Jak odpustit i to, co se zdá neodpustitelné
Aktualizováno: 10. 9.
Nosíte si v sobě starou křivdu? Zášť, která vás tíží a otravuje přítomnost? Všichni jsme byli někdy zraněni. A často se zdá nemožné odpustit tomu, kdo nám ublížil. Ale co když vám řeknu, že neodpuštění škodí mnohem více vám než tomu, kdo se provinil? A že naučit se, jak odpustit, je možná ten nejdůležitější krok k nalezení vnitřního pokoje?
Ponoříme se do hlubokého a náročného tématu odpuštění. Odpuštění není o zapomnění nebo schvalování zlého činu. Je to vědomý akt osvobození. Především osvobození sebe sama od břemene minulosti.
Jaká je alternativa k odpuštění? Past zášti a msty
Když nám někdo ublíží, máme v podstatě tři možnosti:
Odpuštění: Vědomě se rozhodnout pustit zášť a touhu po odplatě.
Zášť: Neustále se vracet k minulosti, sžírat se výčitkami, hněvem a bolestí.
Msta: Aktivně usilovat o odplatu, o „oko za oko, zub za zub“.
Karlaz varuje, že druhá a třetí možnost jsou cesty do pekla. Zášť nás pomalu otravuje zevnitř, jako jed, který pijeme v domnění, že ublíží druhému. Msta, jak ukazují příběhy krevní msty (například v Albánii), vede jen k nekonečné spirále násilí, na jejímž konci stojí vítěz sám uprostřed spouště.
„Před velkou cestou... odpusť všem, kterým jsi dosud neodpustil... Tik v tvém oku mi prozradil, že si v sobě stále neseš zášť. Uvolni ji. Občas i dobří lidé udělají chybu.“
Zášť je těžké břemeno, které nás zpomaluje na naší životní pouti. Nezatěžuje toho, kdo nám ublížil, ale pouze nás.
Řeka zapomnění (Lethe): Nechte minulost odplynout
Nejvíce si podle Karlaze ubližujeme tím, když se neustále vracíme do minulosti a oživujeme staré křivdy.
„Vzpomínky na to špatné, co se stalo, se mohou vracet roky. Čas je ale postupně odnese až k řece zapomnění. Nevytrhávej je z jejího proudu. Komu kromě tebe záleží na nějaké staré křivdě?“
Řeka zapomnění (Lethe) je mocný obraz ze starořecké mytologie. Duše zemřelých se z ní napily, aby zapomněly na svůj pozemský život. Karlaz nás nevybízí k amnézii, ale k tomu, abychom přestali aktivně vytahovat staré bolesti z proudu času a nechali je odplynout. Lpění na minulých křivdách nám brání žít v přítomnosti.
Tajemství odpuštění: Největší dar dáváte sami sobě
A tady přichází ten největší „trik“, jak říká Karlaz:
„Pochop, že tajemství odpuštění spočívá v tom, že více než viníkům přináší pokoj těm, kteří odpouštějí.“
Odpuštění neděláme pro druhého. Děláme ho pro sebe. Je to nejstarší a nejryzejší forma self-helpu (svépomoci). Podívejte se na to slovo: Od-puštění. Je to akt, kterým ze sebe pustíme ven jedovatou žíravinu zášti a hněvu. Uvolníme sevření a dovolíme si znovu volně dýchat.
Odpuštění není smíření ani zapomnění
Než se dostaneme k tomu, jak na to, pojďme se podívat na tři častá nedorozumění. Většina lidí neodpouští právě kvůli nim.
Odpuštění neznamená, že to co se vám stalo, bylo v pořádku. Nezlehčujete tím, co se stalo, ani neomlouváte viníka. Křivda zůstává křivdou.
Odpuštění neznamená smíření. Můžete odpustit člověku, ale už se s ním nikdy dál nevidět. Můžete odpustit a přesto ho nepustit zpátky do života. Odpuštění je vnitřní akt, smíření je vztahové rozhodnutí a to druhé nemusí přijít nikdy.
Odpuštění neznamená zapomenout. Paměť není vypínač. Řeka zapomnění, o které Karlaz mluví, neodnese vzpomínku. Odnese její vnitřní negativní náboj.
Když tohle víte, odpadne většina důvodů, proč odpuštění odkládat.
Jak odpustit: pět kroků
Odpuštění není rozhodnutí, které uděláte a máte hotovo. Je to dlouhodobý proces, kterým se prochází několikrát v různých vlnách. Důležité je držet záměr a být trpělivý a k sobě laskavý.
1. Pojmenujte přesně, co se stalo
Ne „ublížil mi", ale co konkrétně. Kdo, kdy, co udělal a co to znamenalo. Dokud je křivda mlhavá, nedá se s ní pracovat a mlhavá zůstává právě proto, že se na ni nechceme dívat. Pomáhá to i napsat, jen pro sebe. Nebo přinést do terapie.
2. Přiznejte si, co to ve vás udělalo
Zášť je většinou jen obal. Pod ní bývá smutek z toho, co se stalo, nebo nestalo, strach, že se to zopakuje, nebo stud, že jste to dovolili. Dokud pojmenujete jen ten hněv, pracujete s obalem. Odpuštění přichází, až se dostanete k tomu, co je pod ním. Co to ve vás udělalo.
3. Přestaňte čekat na omluvu
Mnoho lidí čeká, že odpuštění přijde, až druhý uzná, co udělal a omluví se, nebo sám požádá o odpuštění. Jenže on to většinou neudělá. Prostě si to neuvědomuje, jeho ego mu to nedovolí, nemluvíte spolu, nebo již zemřel. A vy tím čekáním držíte klíč od svého klidu v jeho rukou. Odpuštění je jednostranný akt. Druhého k němu nepotřebujete a nemusí se o něm nikdy dozvědět.
4. Oddělte čin od člověka
Odpuštěním neomlouváte jejich čin, jen přestáváte věřit, že vám ho někdo udělal s plným vědomím toho, co dělá. Většina lidí, kteří ublíží, jedná z vlastní nevědomosti, strachu nebo bolesti. To je nezbavuje odpovědnosti. Ale může vás to zbavit představy, že v tom byl osobní záměr namířený proti vám.
5. Opakujte to ...
Zášť se vrátí. Většinou ve chvíli, kdy jste unavení nebo když něco tu vzpomínku připomene. To neznamená, že odpuštění nefungovalo. Zášť se vrací v kolech, budete jí muset čelit mnohokrát. Vždy bude ale slabší. Důležité je jí neoživovat a nechat ji pomalu slábnout a odejít.
Jak odpustit, i když je to těžké?
Procházíte těžkým obdobím? Chcete prozkoumat, co ve vás dělají stará zranění? Ukončili jste nedávno vztah? Terapeutické putování je jeden den chůze. Beze spěchu, bez hodnocení, jen vy a já.
Jak odpustit sám sobě
Většina lidí, kteří přijdou s tématem odpuštění, nakonec zjistí, že to nejtěžší je jinde, než čekali. Ne odpustit tomu, kdo ublížil jim. Ale sobě. Rozhodnutí, které nešlo vzít zpátky. Slova, která padla a nedala se stáhnout. Někdo, u koho jsme měli být a nebyli. Roky, o kterých víme, že jsme je promarnili.
Proč je to těžší než odpustit druhým
U cizí křivdy máme odstup. Můžeme dojít tomu, že druhý jednal z nevědomosti, ze strachu, z vlastní bolesti, a to nám pomůže. U sebe ten odstup nemáme. Nepřiznáme si polehčující okolnosti, kterou bychom uznali komukoli jinému. Neodpustit si je způsob, jak se za své provinění trestáme. A dokud se trestáme, máme pocit, že jsme za svou chybu aspoň nějak zaplatili. Souvisí to s tím, jaký je rozdíl mezi vinou a studem v kontextu hříchu (samostatný text).
Co pomáhá?
Přiznat, co jsme udělali. Sebeodpuštění nezačíná omlouváním. Začíná tím, že si přesně řeknete, co jste udělali. Uvědomíme si přečin (hřích), kterého jsme se dopustili, tak jak je. Zde opět může pomoci si vše napsat, nebo téma vzít do terapie. Bez zlehčování, ale i bez zveličování, tak jak se to skutečně stalo. Spousta lidí nese vinu za věci, které vlastně jejich vinou nejsou.
Napravit, co se napravit dá
Tohle funguje opravdu dobře. Dokud je člověk, vůči kterému jsme se provinili, naživu, dá se s tím něco udělat. Můžeme se mu omluvit, poslat dopis nebo udělat konkrétní krok.
Podívat se, kdo jste tehdy byli
Člověk, který to udělal, měl jiné informace, jednal v jiném kontextu a měl jiné možnosti než ten, kdo to teď hodnotí. Soudit se dnešníma očima je nefér, mohli jsme jednat z nevědomosti.
Zeptat se, komu vaše vina prospívá Většinou nikomu. Ani tomu, komu jste ublížili. Vydržet vnitřní vinu nic nenarovnává. Na co čekáte? Pokud je možné něco udělat, udělejte to, ale jinak si dejte povolení si odpustit. Nikdo jiný vám ho nedá.
Moudrost věků: Odpuštění v srdci duchovních tradic
Odpuštění je centrálním tématem velkých duchovních tradic, protože si uvědomují jeho transformační sílu.
Křesťanství: Ježíš na kříži prosí: „Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí.“ Ukazuje nám, že jedním z důvodů k odpuštění může být právě nevědomost druhých. Modlitba Otčenáš obsahuje klíčovou prosbu a zároveň podmínku: „Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům.“ Ježíš zdůrazňuje, že naše schopnost přijmout odpuštění je přímo spojená s naší ochotou odpouštět druhým. Podobenství o marnotratném synu je pak nádherným příběhem o bezpodmínečném odpuštění a přijetí.
Buddhismus: Zášť a zloba jsou považovány za jedy mysli, které zhoršují naši karmu. Meditace metta bhavana (meditace milující laskavosti) je praxí, která kultivuje soucit a odpuštění vůči všem bytostem, včetně těch, kteří nám ublížili. Buddhistický pohled dokonce vnímá hříšníky jako největší nešťastníky, kteří si zaslouží náš soucit nejvíce.
Jak najít sílu odpustit? Pochopení místo soudu
Ale co když někdo ublížil záměrně? Není na místě spravedlivý hněv a touha po odplatě? Karlaz varuje:
„Není na tobě, abys soudil, co je pro druhého spravedlivé! To nech na jiném. Pokud se proti tobě někdo skutečně provinil, dojde si svého trestu.“
Naší rolí není být soudcem ani katem. Naší rolí je chránit svůj vlastní vnitřní pokoj. Jak? Tím, že se pokusíme pochopit motivy druhého, i když jeho činy neschvalujeme.
„Přece bys nevyčítal psu to, že tě kousl, nebo mule, že tě kopla. Ani ten, který ti ubližuje, většinou nejedná ze svého záměru, ale spíš z nevědomosti nebo nouze své mysli.“
Tato myšlenka, inspirovaná stoickými filozofy jako byl Marcus Aurelius (jehož knihu Hovory k sobě vřele doporučuji), nám pomáhá získat odstup. Neomlouvá čin, ale ukazuje nám, že útočník je často sám obětí – svých vlastních zranění, strachů nebo nevědomosti. Bojovat s ním je pak zbytečné, jako snažit se změnit dráhu letu již hozeného kamene.
Odpuštění jako boj: Není to snadné, ale stojí za to
Skutečné, hluboké odpuštění není jednorázový akt. Není to snadné. Je to proces, často bolestivý a dlouhý. Vyžaduje obrovskou sílu vůle. Karlaz to popisuje slovy inspirovanými Buddhou:
„Když bude tvá ruka chtít sáhnout po meči msty, zatni ruku v pěst a sevři čelist, až o sebe budou zuby skřípat. Takto vydrž, dokud si nebudeš jistý, že z tebe neunikne ani kapka nenávisti. Pak vydechni a odpusť ji ze sebe do prázdna, kde nikomu neublíží.“
Odpuštění je boj. Zášť se bude vracet. Musíme ji znovu a znovu přijmout, uznat její přítomnost a vědomě ji od-pustit. Nereagovat na ni. Nechat ji odplynout. Až nakonec zjistíme, že už nemá nad námi takovou moc. Že jsme volní.
Poznámka: Hluboký příběh o síle odpuštění vypráví také bývalý vězeň Sammy Rangel ve svém TED Talku „The Power of Forgiveness“, který byl jednou z mnoha inspirací pro tento text o odpuštění.
Co když odpustit nejde
Někdy to nejde. A je poctivé to říct nahlas, protože texty o odpuštění mají tendenci předstírat, že stačí chtít. Jsou křivdy, které se nedají zpracovat za odpoledne ani za rok. Zneužití, zrada od člověka, na kterém všechno stálo, ztráta života, kterou někdo zavinil. U těch je „odpusť a bude ti líp" spíš další tlak než pomoc. Když to nejde, obvykle to znamená jednu ze tří věcí.
Je stále příliš brzo. Odpuštění nemůže předběhnout truchlení. Nejdřív se musí prožít, co se stalo, a to má vlastní trvání, které se nedá uspíšit. Studie ukazují, že truchlení většinou vrcholí do šesti měsíců, potom pomalu klesají (Maciejewski et al., 2007, JAMA)
Ještě to trvá. Odpustit tomu, kdo vám dál ubližuje, nejde a ani by se mu odpouštět nemělo. Nejdřív myslete na bezpečí své a svých blízkých, potom až na odpuštění.
Je to nad vaše síly samotné. A to není selhání. Některé věci se zpracovávají s někým. S terapeutem, s průvodcem, nebo ve skupině. Pokud se vám téma vrací roky a sami se s ním nehnete, je to důvod si o pomoc říct, ne důvod se za to stydět.
Důležité je křivdu nevyživovat. Nemusíte odpustit hned. Stačí přestat tu křivdu denně vytahovat z proudu řeky zapomnění a stále ji oživovat. To samo o sobě je krok.
Nejčastější otázky (FAQ)
Jak odpustit člověku, který se neomluvil?
Odpuštění je jednostranný akt a druhého k němu nepotřebujete. Čekání na omluvu znamená, že klíč od vašeho klidu drží někdo jiný. Odpustit můžete i tomu, kdo se o tom nikdy nedozví.
Znamená odpuštění, že to bylo v pořádku?
Ne. Křivda zůstává křivdou a odpuštění není omluva pachatele. Mění se jen to, kolik prostoru té věci dáváte dneska.
Musím se s tím člověkem usmířit?
Ne. Odpuštění je vnitřní rozhodnutí, smíření je vztahové. Můžete odpustit a přesto se s tím člověkem už nikdy nesetkat. A u některých vztahů je to jediná rozumná varianta.
Jak odpustit sám sobě?
Nejdřív přesně pojmenovat, co jste udělali, bez zlehčování i bez zveličování. Pak napravit, co se napravit dá. A hlavně se ptát, kdo jste tehdy byli. Soudit se dnešníma očima je nespravedlivé. Soudíte někoho, kdo byl v jiné situaci, možná nevědomý vůči tomu, co udělal.
Proč je těžší odpustit sobě než druhým?
Protože u druhých máme odstup a dokážeme jim uznat polehčující okolnosti. U sebe víme, co jsme si mysleli, a tak si je neuznáme. Navíc v neodpuštění bývá skrytý sebetrest. Dokud se trestáme, máme pocit, že jsme aspoň nějak zaplatili.
Co když odpustit nejde?
Obvykle to znamená, že je brzo, že situace ještě trvá, nebo že je to nad vaše síly samotné. Je vhodné říci si o pomoc, navštívit terapii, či vyhledat odbornou pomoc. Ani jedno není selhání. Mezitím pomáhá aspoň přestat tu křivdu denně vytahovat a přehrávat si ji.
Prozkoumejte, jak můžete odpustit 🌿
Procházíte těžkým obdobím? Chcete prozkoumat, jak zpracovat těžké období? Ukončili jste nedávno vztah? Společné jednodenní Terapeutické putování vytváří nehodnotící prostředí pro témata, která jsou pro vás právě teď důležitá.
Pokračujte na své cestě
Poslechněte si podcast: Ponořte se do podobných témat v audio podobě na Spotify.
Přečtěte si Karlaze: Tři knižní průvodci, kteří přinášejí nadčasovou moudrost původních filosofických a duchovních textů.
Kompletní průvodce smyslem života: Hlavní rozcestník pro desítky životních témat, která dohromady tvoří mapu k sobě samému.
PhDr. Tomáš Gavlas
Jsem průvodce, terapeut ve výcviku a autor knih Karlaz. Zajímá mě lidská duše a její cesta k naplněnému životu. Terapeuticky doprovázím druhé na jejich osobních cestách. Další inspiraci a rozhovory sdílím ve svém podcastu. Více o mně najdete na stránce Těší mě.
Komentáře