Zlo: Co to vlastně je, proč je i v nás a co s ním dělat
Aktualizováno: 1. 10.
Co je zlo?
Zlo není věc, ale spíš puzení a jednání, které poškozuje život. Filosofie ho popisuje jako nedostatek dobra, psychologie ukazuje, že za většinu zla nestojí zrůdy, ale obyčejní lidé ve specifické situaci a roli. A skoro každý z nás má někdy temné myšlenky. To z něj zlého člověka nedělá. Rozhoduje, čemu dáme prostor a co uděláme.
Co je zlo? To je jedna z největších teologických otázek v historii.
Definice zla není lehká. Zlo je totiž „neviditelné slovo“, které se dá strašně těžce zachytit a přesně popsat. Je to podobné jako s dobrem nebo s láskou. Jakmile se ho snažíme chytit a definovat, utíká nám před očima. Není to hmatatelná věc jako stůl nebo auto. Myslím, že zrovna u zla dává smysl vrátit se k myšlence Ludwiga Wittgensteina: slovo má význam především v kontextu, v jakém je použito.
Zlo jako překročení hranic
Přijde mi, že dneska používáme slovo zlo především v kontextu negace. Když jsem se díval na etymologii anglického pojmu evil, stopy vedou k německému Übel a dál k protogermánskému ubilaz. Jedna z teorií říká, že kořen tohoto slova se váže k pojmu „překračovat“.
To mi dává velký smysl. Zlo je vlastně mé hodnocení situace, ve které dojde k překročení nějaké mé představy o tom, jak by věci měly být. Je to překročení hranic, překročení ideálu. (Doporučuji článek o překračování osobních hranic, zde)
Pokud nesouhlasím s tím, že někdo pokácí strom u cesty, vnímám to jako zlé.
Pokud nesouhlasím s tím, že by mě měl opouštět můj partner, vnímám to jako zlo, které se mi děje.
Pokud nesouhlasím s tím, že mě propustili ze zaměstnání, vnímám to jako zlé.
Zlo, jak o něm dneska mluvíme, je často náš soud o překročení nějaké hodnoty. Říct, že je něco zlé, je v podstatě konstatování, že nějaká vnější síla vstoupila do mého světa a narušila uspořádání reality podle mých představ.
Tady je ale potřeba ještě pojmenovat jeden rozdíl, jinak by z toho vyšlo, že zlo je jen věc názoru. Jedna věc je zlo jako nepříjemnost, tedy to, co se mi nehodí do plánu. Bouřka, výpověď, nemoc. Druhá věc je zlo jako ublížení, tedy když někdo vědomě poškodí druhého člověka. Účelné bití, ponižování, zneužití, lhaní, které někoho zraňuje.
To první je většinou o mých představách. To druhé není relativní a nepotřebuje filosofickou omluvu. O tom druhém bude druhá polovina tohohle textu.
Jazykový význam zla a jeho kontext
Když se podíváme do Bible, najdeme tam hebrejský pojem Ra. Podle překladů znamená zlo, ale někteří lingvisté upozorňují, že to není tak jednoduché. Pojem Ra má mnohem širší kontext než náš dnešní pojem zla.
V hebrejské bibli jsou jako Ra označovány třeba zkažené fíky, absces u zubu, divoké zvíře nebo skleslost ve smyslu smutného vzezření.
Zkuste to nasát. Zlo jako skleslost, zkažené fíky, nemoc. Hledal jsem pro to české synonymum a nenašel jsem jedno jediné slovo, ale cítím tam společný jmenovatel: nefunkčnost, zkaženost, něco, co neprospívá životu. Je možné, že dávní Izraelité (a stejně tak staří Gótové) neměli pojem zla definovaný stejně morálně vyhraněně jako my dnes.
Podobně je na tom buddhismus s pojmy kusala a akusala. Často se překládají jako dobro a zlo, ale jejich význam je spíše „dovedné/nedovedné“ . Opět to není ten stejný význam, jaký má naše dnešní obecná představa „zlého člověka“.
Analogie: Pokud sáhnete na rozpálenou plotnu, není to „morálně špatné“, je to „nedovedné“ (akusala), protože to z neznalosti nebo nepozornosti vede k bolesti. Pokud použijete chňapku, je to „dovedné“ (kusala).
Z pohledu psychologie: Můžeme být zlí všichni?
Co na to moderní psychologie? Pojmu zla se intenzivně věnoval Philip Zimbardo, autor slavného Stanfordského vězeňského experimentu.
O co šlo: studenti byli rozděleni do dvou skupin, na vězně a dozorce. Ukázalo se, že „dozorci“ se velmi rychle začali chovat k „vězňům“ krutě. Opravdu hodně zle. Experiment musel být asi po týdnu předčasně ukončen. Je fér dodat, že tenhle experiment dnes stojí na hodně vratkých nohách. Z archivních nahrávek vyplynulo, že dozorci dostávali instrukce, jak se mají chovat, a že část jejich krutosti nebyla spontánní. Když britští psychologové Alex Haslam a Stephen Reicher udělali v roce 2002 podobný experiment pro BBC, žádná automatická tyranie se neobjevila. Lidé se ke krutosti nepropadají sami od sebe. Propadají se k ní tehdy, když se s nějakou skupinou nebo rolí ztotožní a uvěří, že to, co dělají, je správné.
Mnohem pevnější je slavný experiment Stanleyho Milgrama z Yale. Účastníci měli za úkol dávat druhému člověku elektrické šoky, když udělal chybu (ve skutečnosti šlo o herce a žádné šoky se nedávaly). Muž v bílém plášti jen klidně opakoval: „Pokračujte, pokus to vyžaduje.“ Šedesát pět procent lidí došlo až k nejvyšší úrovni označené jako smrtelná (Milgram, 1963, Journal of Abnormal and Social Psychology). Nebyli to žádní psychopati. Obyčejní lidé z inzerátu v novinách.
Závěr zůstává v platnosti a je nepříjemný. K tomu, aby člověk páchal zlo, nepotřebuje být zrůda. Stačí autorita, role, skupina a pocit, že odpovědnost nese někdo jiný. To, že teď zlý nejsem, neznamená, že v jiné situaci zlý nebudu. Je důležité o sobě přemýšlet jako o člověku, který je schopen zla. Literárně to nejsilněji popsal Joseph Conrad v novele Srdce temnoty, přečtěte si samostatný text.
Zlo jako nedostatek dobra?
A pak je tu teologický problém, se kterým si lámou hlavu myslitelé už staletí: Kde se ve světě bere zlo, když je Bůh dobrý a všemocný? Této disciplíně se říká teodicea.
Tomáš Akvinský nabídl zajímavý pohled. Říkal, že zlo je nedostatek dobra. Představoval si svět tak trochu jako ementál. Sýr je sám o sobě dobrý (to je bytí, dobro), ale občas jsou v něm díry. Zlo je ta díra. Místo, kde dobro chybí.
C. G. Jung na to šel jinak. Říkal, že zlo je odvrácená strana dobra. Mně se tento pohled líbí, pohled, že zlo a dobro jsou součástí jednoho celku. Jako Jing a Jang. Svět existuje v dualitách. V každém dobru je trochu zla a v každém zlu je potenciál pro dobro.
Když se pokácí strom u cesty, nevybourá se do něj auto.
Když mě opustí partner, získám prostor být sám se sebou a růst.
Když mě vyhodí z práce, můžu si najít takovou, která mě bude víc naplňovat.
Zlo je, zdá se, naprosto přirozenou a nutnou součástí světa. A protože my jsme součástí světa, zlo je i součástí nás. Je fajn doplnit, že tyhle věty platí pro ztráty. Neplatí pro ublížení. Komu někdo v dětství ubližoval, tomu nepomůže, když mu řeknete, že to bylo pro něco dobré. Není. Někdy je zlo prostě zlo a jediné, co z něj vzejde, je to, co z něj ten člověk sám těžkou prací udělá. A i to je jeho zásluha, ne zásluha toho, kdo mu ublížil.
Zlo ve mně
Tohle je pro mě osobně nejdůležitější uvědomění. Zlo není jen „venku“, v politicích, v kriminálnících, ve zprávách. Je především součástí mě. Mé osobnosti, mých myšlenek, mého puzení.
Jsem člověk, a proto jsem schopen zla. Třeba na základě strachu, nevědomosti nebo pýchy. Je ve mně veškerá potencialita toho, co znamená být lidský, od čistého světce po krvelačného vraha. Přicházejí ke mně temné myšlenky a pocity, stejně tak jako ke mně přicházejí ty dobré.
Neovlivňuji to, jaké myšlenky ke mně přicházejí. Není to věc, kterou mám plně pod kontrolou. V podcastech s vámi řeším duchovní věci, ale upřímně, já je zas tolik neznám :). Mnohem lépe znám své vlastní špatné inklinace, nesprávná nutkání, tělesné žádosti. Vím, že mám v sobě myšlenky, které mě lákají a stahují z cesty.
Je to lidské. Neříkám to, abych se ospravedlnil, ale abych to přijal. Myslet si, že ve mně není přítomné zlo, je pýcha a sebeklam. A zároveň je to největší výhra zla, přesvědčit člověka, že je dokonale dobrý.
Jungiánská psychologie tomu nepřiznanému v nás říká stín, a to je o kousek jiné téma: stín jsou části mě, které jsem vytěsnil, protože jsem je nesměl mít. Píšu o něm v textu Stín v psychologii.
Mám temné myšlenky. Znamená to, že jsem zlý člověk?
Tohle je asi nejčastější tichá otázka, se kterou se u tématu zla setkávám. Lidé se stydí ji vyslovit. Přišla mi hrozná myšlenka o mém dítěti. Napadlo mě, že bych mu mohl ublížit. Představil jsem si něco, za co se nesnesitelně stydím. Co když jsem monstrum?
Nejste. A není to řečnická útěcha, je to změřená věc. Psychologové se v rozsáhlé studii ptali lidí ve třinácti zemích na šesti kontinentech, jestli zažívají nechtěné vtíravé myšlenky. Přiznalo je zhruba 94 % lidí (Radomsky et al., 2014, Journal of Obsessive-Compulsive and Related Disorders). Myšlenky na ublížení, na nehodu, na něco morálně nebo sexuálně odporného. Napříč kulturami i náboženstvími.
Rozdíl mezi lidmi není v tom, jestli takové myšlenky mají. Rozdíl je v tom, co si o nich myslí. Psychologové popsali jev, kterému říkají splynutí myšlenky a činu: přesvědčení, že myslet na něco je skoro stejné jako to udělat, nebo že tím pravděpodobnost toho činu roste (Shafran, Thordarson & Rachman, 1996). Kdo tomu věří, začne se svých myšlenek bát, potlačovat je a kontrolovat se. A tím je začne ještě více vyživovat.
Co pomáhá:
Nechat myšlenku projít, aniž s ní budete bojovat. Boj ji zvětšuje, stejně jako boj s bolestí. Můžete začít s meditační praxi, více v samostatném článku.
Oddělit myšlenku od záměru. Myšlenka je nápad, který se objevil. Záměr je to, k čemu se přikloním.
Říct to nahlas někomu bezpečnému. Temná myšlenka vyslovená před člověkem, který neuteče, ztrácí polovinu své moci. Právě proto je zpověď a terapie tak stará a účinná věc.
Sledovat činy, ne obsah hlavy. Zlý člověk se nepozná podle toho, co ho napadne, ale podle toho, co dělá.
A pozor na jednu věc: když myšlenky přicházejí pořád, vyvolávají velkou úzkost a člověk kvůli nim provádí rituály nebo se kontroluje, může jít o obsedantně kompulzivní poruchu. To není charakterová vada, ale léčitelná porucha. Patří k psychologovi nebo psychiatrovi, například kognitivně behaviorální terapie na ni funguje velmi dobře. Pokud vás téma negativních myšlenek zajímá, zvu vás k přečtení samostatného textu.
Nosíte v sobě něco, co jste ještě nikdy nevyslovili?
Jak se cítíte, když čtete článek o zlu? Co je pro vás důležité, ale těžko se o tom mluví? Pojďte to společně prozkoumat do bezpečného prostředí společného rozhovoru. Terapeutické putování je jeden den chůze. Beze spěchu, bez hodnocení, jen vy a já.
Když se zlo stalo vám
Druhá skupina lidí, která tenhle text čte, nehledá definici a filosofický rozměr. Hledá smysl toho, co se jim stalo. Zbití. Ponížení. Zrada. Zneužití. Roky, kdy doma nebylo bezpečno. Nemám pro to vysvětlení, které by to spravilo. Ale pár věcí vidím na putováních znovu a znovu:
To, co vám udělali, nebylo o vás. Dítě, kterému se ubližuje, vždycky hledá důvod v sobě, protože je to snesitelnější než přiznat, že dospělí, na kterých závisí, selhali.
Vaše důvěra nebyla chyba. Mnoho lidí, kterým někdo ublížil, si pak vyčítá, že byli naivní. Že to měli poznat dřív. Jenže odpovědnost nese ten, kdo důvěru zneužil. O tom, jak zůstat otevřený a přitom se už nenechat zranit, píšu v textu Naivita.
Pochopení není totéž co omluva. Můžete rozumět tomu, proč to ten člověk dělal, jak k tomu sám přišel, a přesto to zůstane neomluvitelné.
Nespěchejte na odpuštění. Odpuštění, ke kterému se člověk nutí, protože „se to má“, většinou nic neuzavře. Píšu o tom v textu Jak odpustit. Někdy je prvním krokem naopak dovolit si zlost.
Hranice jsou důležitější než smíření. Když ten člověk zůstal ve vašem životě, bývá prvním krokem ochrana svého prostoru, ne porozumění. K tomu je text Osobní hranice.
Když se těžká zkušenost vrací v nočních můrách, vtíravých vzpomínkách nebo úzkostech, patří to k odborníkovi na trauma, ne na blog. A pokud jste obětí trestného činu, existuje pomoc, která je zdarma.
Kam se obrátit:
Linka pomoci obětem trestných činů: 116 006 (nonstop, zdarma)
Linka první psychické pomoci: 116 123
V akutním ohrožení volejte 155 nebo 112.
Rozlišování zla podle Ignáce z Loyoly a pouštních otců
Jak se zlem pracovat? Já si zlo představuji jako sílu svého druhu (sui generis), která má ve světě svou vlastní agendu. Existuje v nás a do světa se dostává skrze emoce, myšlenky a činy. Je to puzení. Vede nás k tomu, že ztrácíme schopnost rozlišovat a začneme se chovat v rozporu s tím, co hluboko uvnitř cítíme jako správné.
Umění rozlišovat (discretio) je ústředním tématem křesťanských myslitelů, od pouštních otců až po Ignáce z Loyoly. Zrovna teď čtu moudra pouštních otců (kniha Apofthegmata), jsou to krátké myšlenky mnichů, kteří žili ve 3.–4. století v egyptské poušti. Tito chlapíci nedělali v podstatě nic jiného, než že rozlišovali. Učili se rozeznat myšlenky, které jsou dobré, od těch, které jsou špatné. Vykonání jedněch a odmítnutí druhých.
Ignác z Loyoly ve svých Duchovních cvičeních nabízí silný obraz, meditaci o „Dvou praporech“. Člověk si má představit dva tábory:
Tábor Krista (poblíž Jeruzaléma), který posílá do světa anděly.
Tábor Lucifera (poblíž Babylonu), který posílá démony.
Je zajímavé si představit, jak tito vyslanci působí. Nejsou to postavičky s vidlemi. Jsou to myšlenky a pocity.
Démoni (Zlo) nás lákají na bohatství, status, pýchu. Nebo nás straší, svádí, přicházejí s pocitem naléhavosti a zbrklosti. Slibují rychlé smyslové potěšení.
Andělé (Dobro) přinášejí pocity klidu, odvahy, útěchy, pokory a vděčnosti.
Tento obraz známe jako komiksové klišé (čertík a anděl na rameni), ale má hluboký základ. V buddhismu se Mára snaží svést Buddhu, v Bibli se Ďábel na poušti snaží svést Ježíše. S tímto hlasem, s tímto puzením, je potřeba vést vnitřní dialog.
Ignácovo rozlišování má přitom docela praktické pravidlo, které používám i dnes. Neptám se, jestli je myšlenka příjemná, ale co po mně chce a jakou stopu ve mně zanechá.
Puzení, které pochází z temné strany, bývá naléhavé („hned teď“), tajné („nikomu to neříkej“) a oddělující („ty je nepotřebuješ“). Po něm přichází prázdno, úzko nebo stud.
To druhé bývá klidné, snese odklad, snese světlo a vede k lidem. Po něm zůstává pokoj, i když to bylo těžké.
Když nevíte, co si vybrat, zkuste to říct nahlas někomu, komu důvěřujete. Co se bojíte vyslovit, obvykle nepochází z dobrého tábora.
Obracet tvář ke světlu
Jak to dělám já? Občas, když ležím večer v posteli a nemůžu spát, mám „blbé“ myšlenky. Snažím se vizualizovat si situaci: nade mnou je temná obloha (zlo) a v ní kruh, ze kterého vychází světlo (dobro).
Snažím se přijmout fakt, že jsem do konce života odsouzený k tomu vnímat působení obou těchto sil. Být součástí této hry a občas v ní selhávat. V té vizualizaci dělám jedinou věc: snažím se odvracet tvář od temnoty a dívat se ke světlu.
První přikázání říká: „Nebudeš mít jiného Boha mimo mne.“ Pro mě to v přeneseném smyslu znamená požadavek věrnosti světlu. Proč? Protože temnota vysává životní sílu. Vede k rozkladu osobnosti, k pýše, k představě, že nemám hranice a můžu všechno. A z mého nitra se pak tenhle rozklad šíří dál. Do rodiny, do práce, do světa.
Zlo v mých představách je síla podobně silná jako dobro. Pokud jí podlehnu, neponesu dobré ovoce. Zdrojem zla není jen „vnější svět“, ale síla, která působí skrze mě a je mou součástí.
Co s tím můžeme dělat? Můžeme se vědomě obracet ke světlu. Co jiného nám zbývá? Není tady žádný zázračný lék, žádné vteřinové osvícení. Je to každodenní práce.
Představujte si to:
Obracíte hlavu ke světlu a vaše tvář je jasná.
Odvracíte se od světla a vaše tvář tmavne.
Je to na nás.
Nejčastější otázky o zlu
Co je zlo?
Nejčastěji se zlem myslí jednání, které vědomě poškozuje druhého nebo život jako takový. Filosoficky se popisuje i jako nedostatek dobra, tedy místo, kde dobro chybí. V běžné řeči navíc zlem označujeme i to, co jen narušilo naše představy o tom, jak měly věci být.
Proč lidé páchají zlo?
Většinou ne proto, že by byli zrůdy. Roli hrají poslušnost vůči autoritě, ztotožnění se skupinou, strach, rozdělená odpovědnost, ponížení a přesvědčení, že jednají správně. Milgramův experiment ukázal, že drtivá většina obyčejných lidí dokáže na příkaz autority ublížit.
Je v každém člověku zlo?
V každém z nás je schopnost zla, tedy potenciál. Skoro každý má někdy temné myšlenky. Rozhoduje se to, čemu dáme prostor a co uděláme.
Znamenají temné myšlenky, že jsem zlý?
Ne. Nechtěné vtíravé myšlenky uvádí zhruba 94 % lidí napříč kulturami. Problém nevzniká z jejich obsahu, ale z toho, když jim uvěříme a začneme s nimi bojovat.
Jaký je rozdíl mezi zlem a stínem?
Stín je pojem z jungovské psychologie: jsou to vytěsněné části osobnosti, které o sobě nechceme vědět. Zlo je konkrétnější, týká se puzení a jednání, které poškozuje. Stín může obsahovat i energii, tvořivost nebo zlost, která není zlá.
Je špatné cítit nenávist k tomu, kdo mi ublížil?
Není. Zlost bývá přirozenou reakcí na křivdu a často je prvním krokem k uzdravení. Otázkou není, jestli ji cítit, ale co s ní pak udělám.
Na co teď myslíte?🌿
Cítíte úzkost, napětí, smutek? Chcete si promluvit o důležitých tématech v bezpečném prostředí? Společné jednodenní Terapeutické putování vytváří nehodnotící prostředí pro témata, která jsou pro vás právě teď důležitá.
Pokračujte na své cestě
Poslechněte si podcast: Ponořte se do podobných témat v audio podobě na Spotify.
Přečtěte si Karlaze: Tři knižní průvodci, kteří přinášejí nadčasovou moudrost původních filosofických a duchovních textů.
Kompletní průvodce smyslem života: Hlavní rozcestník pro desítky životních témat, která dohromady tvoří mapu k sobě samému.
PhDr. Tomáš Gavlas
Jsem průvodce, terapeut ve výcviku a autor knih Karlaz. Zajímá mě lidská duše a její cesta k naplněnému životu. Terapeuticky doprovázím druhé na jejich osobních cestách. Další inspiraci a rozhovory sdílím ve svém podcastu. Více o mně najdete na stránce Těší mě.
Komentáře