha a sebeklam. A zároveň je to největší výhra zla – přesvědčit člověka, že je dokonale dobrý.
Rozlišování: Jeruzalém vs. Babylon
Jak se zlem pracovat? Já si zlo představuji jako sílu svého druhu (sui generis), která má ve světě svou vlastní agendu. Existuje v nás a do světa se dostává skrze emoce, myšlenky a činy. Je to puzení. Vede nás k tomu, že ztrácíme schopnost rozlišovat a začneme se chovat v rozporu s tím, co hluboko uvnitř cítíme jako správné.
Umění rozlišovat (discretio) je ústředním tématem křesťanských myslitelů, od pouštních otců až po Ignáce z Loyoly. Zrovna teď čtu moudra pouštních otců (kniha Apofthegmata) – jsou to krátké myšlenky mnichů, kteří žili ve 3.–4. století v egyptské poušti. Tito chlapíci nedělali v podstatě nic jiného, než že rozlišovali. Učili se rozeznat myšlenky, které jsou dobré, od těch, které jsou špatné. Vykonání jedněch a odmítnutí druhých.
Ignác z Loyoly ve svých Duchovních cvičeních nabízí silný obraz, meditaci o „Dvou praporech“. Člověk si má představit dva tábory:
Tábor Krista (poblíž Jeruzaléma), který posílá do světa anděly.
Tábor Lucifera (poblíž Babylonu), který posílá démony.
Je zajímavé si představit, jak tito vyslanci působí. Nejsou to postavičky s vidlemi. Jsou to myšlenky a pocity.
Démoni (Zlo) nás lákají na bohatství, status, pýchu. Nebo nás straší, svádí, přicházejí s pocitem naléhavosti a zbrklosti. Slibují rychlé smyslové potěšení.
Andělé (Dobro) přinášejí pocity klidu, odvahy, útěchy, pokory a vděčnosti.
Tento obraz známe jako komiksové klišé (čertík a anděl na rameni), ale má hluboký základ. V buddhismu se Mára snaží svést Buddhu, v Bibli se Ďábel na poušti snaží svést Ježíše. S tímto hlasem, s tímto puzením, je potřeba vést vnitřní dialog.
Obracet tvář ke světlu
Jak to dělám já? Občas, když ležím večer v posteli a nemůžu spát, mám „blbé“ myšlenky. Snažím se vizualizovat si situaci: nade mnou je temná obloha (zlo) a v ní kruh, ze kterého vychází světlo (dobro).
Snažím se přijmout fakt, že jsem do konce života odsouzený k tomu vnímat působení obou těchto sil. Být součástí této hry a občas v ní selhávat. V té vizualizaci dělám jedinou věc: snažím se odvracet tvář od temnoty a dívat se ke světlu.
První přikázání říká: „Nebudeš mít jiného Boha mimo mne.“ Pro mě to v přeneseném smyslu znamená požadavek věrnosti světlu. Proč? Protože temnota vysává životní sílu. Vede k rozkladu osobnosti, k pýše, k představě, že nemám hranice a můžu všechno. A z mého nitra se pak tenhle rozklad šíří dál – do rodiny, do práce, do světa.
Zlo v mých představách je síla podobně silná jako dobro. Pokud jí podlehnu, neponesu dobré ovoce. Zdrojem zla není jen „vnější svět“, ale síla, která působí skrze mě a je mou součástí.
Co s tím můžeme dělat? Můžeme se vědomě obracet ke světlu. Co jiného nám zbývá? Není tady žádný zázračný lék, žádné vteřinové osvícení. Je to každodenní práce.
Představujte si to:
Obracíte hlavu ke světlu a vaše tvář je jasná.
Odvracíte se od světla a vaše tvář tmavne.
Je to na nás.
Pokračujte na své cestě
Poslechněte si podcast: Ponořte se do tohoto tématu v audio podobě v epizodě podcastu Zlo
Přečtěte si Karlaze: Karlaz: Cesta člověka, Karlaz: Posel je zprávou a Karlaz: Srdce poutníka jsou tři knižní průvodci, kteří vám pomohou najít odvahu a moudrost pro vaši cestu
Vydejte se na pouť: Stojíte před důležitým rozhodnutím? Procházíte obdobím velkých změn? Načerpejte inspiraci a klid během putování přírodou
Kompletní průvodce smyslem života: Desítky životních témat, desítky zpracovaných článků, které dohromady tvoří mapu k sobě samému. Prozkoumejte zdarma Kompletního průvodce smyslem života, kde najdete nadčasovou inspiraci pro svou životní Cestu.
PhDr. Tomáš Gavlas je kulturolog, spisovatel a poutník, který přes 15 let zkoumá cesty, jež vedou k naplněnému životu. Jeho myšlenky a příběhy oslovili desítky tisíc lidí prostřednictvím knih Karlaz a populárního podcastu. Více o Tomášovi najdete v sekci "Těší mě".
Komentáře