Krása oběti. Čemu stojí za to obětovat svůj život?
- před 4 minutami
- Minut čtení: 8
Možná si teď říkáš, že jsem se zbláznil.
Jaká krása oběti?
Vždyť být obětí války, násilí nebo šikany je to nejhorší utrpení.
A máš naprostou pravdu. Dnešní zamyšlení píšu s obrovským respektem ke všem, kterým bylo ublíženo a jsou oběťmi. Ale chci ti ukázat dva odlišné rozměry slova oběť.
Dva hluboké, prastaré významy.
Proč?
Ona totiž není oběť jako oběť.
V angličtině pro naši českou „oběť“ existují slova dvě: Victim a Sacrifice. Jedno tě může o životní sílu připravit. Druhé životní sílu dává.
Záměrem dnešního textu je připomenout si, že i když si často nemůžeme vybrat, co těžkého nás potká, vždycky si můžeme vybrat, jak se tomu postavíme a jaký smysl tomu nakonec dáme.
Pojďme se podívat, jaký je v tom rozdíl a jak to může změnit tvůj pohled na vlastní život.
Poslechněte si originální podcast
Victim: Od zvířete na oltáři po pocit bezmoci
Obě slova – victim i sacrifice – se vztahují k obětnímu aktu, dělanému na oltáři. Oběti na oltář se přinášely tisíce let. Živé, neživé, hodně věcí se zapalovalo. V Bibli se o tom mluví jako o oběti zápalné. Když se něco zapálilo, ten kouř – oběť – šel vzhůru do nebes, za Tím, který stojí nad všemi Cestami.
Když se podíváme na kořen slova victim (latinsky victima), v antickém Římě tento termín označoval výhradně velké zvíře určené k obětování, typicky býka s rohy ozdobenými stuhami. Zvíře, ze kterého se mimochodem vyvinulo dnešní slovo hostie, se nazývalo hostia. Podstatné jméno victima ale pochází ze slovesa vincire, což znamená svázat či poutat. Představ si zvíře, které je svázáno a přivedeno k oltáři.
Zde už je jasně definován prvek nedobrovolnosti, pasivity a fyzického objektu.
Křesťanství tento antický a starozákonní koncept zvířecí oběti převzalo, ale aplikovalo ho na člověka/Boha – Ježíše Krista. Je to ten Beránek Boží, který na sebe bere hříchy světa. Zde se zrodil klíčový koncept pro budoucí význam slova victim: nevinnost a bezmocnost.
Zvíře na oltáři za nic nemohlo, bylo čisté a trpělo za hříchy nebo pro požehnání jiných. Když křesťanská kultura hledala slovo pro nevinně trpícího člověka, přirovnání k obětnímu zvířeti se nabízelo samo.
V angličtině se slovo victim v čistě neliturgickém smyslu objevuje poprvé v 17. století, a to pro člověka zničeného jinou osobou nebo okolnostmi. V češtině to známe jako „padnout za oběť“ moru, válce nebo intrikám. Dále se slovo dostává do práva, kde označuje poškozeného (oběť trestného činu, autonehody, povodně), a do psychologie.
Role oběti jako psychologická past
A teď je to zajímavé. Díky psychologii se ve dvacátém století z „oběti“ stává populární termín, který dobře známe: role oběti. V běžné řeči slýcháme: „Nebuď v oběti,“ nebo „on je v oběti.“
Tady se poprvé termín oddělil od skutečného fyzického utrpení. V pojetí psychologa Stevena Karpmana ze sedmdesátých let už oběť není někdo, koho zrovna přejelo auto, ale člověk, který se často nevědomě rozhodl zaujmout pasivní životní postoj. Karpman zjistil, že člověk hraje tuto roli proto, že mu to přináší výhody – péči druhých (zachránců), pozornost a nulovou zodpovědnost za vlastní život.
A to je velké téma. V poslední knize Srdce poutníka, kterou jsem napsal, se tématu oběti dost do hloubky věnuji.
V úvodní scéně se na náměstí setkávají lidé, aby zjistili, kdo půjde hledat ztracenou družinu. Ve městě řádí záhadná nemoc a lidé umírají. Je to dlouhá pasáž o tom, jak lidé ukazují na druhé a říkají, že by měli jít oni. Ten, na koho je ukázáno, má vždy výmluvu – je obětí toho, že je otcem, matkou, nebo že mu někdo zesnul, je obětí své slabosti nebo svého stáří. Nikdo nemůže vyrazit. Město hledá dobrovolníka, který se obětuje a půjde do nebezpečí, ale každý je „obětí“, a tak nemůže. V kontrastu k tomu je hlavní postava Mestiza, který je sice mladý a má slabé plíce, ale hlas svědomí ho donutí zvednout ruku a říct, že půjde.
Kultura oběti: Kdo trpí víc, získává mikrofon
Proč je to tak důležité?
Protože si myslím, že se stává stále běžnějším být v roli oběti. Sociologové Bradley Campbell a Jason Manning popsali, že západní společnost přechází do tzv. kultury oběti (victimhood culture).
Dřív získával člověk společenský status tím, že ukázal sílu, statečnost nebo odolnost. Mluvilo se o kultuře cti. Dnes, když někdo řekne „jsem silný, zvládnu si poradit sám“, málokoho to zajímá. Ve veřejném prostoru se dnes menšiny i většiny hádají o to, kdo je větší oběť. Nechci to nijak zlehčovat ani konkretizovat, mluvím obecně, ale pár příkladů: Akademický feminismus staví ženu do role oběti patriarchátu; sexuální menšiny jsou oběťmi konzervativního smýšlení; bílí muži říkají, že je nejtěžší být bílým mužem, protože jsou obětí všech útoků; pravice je obětí cancel culture na sítích a politici jsou oběťmi honů na čarodějnice.
Ten, kdo dokáže argumentovat větším utrpením, získává v debatě mikrofon. Podobné argumentování o tom, kdo je obětí čeho, v historii veřejné debaty nikdy v takové míře nebylo.
Já si nutně nemyslím, že je to úplně špatně, a absolutně nechci vstupovat do kulturních válek.
Chci se podívat na jednotlivce.
Na tebe, na mě.
Poutníku, ono všichni jsme oběti něčeho – naší výchovy, doby, ve které se narodíme, svého těla a jeho nedostatků, naší smrtelnosti.
Vlastně si myslím, že je dobré si tahle témata otevřít v sebezkoumání nebo v terapii.
Přijmout, že to, kde jsem, je i výsledkem toho, že jsem byl od narození nějak znevýhodněn.
Ale pak je třeba jít dál.
Udělejme si malé shrnutí: Oběť (victim) se ze zvířete na oltáři ve starověku vyvinula v nevinně trpícího člověka v novověku. Dnes to často znamená člověka, který se sám vnímá jako oběť a své utrpení používá jako sociální a psychologickou zbraň.
Sacrifice: Oběť jako zasvěcení a posvěcení
A teď se pojďme podívat na ten druhý pojem. Oběť jako sacrifice – posvěcení a zasvěcení.
Slovo pochází z latinského sacrificium, které vzniklo složením dvou kořenů:
sacer = svatý, posvátný, zasvěcený.
facere = dělat, činit.
Původní význam je doslova „učinit něco posvátným“. Přeneseně to znamená vyjmout věc z běžného užívání a předat ji do sféry posvátna. Kdo je tady v centru? Ten, kdo akt provádí. Není to bezmocná oběť, je to vědomý a aktivní tvůrce svého osudu. Když já sám dělám oběť – obětuji svůj čas, pozornost, energii nebo peníze – zasvěcuji tím svůj život něčemu, co mě přesahuje. V tuhle chvíli už nejsem obětí vnějších sil, ale svého vlastního rozhodnutí.
Křesťanství například Ježíšův konec na kříži nevnímá tak, že by byl pouze obětí. Šlo o jeho vnitřní záměr. Rozhodnutí přijal s plným vědomím, a to je nejvyšší forma sebedarování. V Evangeliu podle Jana (10:18) Ježíš říká:
„Nikdo mi život nebere, ale já jej dávám sám od sebe. Mám moc jej dát a mám moc jej zase vzít.“
Zatímco obětování se (sacrificium) je považováno za jednu z nejvyšších ctností, být prostou obětí (victima) samo o sobě žádnou ctností není. Pokud ti někdo něco vezme násilím, jsi oběť. Pokud se toho vzdáš dobrovolně pro vyšší cíl, přinášíš oběť.
Krásně to ukazuje i Kázání na hoře (Mt 5,41):
„A když tě někdo nutí k službě na jednu míli, jdi s ním dvě.“
Za Ježíšova života mohl římský voják zastavit civilistu a donutit ho nést mu náklad. Civilista byl obětí římské oprese. Ale Ježíš říká: když bude chtít jednu, jdi dvě.
Tím ti dává možnost změnit přístup a získat kontrolu nad svým osudem.
V moderním kontextu vidíme tohle posvátné sebeobětování neustále: Rodiče obětují spánek a kariéru, aby vychovali dítě. Dělají to z lásky, z vlastní vůle. Voják padne při obraně vlasti. Nebo uděláš kompromis ve vztahu a obětuješ kousek svého ega, abys zachoval mír. Je to akt absolutní agentnosti a svobodné vůle.
Černobyl a síla vědomého rozhodnutí
Pro mě byla v tomto ohledu obrovskou inspirací jedna scéna ze seriálu Černobyl.
Pro nás Čechy je havárie jaderné elektrárny silné téma – pamatujeme si, jak se po výbuchu stahovalo z trhu mléko a jak tu pršel radioaktivní déšť.
V seriálu je neuvěřitelně silný moment, kdy vědci a vedení říkají personálu elektrárny a horníkům, kteří se mají podkopat pod reaktor: „Půjdete do temnoty, do radioaktivní vody. Pravděpodobně to nepřežijete. Ale pokud to neuděláte, mohou zemřít miliony lidí.“ Šéf horníků Gluchov vyslechne arogantního ministra a odpoví legendární větou: „Pracujeme ve tmě, ale vidíme všechno.“
Když se tito muži zvedli a vzali ten smrtící úkol na sebe, byl to přesně ten akt nejvyšší oběti (sacrifice). Měli plné vědomí (věděli, že jdou na smrt), měli svobodnou volbu (mohli odmítnout) a měli vyšší smysl (hodnota životů milionů lidí převýšila jejich vlastní bezpečí). Neudělali to z touhy zemřít, ale z obrovské zodpovědnosti a lásky k lidstvu.
Co z nich dělá hrdiny, je jejich vnitřní postoj. Nechovali se jako bezmocné oběti. Když jim bylo v podzemním tunelu k nevydržení horko, nesložili se. Nestěžovali si jako pasivní oběti okolností. Prostě se svlékli donaha a pokračovali v práci.
Přijali extrémní fyzické utrpení, aby splnili svůj úkol. Možná je tahle část seriálu dramaticky trochu dokreslená, ale to myslím, že vůbec nevadí. Vždycky, když podobný hrdinský a ctnostný akt vidím, vžene mi to slzy do očí.
Jsme víc než jen oběti
Právě tahle hrdinská oběť z Černobylu mě nesmírně inspirovala při psaní posledního Karlaze. Je tam hodně o volbě a dobrovolném sebeobětování.
Když hlavní postavu v poušti pokouší ďábel, snaží se ho od jeho cesty zradit tím, že ho viktimizuje. Snaží se z něj udělat oběť: „Za to ty nemůžeš, oni ti nepomohli, vyslali tě, ale je jim jedno, jestli zemřeš .“
Hlavní hrdina se po cestě lituje, že je slabý, že je vlastně jen náhradní dítě za bratra, který zemřel. Starý mnich v pouštním klášteře mu na to ale vypráví příběh z Bible o Šétovi, kterého měli Adam s Evou jako náhradu za zavražděného Ábela. A byl to právě Šét a jeho pokolení, kdo podle Bible zalidnil zemi. I někdo, kdo se vnímá jako pouhá náhrada, může být víc. De facto mu řekli: Nesnižuj se, nedělej ze sebe oběť.
Znovu opakuji: Nesnižuji tíhu a závažnost toho být obětí. Utrpení je skutečné. Tahle traumata je třeba otevřít a ošetřit, ideálně s profesionální pomocí.
Ale potom je třeba jít dál.
Protože my všichni jsme mnohem víc než jen naše utrpení.
Nemyslím si, že jsem v něčem lepší. Sám vím, že do role oběti také často spadnu. Ale v tom větším obraze jsme my, kteří jsme dostali dar života, postaveni před volbu.
Musíme se rozhodnout, za co ten život směníme jak říká Exupéry v Citadele, nebo čemu ho zasvětíme, jak bych řekl v kontextu dnešního textu já.
Čemu obětuješ svůj život?
Naše odpověď na tuto otázku závisí na tom, jak aktivní budeme. Obrovskou inspirací je pro mě Viktor Frankl a jeho kniha „A přesto říci životu ano“. On byl tou největší fyzickou obětí (victim) zrůdného systému koncentračního tábora, a přesto se nenechal zlomit.
Přijal za svůj postoj odpovědnost a dal svému utrpení smysl. Zvládnout tohle, to je opravdová vnitřní síla.
Přečtu vám jednu citaci z posledního Karlaze:
„Pouť je cesta ke středu. A človíček se na ni vydává, aby se ve středu světa spojil s něčím vzácným, co ho přesahuje, a zažil znovuzrození. Musíš věřit, že kde je cíl, tam je i poklad, který musí být za každou cenu objeven.“
Všichni v životě budeme oběťmi okolností. Tomu se nevyhneme. Ale je jen na nás, jestli v té roli zůstaneme a na svou skutečnou cestu se nevydáme, nebo jestli svůj příběh vezmeme do vlastních rukou a svůj život něčemu smysluplnému zasvětíme.
Přesně o této cestě z pasivity k odvaze je má poslední kniha Srdce poutníka. Pokud s tebou dnešní téma rezonovalo a chtěl bys do něj proniknout hlouběji, můžeš si knížku objednat na www.karlaz.cz, nebo si jí půjčit v knihovně.
Pokračujte na své cestě
Vydejte se na doprovázenou pouť: Stojíte před důležitým rozhodnutím? Procházíte obdobím velkých změn? Načerpejte inspiraci během společného putování přírodou.
Poslechněte si podcast: Ponořte se do tohoto tématu v audio podobě na Spotify.
Přečtěte si Karlaze: Karlaz: Cesta člověka, Karlaz: Posel je zprávou a Karlaz: Srdce poutníka jsou tři knižní průvodci, kteří vám pomohou najít odvahu a moudrost pro vaši cestu
Kompletní průvodce smyslem života: Desítky životních témat, desítky zpracovaných článků, které dohromady tvoří mapu k sobě samému. Prozkoumejte zdarma Kompletního průvodce smyslem života, kde najdete nadčasovou inspiraci pro svou životní Cestu.
PhDr. Tomáš Gavlas
Jsem průvodce, poutník a autor knih Karlaz. Zajímá mě lidská duše a její cesta k naplněnému životu. Individuálně doprovázím druhé na jejich osobních cestách a aktuálně procházím psychoterapeutickým výcvikem. Další inspiraci a rozhovory sdílím ve svém podcastu. Více o mně najdete na stránce Těší mě.
Komentáře