Jak překonat strach a přijmout bolest: 6 kroků, když vás strach drží na místě
Aktualizováno: 26. 9.
Co je to strach?
Strach se nepřekonává tak, že přestanete cítit. Překonává se tím, že strach pojmenujete, zjistíte, čeho se doopravdy bojíte, oddělíte skutečné riziko od neznáma a uděláte jeden malý krok směrem k tomu, čemu se vyhýbáte. Odvaha není absence strachu. Je to schopnost cítit ho a přesto jít dál.
Nemůžete se pohnout. Víte, že vaše aktuální práce vás ničí, ale nedáte výpověď. Víte, že ten vztah skončil před dvěma lety, žijete v bolestivém prázdnu, ale nikdo to neřekne nahlas. Chcete něco začít, a místo toho čtete další článek.
Nebo vás něco bolí. Ztráta, rozchod, nemoc, něco, co nejde vrátit. A vy s tou bolestí válčíte celé dny a jste z toho vyčerpaní. Dneska bude řeč přesně o tomhle. O strachu, který nás drží na místě, a o bolesti, se kterou se nedá bojovat.
V textu se dotkneme dvou sourozenců, kteří doprovázejí každou smysluplnou životní pouť: bolesti a strachu. Pountík Karlaz říká Eliášovi, že cesta, která vede k naplnění životního poslání, ona „cesta hrdiny“, není lehká. Nevyhýbá se utrpení oklikou, ale vede přímo jeho středem, občas i skrze temnou noc duše. Je to ona „úzká cesta“, o které mluví Ježíš, ta, kterou málokdo nalézá, na rozdíl od „široké cesty, která vede do záhuby“.
Kdo se na tuto úzkou cestu vydá, musí být připraven, že bude ozkoušen. A prvními zkouškami jsou právě bolest a strach.
I: Sestra Bolest (Lekce z pouti do Assisi)
Na mé vlastní pouti Camino Assisi do města svatého Františka jsem zažil lekci, která formovala celý tento text. Vydal jsem se na cestu s nedoléčeným zraněním kolene z běhání. První den, asi po sedmi kilometrech, se bolest vrátila s takovou silou, že se mi chtělo zvracet. Byla to ta intenzivní, vše pohlcující bolest, která vám křiví tvář a nedovolí myslet na nic jiného.
Byl jsem tou bolestí naprosto ovládnut. Všechny mé myšlenky stahovala k sobě. Nebyl jsem Tomáš, byl jsem chodící bolest, která si jen občas matně uvědomila, že se má napít. A celou tu dobu jsem se jí zoufale chtěl zbavit.
Třetí den, při stoupání do nekonečného kopce v lesích provincie Arezzo, propocený a funící, jsem v bahně uklouzl a sesunul se k zemi. A tam jsem začal řvát. Křičel jsem na les, jak mě to bolí, a nadával té bolesti, ať jde pryč.
Když mi došla síla, nastalo ticho. A ten obrovský, posvátný les mlčel se mnou. Stromy stály, mravenci nosili jehličí. Všude kolem mě fungoval vesmír s dokonalou lehkostí a já nebyl schopen překousnout ani bolest v koleni.
A v té prázdnotě jsem pochopil. Bolest, fyzická i psychická, je základním projevem života. Nedá se jí vyhnout. Je to prostředek učení. A naše vrozená averze a snaha se jí zbavit je marná. Čím víc proti ní bojujeme, tím víc ji posilujeme.
Nevím jak, ale vyčerpáním jsem tu bolest tehdy přijal. Rezignoval jsem na boj s ní. A v tu chvíli, kdy jsem ji přestal odmítat, jsem jí přestal být.
Stala se jen součástí mé cesty, ne cestou samotnou.
Tomuto prožitku jsem se znovu přiblížil v meditaci v Barmě. Někdy je jediná cesta skrze ni, nebojovat, ale přijmout ji. Uvidět ji takovou, jaká je, jako součást života, která má svůj účel. Svatý František z Assisi tomu rozuměl. Bolesti říkal „sestra bolest“ a vítal ji jako boží požehnání. Když oslepl a lékaři mu měli vypálit oční důlky rozžhaveným železem, vítal „bratra oheň“ a „sestru bolest“, aby mu ukázali svou sílu.
Dva šípy: proč boj s bolestí bolest zvětšuje
Buddha to popsal obrazem dvou šípů. První šíp je samotná bolest. Zranění, ztráta, nemoc. Ten obvykle neovlivníme. Druhý šíp si vystřelíme sami: je to naše reakce. Vztek, že se to stalo. Strach, že to nikdy neskončí. Výčitka, že jsme to měli udělat dřív. A ten druhý šíp bolí často víc než ten první. Přesně o tomhle byl můj řev v lese nad Arezzem. Koleno bolelo pořád stejně. Ale to, co mě ničilo, byl boj s tím, že to bolí. Poěmrně blízce to souvisí s pojmem Amor fati (láska k osudu), o kterém si můžete přečíst samostatný text.
Přijetí bolesti není lhostejnost ani obdiv k utrpení. Je to prosté uznání toho, co právě je, a přesunutí energie z boje do života. Psycholog Lance McCracken zjistil u lidí s chronickou bolestí, že ti, kdo bolest přijali místo toho, aby s ní bojovali, prožívali méně úzkosti a depresivity, byli aktivnější a lépe pracovali, a přitom intenzita jejich bolesti nebyla nižší (McCracken, 1998, Pain). Bolest zůstala stejná. Utrpení kolem ní se zmenšilo. Deset dní čistého pozorování bolesti jsem několikrát zažil na meditačním kurzu, o kterém píšu v textu Vipassana.
II: Duch Strachu (Vězení z iluzorního bezpečí)
Druhou zkouškou na cestě je strach. Pountík Karlaz říká:
„Jen mě trápí vidět, že až příliš mladých lidí ztratí více času obavami, než skutečným putováním. (...) Obávají se, že přijdou o zdraví, práci, peníze a majetek. Bojí se žít a bojí se umírat. Před vším tím strachem se raději stahují za hradby postavené z přeludu bezpečí. Život v jejich stínu se ale stává fádním a ztrácí svou hodnotu.“
Strach nás nutí volit jistotu před růstem. A často je to právě očekávání strachu, které je horší než samotná událost, ať už je to zkouška ve škole, návštěva zubaře, nebo odchod ze staré práce do neznáma. Trávíme život budováním hradeb, abychom si vytvořili iluzi bezpečí.
Psychologové to změřili. Daniel Gilbert a jeho kolegové sledovali lidi před nepříjemnými událostmi a po nich: před odmítnutím při ucházení o práci, před rozchodem, před zveřejněním nepříznivého výsledku. Lidé skoro vždy předpovídali, že se budou cítit hůř a mnohem déle, než se ve skutečnosti stalo (Gilbert et al., 1998, Journal of Personality and Social Psychology). Máme v sobě obranné mechanismy, se kterými dopředu nepočítáme. A to, čeho se bojíte, obvykle bolí míň a kratší dobu, než si teď představujete.
Čeho se doopravdy bojíme?
Když se v rozhovorech s klienty dostaneme k tomu, co člověka drží, málokdy je to strach z té věci samotné. Skoro vždycky je pod ním něco dalšího:
Strach ze změny bývá strach ze ztráty toho, co mám, i když mi to neslouží. Ve vztazích, v práci. Můžete si přečíst samostatný text o tom, jak ve vztahu neztratit sami sebe (často právě kvůli strachu).
Strach z nejistoty může mít podobu existenciální úzkosti a souvisí se strachem ze změny. Napsal jsem o tom samostatný článek Jak zvládnout nejistotu a strach z budoucnost.
Strach ze selhání bývá strach z toho, jak se na mě budou dívat ostatní. Co si o mě budou myslet? Vzdám se perspektivní pozice v korporaci, budu jezdit starým autem, budu rozvedený ...
Strach z odmítnutí bývá starý strach z opuštění. Víc o tom, kde se takové vzorce berou, píšu v textu Vzorce chování.
Strach z rozhodnutí bývá strach z nevratnosti. Pomáhá si uvědomit, že většina rozhodnutí vratná je. O tom je text Jak se rozhodnout.
Strach z bolesti bývá strach z toho, že ji neunesu. Přitom už jsme unesli spoustu věcí, o kterých jsme si to mysleli. Myšlenka na bolest, je občas horší, než bolest samotná.
Je dobré si položit tuto otázku. Čeho se ve skutečnosti bojím pod tím, čeho se "bojím"?
Co se ve vás teď děje?
Čeho se obáváte? Prožíváte v životě strach, nebo bolest? Chcete jim porozumět? Pojďte to společně prozkoumat do bezpečného prostředí společného rozhovoru. Terapeutické putování je jeden den chůze. Beze spěchu, bez hodnocení, jen vy a já.
Kdo nic neriskuje, nic neobjeví
Tento život v bezpečí má svou cenu. Pountík Karlaz varuje: „Pokud přijmeš, že život je nekonečně cenný, uděláš tolik opatření, že žít ho zůstane už jen naprosto bezcenné.“
Neúspěšná cesta hrdiny není jen ta, která špatně dopadne, jako v příběhu Oidipa, který se v nevědomosti vrátil k matce. Neúspěšná cesta je i ta, na kterou se hrdina ze strachu vůbec nevydá. Zůstane v bezpečí domova a nikdy neopustí svou komfortní zónu.
Ale hrdina, ať už je to Ježíš, Buddha nebo Frodo, se musí konfrontovat s chaosem neznámého světa, aby se mohl proměnit. Hrdinkou je i matka samoživitelka, která vstává ve čtyři ráno, aby se postarala o rodinu, překonala své slabosti a nerezignovala na svůj život. Každá tato cesta vyžaduje střet se strachem.
Staňte se bojovníkem: Jak překonat strach
Strach má mnoho podob. Karlaz popisuje jeho dvě hlavní taktiky:
Strach jako „dobrý přítel“: Přichází v podobě rozumných argumentů. „Venku je nebezpečí. Zůstaň tady v jistotě chleba a zábavy. Vrať se domů, do bezpečí.“
Strach jako „démon“: Když vidí vaše odhodlání, změní taktiku a začne křičet: „Ty červe! Kdo jsi, abys to dokázal? Zničí tě to!“ Vyvolává hrůzu a paniku.
Karlazova rada je v obou případech stejná: postavte se mu čelem.
„Nebudu tě poslouchat, protože vím, že k nejkrásnějším věcem světa je prvním krokem odvaha. (...) Další krok, který se chystám udělat, předvídat můžeš... ale cíl, ke kterému směřuji, je ti skryt v mlze. Teď mi uhni z cesty!”
Jak překonat strach? Goethe řekl, že prvním krokem ke všemu velkému je odvaha. A odvaha není absence strachu. Odvaha je schopnost cítit strach, přijmout ho, a přesto udělat další krok. Je to ochota konfrontovat se s „bratrem strachem“ a „sestrou bolestí“ znovu a znovu, protože víme, že právě tudy vede naše životní cesta.
Jak překonat strach v 6 krocích
Pojmenujte strach nahlas. Ne „je mi nějak divně“, ale „bojím se, že to nezvládnu a že mě uvidí jako nešiku“. Psychologové z UCLA pracovali s lidmi, kteří se bojí pavouků. Ti, kdo během setkání s pavoukem svůj strach popsali slovy, se při dalším setkání báli méně, měli klidnější tělesné reakce a dokázali se přiblížit blíž než ti, kdo se rozptylovali nebo si strach přerámovali na neutrální (Kircanski, Lieberman & Craske, 2012, Psychological Science). Pojmenování není slabost. Je to nástroj. Víc o tom píšu v textu Jak pracovat s emocemi.
Dojděte až na dno otázky „a co pak?“. Bojím se, že mě vyhodí. A co pak? Nebudu mít peníze. A co pak? Budu si muset půjčit nebo vzít jinou práci. A co pak? Bylo by mi trapně. Když strach dojde na dno, obvykle tam není katastrofa, ale stud nebo ztráta představy o sobě. S tím se dá pracovat mnohem líp než s mlhou.
Oddělte riziko od neznáma. Zeptejte se: Hrozí mi tady skutečné nebezpečí, nebo je to jen neznámé? Strach oboje míchá dohromady. Skutečné riziko se dá zmenšit přípravou, rezervou, konzultací. Neznámo se zmenšit nedá, to se dá jen projít. Také myslete na to, zda-li svým rozhodnutím někomu ubližujete, nebo jen představám druhých, kdo byste měli být.
Zmenšete krok, dokud nebude proveditelný. Nemusíte hned dát výpověď. Můžete si dát schůzku. Nemusíte hned mluvit před stovkou lidí, můžete před třemi. Smysl je vystavit se strachu v takové dávce, která jde unést. Vyhýbání strach krmí, protože mozek se nikdy nedozví, že by to dopadlo dobře.
Začněte u těla. Ve strachu tělo zrychlí dech, stáhne svaly a zúží pozornost. Když posloucháme ve skupinové terapii druhé sdílet o smrti, můžeme zamrznout. Pomáhá prodloužit výdech, cítit chodidla, jít se projít. Teprve potom má smysl přemýšlet. Rozhodnutí dělaná v panice jsou skoro vždycky rozhodnutí strachu.
Nezůstávejte v tom sami. Strach vyslovený nahlas před někým, kdo neuteče a neodsoudí, se zmenšuje. Proto na putováních tolik pomáhá samotná chůze vedle někoho. Je to svědek vašeho prožívání. Zažívám to s klienty velmi často.
Kdy už nejde o strach, ale o úzkost
Tenhle text je o strachu, který patří k životu a k životní cestě. Existuje ale strach, který si už vyžaduje odbornou pomoc. Ozvěte se psychologovi, psychiatrovi nebo praktickému lékaři, když:
Máte záchvaty paniky, bušení srdce a pocit, že umíráte
Úzkost je přítomná většinu dní a trvá týdny
Vyhýbáte se místům nebo situacím natolik, že se vám zmenšuje život
Nemůžete spát, jíst nebo pracovat
Tlumíte strach alkoholem, drogami nebo léky
Na úzkostné poruchy existuje účinná léčba a není důvod trpět zbytečně. Kognitivně behaviorální terapie s postupnou expozicí patří k nejlépe ověřeným postupům vůbec. V terapii a na terapeutických poutích je pro bolest a strach prostor, při akutní krizi je potřeba jiná pomoc.
Pokud je vám opravdu zle nebo máte myšlenky na to, že už tu nechcete být:
Linka první psychické pomoci: 116 123 (nonstop, zdarma)
Linka bezpečí pro děti a studenty do 26 let: 116 111
V akutním ohrožení volejte 155 nebo 112.
Nejčastější otázky o strachu (FAQ)
Jak překonat strach?
Pojmenujte ho slovy, zjistěte, čeho se pod ním bojíte, oddělte skutečné riziko od neznáma a udělejte tak malý krok, který ještě unesete. Vyhýbání strach posiluje, malý krok ho zmenšuje.
Jaký je rozdíl mezi strachem a úzkostí?
Strach má obvykle konkrétní předmět a smysl, chrání nás. Úzkost je mlhavá, nemá jasný objekt a často přichází, i když žádné nebezpečí není. Když úzkost trvá týdny a omezuje život, patří k odborníkovi.
Proč mám strach i z věcí, které logicky nejsou nebezpečné?
Protože strach nevzniká v té části mozku, která uvažuje logicky. Bývá to naučená reakce, často z dětství, kdy nějaká situace bezpečná nebyla.
Jak se nebát změny?
Nebát se nepůjde a není to ani cílem. Pomáhá zmenšit první krok, ověřit si, co je vratné, a počítat s tím, že představa změny bývá horší než změna samotná.
Jak přijmout bolest, se kterou nejde nic dělat?
Přestat ji odmítat a dát energii, kterou spotřebovává boj s ní, do věcí, které vám dávají smysl. Přijetí není souhlas ani rezignace. Je to uznání toho, co právě je.
Pomáhá chůze při strachu a úzkosti?
Ano, pohyb pomáhá tělu vystoupit z pohotovostního režimu a zklidnit dech. Chůze navíc dává myšlenkám rytmus a pomáhá je utřídit.
Chcete porozumět svým obavám?🌿
Cítíte úzkost, napětí, bolest? Chcete si promluvit o důležitých tématech v bezpečném prostředí? Společné jednodenní Terapeutické putování vytváří nehodnotící prostředí pro témata, která jsou pro vás právě teď důležitá.
Pokračujte na své cestě
Poslechněte si podcast: Ponořte se do podobných témat v audio podobě na Spotify.
Přečtěte si Karlaze: Tři knižní průvodci, kteří přinášejí nadčasovou moudrost původních filosofických a duchovních textů.
Kompletní průvodce smyslem života: Hlavní rozcestník pro desítky životních témat, která dohromady tvoří mapu k sobě samému.
PhDr. Tomáš Gavlas
Jsem průvodce, terapeut ve výcviku a autor knih Karlaz. Zajímá mě lidská duše a její cesta k naplněnému životu. Terapeuticky doprovázím druhé na jejich osobních cestách. Další inspiraci a rozhovory sdílím ve svém podcastu. Více o mně najdete na stránce Těší mě.
Komentáře